Sůl nad zlato
Bylo a pak nebylo. Tak by se stručně dala popsat hospodářská situace v českých zemích za 1. světové války. I když kondice Rakouska–Uherska nebyla z nejlepších už před jejím vypuknutím, přesto zpočátku posílaly rodiny svým blízkým na frontu takové lahůdky jako čokoládu nebo posvícenskou výslužku. Postupem času se ale karta obrátila: byli to vojáci, kteří alespoň drobnými finančními příspěvky podporovali své bližní v zázemí.
Vývoj bojů už během prvních měsíců jasně ukázal, že konflikt bude mít o mnoho delší trvání, než všichni doufali. Jednotlivé země se tedy na danou situaci musely adaptovat i po ekonomické stránce. Rakousko–Uhersko vsadilo na pokus o centrální hospodářské plánování a řízení procesu výroby i spotřeby. Přerozdělování surovin, polotovarů, hotových výrobků, peněz i pracovní síly byly ovšem prostředky, které mohly zajistit fungování společnosti jen na omezenou dobu.
Zlaté časy černého trhu
Ještě v prvních měsících byl ve městech i na venkově k dostání de facto stejný sortiment jako před válkou. Jeho ceny ale šplhaly povážlivě nahoru. S tím šel ruku v ruce rozkvět černého trhu, rozmohlo se tzv. keťasení – šmelení. Stát se proti rostoucí drahotě snažil přijímat různá opatření. Například od podzimu 1914 začal postupně u jednotlivých produktů a surovin určovat nejvyšší ceny: 28. listopadu byl stanoven cenový strop u všech druhů mouky, v květnu 1915 u vlny, v červenci u surového cukru, v říjnu u brambor, před Vánoci došlo na petrolej a v červnu 1916 dokonce na vepřové. Už v prvním válečném roce se také stanovilo, kolik procent obilí může být semleto na mouku používanou pro pečivo a na krupice a kolik zase na vaření a na chléb.
V dubnu 1915 byl zaveden přídělový systém: veškeré základní potraviny se začaly vydávat na předtištěné lístky. Mezi lidmi tak začaly kolovat moučenky, masenky, chlebenky, poukazy na sádlo, cukr, mléko, brambory, šatstvo i uhlí. Nesuplovaly ale peníze, zajišťovaly jen jakýsi teoretický nárok. Prakticky za ně ovšem často nebylo co sehnat. Nedostatkovou se časem stala mouka, tuky, cukr, ale i sůl, která byla do českých zemí dovážena z haličských solivarů. Všeobecný nedostatek byl vodou na mlýn černému trhu. Ten zažil svůj zlatý věk v roce 1917, kdy se pomyslné cenové nůžky rozevřely na maximum.
Když nemáte slepičí, dejte tam vraní vejce!
Jak známo, nouze učí vynalézavosti, a tak se jedním ze symbolů válečných let staly potravinové náhražky. Místo kávy se pilo pražené žito nebo hrách, místo chleba byl k dostání „pochlebník“ (kukuřičný chléb s pilinami vyznačující se tím, že po něm lidé trpěli plynatostí), případně „vičák“ (černý a těžce stravitelný chléb z vikve).
Jak šetřit radily nejrůznější články a příručky, které vycházely i z oficiálních míst, například Ministerstvo vnitra v jedné takové propagovalo zdravý půst a doporučovalo konzumovat jídlo pouze pro požitek, resp. jen v minimálním množství nezbytně nutném pro přežití. Některé texty šly ve své kreativitě až na samou hranu: radily například slepičí vejce nahrazovat vraními nebo vařit výživnou polévka z chroustů. Ta byla navíc velmi ekonomicky nenáročná - na jeden talíř stačilo pouhých 40 kusů! Kruté časy nastaly potulným psům a v některých případech i domácím mazlíčkům.