Srpen 1918: Vzpurný Flanderka, britský dárek rakouskému císaři a Praha bez rakví

Na sobotu 17. srpna 1918 připadly 31. narozeniny císaře Karla. Praha je velmi loajálně oslavovala už od pátku a starosta doktor Groš ve svém projevu ujistil místodržitele oddanou láskou k panovníkovi. - Foto:  autor neznámý, Wikimedia Commons,  CC BY-SA 4.0

Na sobotu 17. srpna 1918 připadly 31. narozeniny císaře Karla. Praha je velmi loajálně oslavovala už od pátku a starosta doktor Groš ve svém projevu ujistil místodržitele oddanou láskou k panovníkovi.Foto:  autor neznámý, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0

Domobranec Flanderka se sám svévolně povýšil na četaře. Před vojenským soudem mlčel jak zařezaný, ač byl tázán v obou zemských jazycích. Sotva mu zvýšeným hlasem vyšetřující soudce rozkázal, aby se postavil do pozoru, Flanderka ožil a zvolal: „Hovno budu vypovídat, vrahové v rukavičkách!“ Za urážku úřední osoby dostal 12 měsíců tuhého vězení. Odkud pramenila vzpurnost Flanderkova? Možná z nedávného prohlášení britské vlády, že Čechoslováky považuje za spojenecký národ.

Jako každý takový příběh, jemuž přisuzujeme ušlechtilé znaky, má ráz po výtce i neušlechtilý. Domobranci Ladislavu Flanderkovi byl „lénung“ (neboli služné) málo. Považoval se za sociální případ. Situaci vyřešil jednoduše tak, že si na výložky přišil četařské hvězdičky. Zfalšoval příslušné doklady a hodil se marod. Pak putoval po různých špitálech a všude si nechával vyplácet služné, jako by četařem opravdu byl. 

Národní politika, 17. srpna 1918:
Britská vláda uveřejňuje toto prohlášení: Od počátku války vzdoroval národ československý společnému nepříteli všemi prostředky, které měl v moci. Čechoslováci postavili do pole značné vojsko, které bojuje na rozličných bojištích, a v Rusku stejně jako v Sibiři se pokouší zadržeti německý vpád. Hledíc k jejich úsilí domoci se nezávislosti, pokládá Veliká Británie Čechoslováky za spojenecký národ a uznává sdružení tří armád československých za spojenecké a válčící vojsko, které vede pravidelnou válku s Rakousko-Uherskem a Německem. Veliká Británie uznává také právo Československé národní rady jakožto nejvyššího orgánu československých národních zájmů a jakožto dočasného zmocněnce budoucí vlády československé, vykonávati vrchní velení nad touto spojeneckou a válčící armádou.
K tomu se úředně podotýká: Československá národní rada jest výborem soukromých osob, které neobdržely mandátu ani od českého lidu a ještě méně od národa československého, který existuje jen ve fantazii Dohody. Pokud jde o tak zvanou československou armádu, může utvořiti součástku vojska dohodového, ale jistě nemůže býti pokládána za spojence dohody ve smyslu mezinárodním. Tito věrolomníci a křivopřísežníci, třebaže je dohoda „uznala“ budou však od nás pokládáni za velezrádce, a tak s nimi bude také nakládáno.

Byl to ale člověk vzpurný a hádavý. Odevšad ho nakonec vyhodili pro spor, urážku či předvedení k raportu. Pohár trpělivosti vojenským lékařům nakonec přetekl a místo k raportu ho pohnali před vojenský soud. Tak se ocitl před vyšetřujícím soudcem-auditorem, nadporučíkem Matoušem. Odhalit v něm falešného četaře bylo pro Matouše hračkou. 

Po Flanderkově vzdorném výroku soudce sepsal žalobu pro zločin porušení subordinace. Vojenské řády na rozkaz „Pozor!“, v úřední vojenské mluvě „Habacht!“, neznají výrok „hovno“. Pečlivý soudní úředník pak k žalobě přihodil i podvod s četařskými frčkami a neoprávněně vylákané peníze. 

Trest byl nakonec vzácně mírný a vojenský soud by za něj zasloužil uznání. Ač měl porozumění pro rozhořčení auditorovo a nepochybně je sdílel, na vojenskou osobu se přece nekálí výrazem „hovno“, zločin porušení subordinace překvalifikoval a ponížil na přečin urážky úřední osoby. Žalující straně, nadporučíkovi Matoušovi vysvětlil, že jako člen tribunálu nemá oprávnění vojínům rozkazovat, tudíž ani je stavět do haptáku. Inkriminovaným výrokem se domobranec nedopustil porušení subordinace, jen prostě urazil úřední osobu. Následně soud Flanderkovi spočetl jeho podfuky a spolu s urážkou mu to vyčíslil na onen rok těžkého žaláře. 

Britové plivli Rakousku do tváře 

Jakou roli tu sehrálo prohlášení britské vlády, že uznává československý národ za národ spojenecký, se můžeme dohadovat. Jistý vliv to na Flanderku mohlo mít. Pokud ovšem obětoval něco z podvodně vylákaného služného za noviny a četl si v nich. Číst nepochybně uměl, jak jinak by byl s to zfalšovat doklady, které ho oprávnily užívat si četařské frčky a zvýšený lénung? 

Jedno je jisté: V pátek 16. srpna 1918 vídeňské úřední kruhy uvolnily pro potřeby tisku obsah prohlášení britské vlády. V něm Britové uznávají Československou národní radu v Paříži za představitelku československého národa a považují ji za svého spojence. Československé vojáky bojující v Rusku a na západní frontě mají za jednotky spojenecké a uznávají jejich politickou i vojenskou podřízenost pařížské radě. Samu Národní radu pak Britové označili za legitimního předchůdce budoucí československé vlády. 

Dělnické listy, Vídeň, 28. srpna 1918:
Rakve nebudou. Není to žert jako nedávný vtip „Kupte si rakve, nebudou!“ Jde o něco mnohem podstatnějšího. Do pražského úřadu pro potírání válečné lichvy dostavil se včera jeden pražský zhotovitel rakví a prohlásil, že není již s to vyrábět rakve, kterých, jak známo, spotřebuje se nyní mnohem více než v blahých letech míru. Na dotaz úředníkův vysvětlil, že nemá hřebíků, kterých je pro sbíjení rakví nevyhnutelně potřebí. Sběhal celou Prahu a v obchodech, kde se hřebíky jindy prodávají, řekli mu, že poslední hřebíky viděli před třemi měsíci. Prosil tedy na úřadě pro potírání lichevní hydry, aby naň bylo pamatováno, až zase budou zabaveny hřebíky haličským vystěhovalcům, kteří je po centech vyvážejí z hřebíků prosté Prahy.

Úřední místa ve Vídni prohlášení opentlila vlastním vyjádřením. Upozornily, že československá národní rada je shlukem soukromých osob, které nemají oprávnění mluvit ani za český národ, ani za národ československý – o jehož existenci lze úspěšně pochybovat. Existuje jen „ve fantazii dohody“. Příslušníkům takzvané československé armády vzkázala: s každým rakouským nebo uherským státním občanem slovanského původu bude zacházeno jako s velezrádcem. Tedy nejkratší cestou poputuje na šibenici. 

Jakýpak československý národ? 

Německé listy si narozdíl od Vídně mohly dovolit událost komentovat bez vzedmutých emocí: Co má tato anglo-americká „bláznivá komedie“ má znamenat. Copak lze uznávat vládu, která neexistuje a která kdoví jestli vznikne kdesi v budoucnu, stejně tak vojska bez vlasti a státní moc bez státu? Američanům a Britům jde výlučně jen o to, aby povzbudili české velezrádce a rozvraceče státu. Listy vyslovily i pochybnost, zda rozumně uvažující Češi britské prohlášení budou vůbec brát vážně. A jestlipak Britové považují za československý národ také bolševické Čechy, bojující na straně Rudých gard proti legionářům a intervenčním jednotkám? 

Nezdvořilost vůči císaři Karlovi 

Byla to jen shoda dat, anebo záměr? Na sobotu 17. srpna 1918 připadly 31. narozeniny císaře Karla. Nebylo britské prohlášení míněno jako dárek císaři k narozeninám? Pražské oslavy císařových narozenin probíhaly ale velmi důstojně a loajálně. 

JUDr. Karel Groš, pražský starosta v letech 1906–1918 - Foto: autor neznámý, Wikimedia Commons,  public domain

JUDr. Karel Groš, pražský starosta v letech 1906–1918Foto: autor neznámý, Wikimedia Commons, public domain

Už v pátek 16. srpna v podvečer procházely pražskými ulicemi kapely pěších pluků číslo 72 a číslo 86. Přidala se k nim kapela pluku granátnického. Vyhrávaly veselé pochody. Lemovali je vojáci s rozžatými lucernami a lampiony. Provázelo je hojné obecenstvo. 

Před budovou místodržitelství v Clam-Gallasově paláci v ulici Husově, před pražským vojenským velitelstvím na horním Malostranském náměstí a před arcibiskupským palácem na náměstí Hradčanském se kapely zastavily a za provolávání slávy císaři okolostojícím obecenstvem zahrály hymnu rakouských národů. 

V onen slavný sobotní den dorazila na pražské místodržitelství deputace pražské radnice, vedená starostou Grošem. Ve svém projevu ujistil doktor Groš pana místodržitele oddanou láskou k panovníkovi a vyslovil naději, že Karel udělá vše pro to, aby lid přestal trpět hladem a bídou, jež přinesla válka. Jeho Excelence místodržitel potvrdil, že císař Karel „veškerou nejušlechtilejší svou snahu věnuje tomu, aby národům sobě svěřeným sjednal co nejdříve šťastný mír“. 

Národní politika, 18. srpna 1918:
Vaše Excelence! Zástupcové královského hlavního města Prahy předstupují před Vaši Excelenci, aby v den Nejvyšších narozenin Jeho Apoštolského Veličenstva, našeho císaře a krále Karla I. dali průchod pocitům oddané lásky, kterou lnou k Jeho Nejjasnější osobě a přednesli nejoddanější blahopřání. V přítomných poměrech, kdy již od čtyř let každý den ukládá nové oběti a nová utrpení obrovské většině obyvatelstva našeho mocnářství, všechen lid spíná k Nejjasnější osobě zeměpána ruce v prosbě, by potřel především nepřátele domácí, a to strašlivý hlad a nevýslovnou bídu, které podrývají hluboké a spolehlivé základy státní existence.

Kupte si rakve, nebudou! 

Vždy době informované švédské zdroje v komentářích k uznání Čechoslováků uváděly, že Britové už nepovažují Rakousko za partnera k vyjednávání a že jejich cílem je rozpad mocnářství a vznik nezávislých států polského, československého a jihoslovanského. Ostatně, k čemu je stát, který, když už svou nemohoucností obyvatele umořil hladem, nedokáže jim zajistit ani řádnou rakev? 

Před časem se po Čechách šířil vtip: „Kupte si rakve, nebudou!“ Jenže v Praze se vtip stal skutečností. U truhlářů, vyrábějících rakve, už nebyla mání jediná. Nedostávalo se hřebíků. Ty totiž skoupili haličští lichváři, aby je doma sedlákům a řemeslníkům prodávali za přemrštěnou cenu. 

V Rakousku nejsou hřebíky do rakví, usoudili patrně Britové, nebude ani Rakousko. Zbývalo jen vyřešit zapeklitou otázku: Kde sehnat hřebíky na výrobu jeho rakve? 

Autor:  Ivan Štern

Nové články v rubrice

1. světová válka den po dni

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas