„Viděli jsme slzet muže…“ Reportáž z návratu T. G. Masaryka do vlasti

21. prosinec 2018

Toho 21. prosince 1918 byla sobota. President Masaryk byl ve svém zvláštním vlaku na cestě do vlasti už sedmý den. Vracel se z Paříže přes Itálii a Rakousko. Jeho druhá zastávka, už na domácí půdě, jsou České Budějovice.

Radniční hodiny na budějovickém Rynku před chvílí odbily osmou. Pan president po tom, kdy včera v časném popoledni překročil hranici v Dolním Dvořišti, dorazil v odpoledních hodinách do Českých Budějovic. Krátce navštívil zdejší radnici. Poté přenocoval ve vlaku. Nyní je nejspíš vzhůru a připravuje se na cestu do Prahy, možná snídá.

Na Prahu presidentův vlak vyrazí zhruba za hodinu a půl. Já s ním. Budu vás zpravovat o každém sebemenším detailu tohoto historického dne, během něhož se Tomáš Garrigue Masaryk navrací po čtyřech letech do vlasti, aby se ujal funkce presidenta Republiky československé.

Presidentem jej zvolilo Národní shromáždění na svém vůbec prvním zasedání 14. listopadu.

Stojím na prvním nástupišti zdejšího nádraží. Pozoruji ještě ztichlý vlak pana presidenta. Pokračování v cestě je plánováno zhruba na půl desátou.

Souprava, která má celkem 17 vagónů, tři salónní, čtyři první třídy, jeden druhé třídy, pět vagónů osobních a tři vozy nákladní, se ještě do odjezdu rozdělí na soupravy dvě. První odjede přesně v 9:33 v roli jakéhosi předjezdce, herolda, ohlašovatele příjezdu hlavy státu. Druhá pak o deset minut později. V ní se bude nacházet pan president.

Brixenský pozdrav kolegovi vyhnancovi

Masaryk je na cestě už týden. Vlastní návrat domů započal v Paříži v sobotu 14. prosince. Vlakem putoval nejprve do Itálie navštívit československé legionáře a krále Viktora Emanuela.

Legionáři Masaryka uvítali v pondělí v Padově v časných ranních hodinách. Na nádraží na Masaryka čekal i velitel československého armádního sboru, italský generál Piccione. Také aby se připojil k jeho doprovodu. Presidenta pozdravila nastoupená čestná jednotka. Zastupovala tam celý armádní sbor v Itálii. Čítá 28 tisíc Čechoslováků.

Po několika srdečných rozhovorech s vojáky se presidentův vlak pohnul do nedaleké Battaglie, kde mu vyšel vstříc další italský hostitel, král Viktor Emanuel.

Cesta domů pokračovala přes Vincenzu, Veronu, Trento, Brixen, Linz, Grasbach směrem sem k nám do Českých Budějovic.

V Brixenu Masaryk kázal vlak zastavit. Šel se poklonit památce jednoho z největších Čechů, jak se o Havlíčku Borovském vyjádřil nejen přímo na místě. Úcta k Havlíčkovi prostupuje celým jeho literárním dílem. Kolega vyhnanec se pozdravil s kolegou vyhnancem.

První slzy dojetí v Dolním Dvořišti

Československou hranici Masarykův vlak přejel v Dolním Dvořišti včera o jedné hodině odpolední za jásavého vyhrávání vojenské kapely vedené kapelníkem, praporčíkem Hajšmanem. Byla to nezapomenutelná chvíle. V okně vagónu se objevila šedivá hlava presidentova. Hudba hrála „Kde domov můj?“ a kdekteré chlapské oko se lesklo těžko potlačitelnou slzou. Bylo půl druhé a do Budějovic se z Dvořiště rozeběhla po trati telegrafická zpráva, že president je již ve vlasti. Tři výstřely z děla na hranici Českých Budějovic tuto dějinnou událost tak mohly oznámit i budějovickým občanům.

Na nádraží presidenta uvítali syn Jan, všichni čeští členové parlamentu, kaplický okresní hejtman, doktor Kaskelin, předseda národního výboru, pan Sklenář. Uvítací řeč přednesl předseda zemského správního výboru, doktor Franta.

Pan president, který, jakmile vlak zastavil, křepce vyskočil na perón, za uvítání poděkoval a řekl:

„Vše, co jsme podnikli, čeho jsme dosáhli, dosáhli jsme skutečnou prací. Jsem si jist, že co jsme dosáhli, též udržíme a doplníme a zdokonalíme. Čeká nás ještě mnoho práce, snad těžší práce než dosud a já každého zvu k této práci, jež nám všem musí být společnou.“

Slavný příjezd do Budějovic

Hodiny na radniční věži odbily čtvrtou, když do budějovického nádraží vjížděl Masarykův vlak. Vítali ho nejen na nástupišti shromáždění otcové města, občané města, ale i hřmění 24 výstřelů místních dělostřelců.

Generál Piccione, velitel československých legionářů v Itálii, sotva vystoupil z vlaku, ukazuje směrem na jih, do Rakouska: „Tam leží mrtvola rakouská“. Vzápětí ukazuje na sever a raduje se: „A tam leží živoucí česká republika!“

Italský generál Piccioni, velitel československého vojska s důstojníky legionáři

President Masaryk se pak v doprovodu doktora Augusta Zátky, předsedy místní správní komise vydal špalírem nadšených obyvatel Budějovic ve voze taženém šestispřežím na Rynek k budějovické radnici.

Aby ulice, jimiž měla delegace projíždět, nebudily případné rozpaky, z pověření předsedy národního výboru je v dopoledních hodinách procházela městská policie a nakazovala německým majitelům obchodů odstranit německy psané štíty a jiná obchodní upozornění. Doporučila jim, aby raději zůstali doma.

Tábor lidu v Táboře

Presidentův vlak z Budějovic vyrazil na vteřinu přesně, v 9:43. Krátce se zastavil ve Veselí nad Lužnicí, aby pan president Masaryk mohl z okénka zamávat zdejším občanům. Nyní se již nachází na táborském nádraží, kde úderem jedenácté hodiny vlak udělal krátkou zastávku.

Hluk, jejž vydával skřípěním brzd, zcela zanikl v provolávání slávy a pozdravů „nazdar“ ze stovek hrdel táborských občanů. Tísnili se tělo na tělo, hlava na hlavě. Nikdo si nechtěl nechat ujít jedinečnou a neopakovatelnou chvíli návratu vítěze nad Habsburky, Tomáše Masaryka, jemuž za tolik dnes vděčíme.

Smíšené hudební těleso, umístěné panem přednostou stanice na první nástupiště, složené z řady místních hudeb, sotva vlak zastavil, spustilo povznášející fanfáry ze Smetanovy Libuše.

Kdo z hudebníků vystoupí, o tom bylo, jak se mi místní svěřili, bouřlivé a bezmála nekončící dohadování. Všechny zdejší hudby se totiž cítily povolány panu presidentovi zahrát na počest. Tak nakonec kapelníci dospěli ke kompromisu. Každá z hudeb dodá do smíšeného sboru jeden nástroj. Musím říci, že to táborským přesto ladí. Opravdoví filharmonici!

Davem, který zaplavil nástupiště i koleje, se po usilovné námaze podralo k panu presidentovi městské zastupitelstvo. V čele starosta Kos. V uvítací řeči pan Kos připomněl význam Tábora a jeho husitskou tradici. Z hlav a z duše národa ji nevymýtila ani staletá poroba, zdůraznil. Řeč pak zakončil prohlášením, že všichni, jak tu stojí, půjdou ve šlépějích presidentových. A provolal Masarykovi slávu.

Logo

Zástupy lidí, kolem se tísnící, starostu napodobily. Do toho smíšená táborská hudba spustila „Kde domov můj?“ a vzápětí pozdrav na Slovensko a ze Slovenska „Nad Tatrú sa blýská“.

Uličkou, tvořenou místními slečnami a paními v jihočeských krojích, pak president došel až na první nástupiště, kde se zapsal do táborské pamětní knihy.

Poté se obrátil k panu starostovi Kosovi. Poděkoval za uvítání i za duchaplný projev a ujistil ho, že myšlenka Tábora je i jeho myšlenkou. Řekl doslova: „Tábor je pro nás programem!“ Pak vyzval všechny přítomné k usilovné práci, neboť bez ní to, čeho jsme dosáhli, sotva udržíme.

Lidé jásali. Smíšená hudba zahrála „Kde domov můj?“ a když se vlak s panem prezidentem pohnul kupředu, spustila ráznou a vítěznou Marseillaisu. Zdáli pak podobně jako v Budějovicích pozdravili presidenta a jeho doprovod dělostřelci. Tentokrát táborští.

Netrpělivci vyrazili už na vršovické nádraží

Hodiny na Staroměstské radnici se chystaly odbít jednu hodinu odpoledne. To se již po celé Praze rozezněly všechny zvony. Město bylo doslova zahlušeno vyzváněním, proloženým dělostřeleckou palbou. Zvoníci od stovky pražských věží a kostelů a pražští dělostřelci dávali Pražanů najevo, že jejich president, profesor Masaryk, že jeho vlak právě překročil hranici hlavního města. Co nevidět dorazí na místo určení, na nádraží, které se již více než celý jeden měsíc jmenuje Wilsonovo.

Davy lidí, kteří teple oblečeni a až po uši zahaleni do huňatých šál, oblehly v počtu mnoha set tisíc ulice, kudy má presidentova kolona projíždět, sebou nervózně pohnuly. Podupávání nohou na zahřátí v tento mrazivý den ještě více zesílilo. Slunce nad hlavou sice jasně svítilo, ale tepla nedalo ani za mák. Mrzlo, až praštělo. Tu a tam se obloha zatáhla a na čekající obecenstvo se snesly nové záplavy čerstvého sněhu.

V den jako stvořený pro sezení kdesi za kamny statisíce lidiček, chtivých spatřit svého presidenta a zamávat mu na pozdrav, trpělivě snášely venkovní nevlídné povětří. Nezdálo se však, ač kosa to byla náramná, že by kdokoli naříkal či si stěžoval.

Na vršovickém nádraží ve 12:45 zazněl elektrický zvonek na znamení, že se blíží vlak. Nervozita mezi přihlížejícími diváky, kteří se rozhodli, že svého prezidenta přivítají ještě před vinohradským tunelem, dostoupila vrcholu. Ti mezi obecenstvem znalejší věci věděli, že to není ještě vlak s Masarykem, že se blíží první souprava, co z Budějovic vyjela o 10 minut dříve, aby ohlašovala příjezd presidentova vlaku. Vítací hold přesto ani tomuto vlaku obecenstvo nešidilo. Jásalo stejně, jakoby se ve vlaku očekávaný Masaryk opravdu nacházel.


Národní listy, 21.12.1918:
U otevřeného okna stál s úsměvem ve tváři a kyna rukou, do vlasti se vracející prvý president československé republiky T. G. Masaryk. Každý, ač vous jeho prací a starostmi úplně zbělel, okamžitě ho poznal a každý také, jak mohl v kratičké době jeho zjevu, přispěl k nejsrdečnější, nejupřímnější ovaci. Na provolání „slávy“ a „na zdar“ odpovídal president kynutím rukou a slovy „Nazdar!“. A jásot obecenstva potrval, i když osoba presidentova zrakům zmizela. Vlak zrychlující rychlost, projel nádražím vršovickým a zmizel v tunelu.

Sotva první souprava zmizela v temné díře vinohradského tunelu, lemovaného bělostí právě padajícího sněhu, už opět ve výpravně zvoní elektrický zvonek a vyhání výpravčího ven na peron. Je přesně 12:57. Stačily uplynout pouhé tři minuty a již do nádraží vjíždí vlak s presidentem.

Výpravčí, železniční inspektor Ducháček pokynul strojvůdci, aby zpomalil. Vlak se šinul kupředu krokem. Už zdaleka jej obléval nadšený jásot přítomného publika, volajícího „Sláva!“ a „Nazdar!“.

Všechny oči hledaly za okny vagónů toho, na něhož stále trpělivě čekají davy na Sadové třídě, vedoucí od Wilsonova nádraží k Národnímu museu, na Václavském náměstí, v ulici Ovocné, ústící do třídy Ferdinandovy, ubíhající až k Národnímu divadlu, na nábřeží císaře Františka, v ulici Platnéřské, na Mariánském náměstí, na Malém rynku a samozřejmě i zástupy, jež do posledního místečka zaplnily Staroměstské náměstí. Skulinku ponechaly jen před Staroměstskou radnicí.

Na Wilsonovo nádraží se dostali jen šťastlivci se vstupenkou

Než Masarykův vlak opět vyjede z vinohradského tunelu a vjede do Wilsonova nádraží, máme chvíli času připomenout, že vláda, ani radnice města nenechaly při přípravě vítání nic náhodě.

Aby se všichni nakonec netlačili do jednoho místa a z důstojného vítání se nestala zdivočelá skrumáž lidí přetlačujících se a šlapajících po sobě, určila radnice spolu s vládou, kdo kde se má postavit a čekat, až bude mít příležitost přijíždějícímu presidentovi zamávat.

Na samotné Wilsonovo nádraží byli připuštěni jen ti, kteří se stali šťastnými majiteli některé ze vstupenek. Šlo o představitele vlády, města, armády, obce sokolské, skautů, o představitele akademické obce, spisovatelů, novinářů a tvůrčích lidí vůbec.

Školní mládež z pravého vltavského břehu vytvořila jádro vítacích špalírů od Sadové třídy, spojující Wilsonovo nádraží s Národním museem, a dál až na konec Ferdinandovy třídy k samotnému Národnímu divadlu.

Školní mládež z levého vltavského břehu vytvořila naopak jádro vítacích špalírů od Sněmovní ulice, ulicí Nerudovou až na samotné Hradčanské náměstí. Pořadatelé předpokládali, že po složení slibu v budově zemského sněmu se pan president odebere na Pražský hrad.

Celé akademické obci, studentům a profesorům pořadatelé vykázali nábřeží císaře Františka, vedoucí od Národního divadla ke Staroměstským mlýnům. Sami učitelé si dali sraz u Národního divadla, naproti kavárně Slávii.

Sokolové z levého vltavského břehu se rozmístili na Malostranském náměstí. Stejně tak státní úředníci. Ti si dali sraz na Kampě v 11:00.

Přítomné dámy, ať už se nacházely kdekoli, byly požádány, pokud hodlají do dráhy presidentovy kolony sypat květiny, aby květiny nepřevazovaly, už vůbec ne drátem.

Tramvaje dnes nejezdí. Obecenstvo je žádáno, aby se spolehlo jen na vlastní nohy.

Masarykovi po čtyřech letech opět spolu

Kolem jedné odpolední se rozesněžilo. Ne na dlouho. Opět vykouklo slunce a svými paprsky ozářilo vyzdobené první nástupiště Wilsonova nádraží, kam přesně ve 13:15 dorazil vlak s Masarykem.

Zazněla trubka. To bylo znamení pro vojáky z francouzské a italské fronty, aby si rozebrali své zbraně, dosud stojící v pyramidách a zaujali pozice čestných stráží rozmístěných od prvního nástupiště přes dvoranu nádražní Fantovy budovy, až před hlavní vchod. Tam již čekala kolona automobilů a kočárů, majících přepravit pana presidenta a jeho doprovod do Sněmovní ulice.

Na pražských věžích odbila první čtvrthodina po jedné odpoledne a ulice města ohlušila slavnostní kanonáda, oznamující, že presidentův vlak vykoukl z vinohradského tunelu a vjíždí do nádraží.

Slečně Alici Masarykové, která měla tu čest tatínka vůbec jako první na nástupišti uvítat, dojetím podklesávala kolena, až ji musel starosta města, doktor Šámal nabídnout rámě a být jí v této tak dojemné chvíli oporou. Čtyři dlouhé roky se s tatínkem neviděla.

Sotva se vlak zastavil a otevřela se dvířka vagónu, již se v nich objevil syn Jan, aby svoji dojatou sestru vyzvedl vzhůru a vložil do tatínkova náručí. Sotva se nabažila náručí otcova, skončila v náručí sestry Olgy. Od ní ji rovněž na celá čtyři léta odtrhla světová válka.


…viděli jsme slzet muže, plakali ministři, dámy, přátelé – byl to okamžik historické velikosti a heroický, a přesto důvěrný při všem tom ceremoniálu.Národní listy, 22.12.1918

To už se pan president objevil na schůdkách vagónu, sestupuje dolů na perón za vznešených tónů přítomné hudby. Hrála tklivý hymnus „Kde domov můj?“ a vzdorný nápěv „Nad Tatrú sa blýská“.

U vchodu do prezidentského salónu, kde čekala celá vláda a předseda poslanecké sněmovny Tomášek, presidenta objal předseda vlády, doktor Kramář, naprosto přemožený dojetím.

Odpusťte, když nebudu mnoho mluviti. Ani nevím, co bych vám řekl

V uvítací řeči předseda vlády Kramář Masarykovi poděkoval za vše, co po čtyři léta vyhnanství pro věc Československa vykonal:

„My všichni děkujeme vám za všechny strádání čtyřletého vyhnanství, za všecku vaši velikou práci pro uznání samostatnosti a svobody národa československého a děkujeme vám zejména za to, že jste nám vychoval a zorganizoval naše nevyrovnatelné hrdiny, naše československé vojsko, že dovedl jste je oduševniti krásnou vnitřní kázní, v níž všichni vidíme obrození našeho národa, jeho výchovu k pravé svobodě.“

Profesor Masaryk Kramářovi samozřejmě odpověď nezůstal dlužen, ač bylo zřejmé, že i tento srdnatý muž tajně polyká slzičky dojetí:

„Odpusťte, když nebudu mnoho mluviti. Ani nevím, co bych vám řekl. Je to po čtyřech letech po prvé, že jsem tak dojat. Já vím a vy víte všichni, že nás čeká ještě mnoho práce. Já vím a vy víte všichni, že nás čeká ještě mnoho obtíží, že nám je překonati. Vy jste mi děkovali, já musím děkovati vám. Znám Rakousko a vím, jak u vás doma se usilovalo, ale vy jste neohroženi vytrvali a zůstali silni. To posilovalo nejen nás všechny, ale prvním a velikým důkazem, že máme národ za sebou.“

Logo

Poté pozdravil doktor Kramář přítomného zplnomocněnce francouzské vlády Clementa Simona a poděkoval generálu Luigi Piccionovi za práci, již odvedl jako velitel československých legií na italské frontě.

Mistr Jirásek: Dočekali jsme se splnění svých tužeb


Srdce se nám chvěla, když náš milovaný spisovatel přirovnával činy našeho presidenta s činy velikého Franklina ve prospěch americké republiky.Národní politika, 22.12.1918


Národní listy 22.12.1918:
Ohromná vlny nadšení letí shromážděním všehotvůrci naší svobody. Hromový pozdrav hřmí z hrdel, klobouky rázem se zdvihaly vzhůru a také přečetné šátky, jež se pak vracejí, aby osušily oči. Komu by nezvlhly v této chvíli, komu z žen i z mužů, dělníků národní kultury, když se ocitli tváří v tvář muži, který jim z ciziny přivezl základní předpoklad, politickou svobodu? A v tom se ozývá z galerie mohutný mužský zpěv – slavnostní sbor Vítězslava Nováka na slova Macharova, z něhož ostře vystupuje: Sláva tobě, Masaryku!

V nádražní dvoraně se tísnili, hlava na hlavě, spisovatelé, akademici, novináři, umělci všeho druhu i prosté obecenstvo, které mělo to štěstí a získalo vstupenku a mohlo sem přijít pozdravit svého presidenta. Sotva, provázen doktorem Kramářem, křepkým krokem vešel do dvorany, vybuchlo zde nadšení a volání slávy.

Dozněl sbor a slova se ujal spisovatel Alois Jirásek:

„Benjamin Franklin v čas, kdy obce severoamerické bojovaly za svou svobodu a samostatnost, vypravil se přes moře získat své vlasti pomoc ušlechtilé Francie. Tak i vy, a vy ještě víc, mnohem více. Ne jedním mořem jste plul, ne jedním dílem světa jste putoval, nedbaje svízelů a nebezpečenství, v střediskách velkých států jste pracoval bez únavy, abyste naklonil vůdčí a rozhodující muže naší věci. Ale nejen to. Vy jste i brannou moc sbíral, svolávaje krajany do válečného šiku. A národ doma násilně umlčovaný, týraný žalářem a popravami, dovídal se v radostném úžasu o svém ochránci, o svých rekovných bojovnících, o jejich chrabrosti na dalekých bojištích v Rusku, Francie, Vlach, i o mučednické smrti mnohých z nich… Dočekali jsme se splnění svých tužeb, vrácena nám správa našich věcí.“

Uzavřené prostranství před nádražím Pražany nezaskočilo

Prostranství před nádražím vojáci uzavřeli už v ranních hodinách. Dovnitř se dostali jen šťastlivci obdaření vstupenkou. Kdo měl červenou, směl do nádražní budovy, kdo modrou, tomu bylo vyhrazeno prostranství před hlavním vchodem.


Národní listy, 22.12.1918:
Bylo půl druhé odpoledne, když ze dvorany nádraží vyběhli dělníci, kteří rozprostřeli červený koberec. Po chvíli vychází ministr národní obrany Klofáč. Jízdní Sokolové staví se před automobily. Po další čtvrt hodině vybíhá několik pořadatelů a žurnalistů. Prapory sokolské se sklánějí k zemi a důstojníci velí: Pozor! K patě zbraň! Hrobové ticho, president vychází uvítán nepopsatelným jásotem. Kráčí pevným krokem, rozhlíží se, dojat vstupuje do automobilu. Hudební kapely hrají Nad Tatrou sa blýská, Marseillaisu, Kde domov můj a Hej, Slované. Průvod vyjel od Wilsonova nádraží přesně o druhé hodině odpoledne do moře lidstva a příboje jásotu.

Vynalézavé pražské obecenstvo i tuto překážku dokázalo překonat. V přilehlých Vrchlického sadech lidé obsadili větve všech vzrostlých stromů. Získali tak jedinečnou vyhlídku.

Ti, kdo se neodvážili lézt do koruny stromů, tísnili se u plotu oddělujícího park od prostranství před nádražím. Po celé dopoledne měli o zábavu postaráno. Mohli pozorovat šťastnější spoluobčany se vstupenkami, pochodující vojáky a Sokoly, držící před nádražím i na nádraží čestnou stráž. Hlavně však mnohé vojenské či sokolské kutálky, jež pro zkrácení dlouhé chvíle a pro povzbuzení na duši nepřetržitě vyhrávaly.

Po projevech a volání slávy, po radostném vyhazování klobouků do vzduchu a mávání šátky, jež vzápětí posloužily k setření ukápnuté slzičky, president Masaryk v doprovodu Karla Kramáře a dalších hodnostářů vyšel ven před nádraží, aby nastoupil do připraveného automobilu, a celá jeho kolona se mohla vydat na cestu Prahou.

Souboj orchestru Národního divadla s chumelenicí

Prahu zavalila další sněhová chumelenice. Zdá se, že nikdo z přítomných tu nepřízeň počasí nevnímá.

Chvílemi se zdálo, že tento mrazivý prosincový den nakonec prohřejí paprsky slunce jako symbol svítání rodící se republiky. Kdo v to doufal, přepočítal se. Už nejméně půlhodiny nad Prahou skučícími sněžnými víry řádí vánice. O to více si zaslouží můj obdiv všichni ti, kteří čas od času se sebe setřesou nasněženou vrstvu, podupávajíce na dláždění, aby se vzápětí obalili novou porcí sněhových vloček.


Národní listy, 22.12.1918:
Výzdoba Prahy vyvrcholila originální okrasou musejní rampy, na kterou byl nezapomenutelný pohled. Museum, náš strážce historických památek, vítalo na prahu hlavního města prvního našeho presidenta pozdravem nejpůvabnějším, nádhernou kyticí květů, rozechvěných radostí a láskou. Celá musejní rampa byla naplněna několika tisíci děvušek a jinochů v národních krojích, které ze všech konců českého státu přivedlo do Prahy nadšení.

O den později zpravodaj Národních listů, který v nedělním vydání zevrubně popíše trasu, jíž se ubíral presidentův konvoj, se zvlášť zastaví u Národního musea. Bezmála si na to téma zabásní.

Pan president, když kolem Musea projížděl jeho vůz, mohl na jeho rampě opravdu oči nechat. Nádherně složena byla národní kytka.

O půl třetí, když se z lodžie Národního divadla rozezněly fanfáry Smetanovy Libuše, se nezadržitelně rozesněžilo. Lidé natlačeni po obou stranách Ferdinandky a na nábřeží císaře Františka ztichli v napjatém očekávání. Fanfáry byly neklamným znamení, že se skrze vánici blíží president.

Sotva se vůz s panem presidentem prodral sněhovou clonou, nastalé ticho proťal neutišitelný jásot, deroucí se z tisícovek nadšených hrdel. Jakoby ani příroda nechtěla zůstat pozadu. Výkřiky radosti obtočila skučením sněhové vichřice, zdravíc tak po svém presidenta osvoboditele.

A to již průvod zatáčí na nábřeží, z něhož se otevírá snad nejkrásnější panorama na světě, pohled na Pražský hrad. Znovu jakoby příroda vycítila, že musí ten pohled dokreslit a podtrhnout, skrz podélnou mezeru mezi sněhem napěchovanými mraky pronikly sluneční paprsky, aby jako reflektory na divadelní scéně ozářily nastávající presidentovo sídlo.

Logo

Kolona se zvolna ubírala po nábřeží císaře Františka. Z lodžie Národního divadla se s ní loučil jeho orchestr tóny obou národních hymen. Pozdrav vysílaným vzdalující se koloně zakončil ryčným Hej, Slované!

Zde dole budou mé myšlenky a mé srdce

V místech, kde před Staroměstskou radnicí onoho chmurného 21. června 1621 vykrvácelo 27 českých pánů, uvítali profesora Masaryka pražští zastupitelé v čele se starostou, doktorem Přemyslem Šámalem. To radniční hodiny odbily právě třetí hodinu.

Od Melantrichovy ulice až po Celetnou jásaly delegace českých učitelek a učitelů pod rozvinutým heslem: „Zdráv buď milovaný učiteli českých učitelů.“ Okolí Husova pomníku obsadili lidé, nazývající se „Husův lid“. Ústí Mikulášské ulice až po odvrácenou stranu Čechova mostu zabrali skauti. Spolu s nimi ulici lemovali pražští středoškoláci. Nepřetržitě zpívali jednu národní píseň za druhou.

Masaryka uvítal starosta Šámal: „Sídlem vlády byl pyšný hrad, ale srdce národa, to bilo zde v těchto zdech. Viděly štěstí jeho, když z radnice vycházel král Jiří z Poděbrad, viděly zde také úpadek a hanbu národa, když pod námi byla prolita krev. Až projedete tímto živým mořem, mořem, které nadšením a láskou k vám hrozí přervat všechny hráze, až stanete nahoře v pyšném sídle vlády, pohlédněte na Prahu zpět. Město Libušino hovoří k vám. O pilném, skromném lidu, který dovedl trpět a pracovat, dovedl vše ztratit, jen ne víru v sebe a svou čest … A občan Tomáš Masaryk, syn prostého kováře přizná sám sobě: Pro tento dobrý lid žádná oběť ve světě není dosti veliká!“

Na to občan Masaryk pronesl tato památná slova:

„Buďte si jist, že když budu bydleti nahoře, zde dole budou mé myšlenky a mé srdce. Vláda demokracie, to bude vláda z lidu, lidem a pro lid.“

Vyzdobená sněmovna čeká na presidentský slib

Budova sněmovny vyšňořená prapory českých barev upozorňovala na sebe zejména balkonem nad hlavním vchodem. Byl chvojím obalený a splýval s něho sametový tmavočervený čaloun, jenž se pyšnil znakem českého lva. Jakoby záštita nad českým lvem nad balkonem vlály francouzský a americký prapor. Čestnou stráž mu po obou stranách vchodu do sněmovny vytvářely prapory anglické a italské.

Kolona presidentova se přiblíží od Pětikostelního náměstí. Z obou stran ulice se chystají mu jásavě zamávat špalíry dívek a hochů, oblečených do národních krojů z Kyjovska a Hodonínska. Pozdrav to rodného Masarykova kraje.

O půl čtvrté před sněmovnu dorazil první automobil. Vystoupili z něho náčelník Sokola bratr Vaníček a pražský policejní ředitel doktor Bienert. Neklamné to znamení, že vůz s presidentem je na dohled.

Krátce po čtvrté hodině zazněla slavnostní polnice. President je tu!

Sotva se jal vystupovat z vozu, přítomná hudba zanotovala Kde domov můj. Masaryk spolu s předsedou vlády Kramářem a za nimi celá suita vešli do budovy bývalého českého zemského sněmu, nyní Národního shromáždění.


Národní listy, 22.12.1918:
Rozlétla se obě křídla levých dveří dvorany. V téže vteřině zavládá naprosté ticho. Rychlým, lehkým, čackým krokem vstupuje do sálu president Masaryk s předsedou Tomáškem… V téže vteřině burácí vzduchem trojí pozdrav Sláva! a frenetický, vzrušující, nejnadšenější potlesk provází presidenta, jejž následují všichni ministři v hustých dvojicích.

Po projevu předsedy sněmovny Tomáška a po tom, co byl přečten pozdravný dopis italského premiéra Orlanda, přistoupil předseda Tomášek k hlavnímu bodu programu jednání sněmovny, k prezidentskému slibu. Takto promluvil k Masarykovi stojícímu vedle na předsednické tribuně:

„Slíbíte jako president republiky československé na svou čest a svědomí, že budete dbáti blaha republiky a lidu a šetřiti zákonů?“

Zpravodaj Národních listů následující den napsal:

„Nikdy dnes pozdravný potlesk nebyl tak silný a dlouhý, jako v okamžiku, kdy president Masaryk jemným, ale zvučným hlasem vyslovil svoje: Slibuji!“

Pan president ještě stihl všechny poslance pozvat na zítřek, to je na neděli, na Hrad. Hodlal jim přečíst své první poselství. S rodinou teď odjíždí do Veleslavína, kde se v sanatoriu léčí presidentova paní, Charlotta Masaryková.

Přídavek z Panské ulice, z redakce listu Prager Tagblatt

Pan president Masaryk se v této chvíli ve Veleslavíně těší z přítomnosti paní Charlotty. Neviděl ji celé čtyři roky. Dorazil jsem mezitím do redakce německého listu Prager Tagblatt v Panské ulici (Herrengasse, chcete-li).

Do sazárny před chvílí doputoval zítřejší redakční úvodník. Shrne postoje redakce k dnešnímu dni a zhodnotí příjezd prvního československého presidenta do Prahy z pohledu našich Němců.

Díky laskavosti pana šéfredaktora Gustava Horna se mi dostalo zvláštní výsady do textu nahlédnout a něco z něho odcitovat:

„Jestliže pohlédneme nazpět do dnů, kdy profesor Masaryk opustil svoji vlast, aby svému národu našel ve světě pomoc a nové přátele, a když onu dobu srovnáme s dnešním triumfem, pak Masarykova práce vyrůstá do ohromných rozměrů. Jeho politické usilování, jeho vytrvalost a zarputilost se nám vyjeví jako historický počin té nejvyšší hodnoty.
Co se dnes v ulicích Prahy odehrálo: Svým způsobem velkolepé poděkování národa hrdinovi nejnovějších a šťastných dějin, drama vítězného návratu domů, oboje záležitosti českého národa. Kdo ale nahlíží na zmíněné heroické dějiny ve smyslu německém, nemůže přesto neúčastně stát stranou před zaslouženým triumfem českého učence. V hodině duchovní nouze se stal hrdinou. Vše obětoval ve prospěch národa. A nyní prožívá zasloužené zadostiučinění. Nespoutaná a upřímná radost však patří výlučně Čechům. Masarykův triumf je jejich vítězstvím. My jsme ti poražení.Jsme poražení a poražení v hlubším slova smyslu než ve smyslu moci. Nevíme, jaký osud nás čeká. Dnešní vítězi nedávno prorokovali mír plný porozumění. Boji rozvrácené Evropě by měl přinést zcela nový pořádek. Všem evropským národům zaručit bezpečí.Nevíme ale, zda se sen stane skutečností. Bude rozhodovat moc, anebo proklamované právo? Na tom nakonec závisí i naše politická budoucnost.
Mohou však zmíněná rozhodování, připravovaná bez účasti Němců, vymezit veškeré naše bytí? Neutrpíme naopak těžkou porážku, když se z poddaných c. k. vlád staneme občany Československé republiky? Pravděpodobně ne. Všichni věříme, že smysl pro spravedlnost bude mít navrch, věříme, že budeme ušetřeni osudu občanů druhé řádu. Své přesvědčení stavíme na vlivu muže, který se naučil bránit a ochraňovat síly mravnosti i uvnitř státního života tak, jako žádný jiný druhý.“

Zajímavé počtení. Věru! Zbytek si laskavě dočtěte zítřejším, nedělním vydání listu.

Z Panské ulice číslo 8, z redakce deníku Prager Tagblatt, reportáž z příjezdu presidenta Tomáše Garrigue Masaryka do Prahy nelze uzavřít jinak než sokolským: Nazdar!

autor: ern
Spustit audio