Lednové Rozpravy: "Humor je vybočením z normy"
Lednové Rozpravy o českých médiích byly první v letošním kalendářním roce. Zároveň to bylo poprvé, co se Rozpravy streamovaly na internetu – a hned napoprvé úspěšně.
Diskuse o české karikatuře a svobodě slova se účastnili karikaturisté Štěpán Mareš z týdeníku Reflex, Miroslav Kemel z Práva, dále Ivan Hanousek z České unie karikaturistů a Filip Láb z Institutu komunikačních studí žurnalistiky FSV UK v Praze. Diskusi moderovala Alice Němcová-Tejkalová, ředitelka IKSŽ FSV UK.
Streamovalo se z budovy Hollar FSVUK v Praze.
Karikatura v centru pozornosti
Hned první otázka se týkala útoku na redakci francouzského satirického časopisu Charlie Hebdo: jak se tento útok odrazil na české karikatuře? Vzhledem k mnohdy provokativním karikaturám jsou i naši kreslíři oproti ostatním novinářům exponovaní, často dostávají různé výhrůžné dopisy. Událost ze 7. ledna 2015 sice českou karikaturu podle diskutérů příliš neovlivnila, ale v každém případě se karikatura v tisku pochopitelně dostala do středu zájmu i těch, kteří se o humoristické kresby příliš nezajímali.
Připadají si kreslíři svobodní? Podle Miroslava Kemela ano: je zcela na jejich zodpovědnosti a vlastním úsudku, co kreslí a jak. Vždy se dbá na to, aby karikatury korespondovaly s aktuálními tématy. A samozřejmě je třeba respektovat hranice, které představují otázky vkusu.
„Humor je vybočením z normy“
Ve věci karikatury spíše hovoříme o svobodě kresby a svobodě humoru, jak řekl Ivan Hanousek. U humoru se kritéria svobody slova velmi těžko definují.
I samotná teorie humoru je problematická – v roce 1969 napsal Ivan Hanousek diplomovou práci právě na téma kresleného humoru, v níž se s těmito definicemi potýkal. Humor je podle něho „vybočením z normy“ – ale příjemným a kladným způsobem. Humor nelze hodnotit: podobně jako v případě vkusu, i humor je velmi subjektivní záležitostí.
Jinotaje, Česká soda, humor na internetu
Francouzský humor je podle českých karikaturistů odlišný od českého, protože český humor se vyvíjel ve zcela jiných podmínkách, v prostředí cenzury a autocenzury a jinotajů minulého režimu. Typickým rysem české humoristické tvorby byly například fenomény z devadesátých let jako Česká soda a Gumáci. V případě České sody – jak se v diskusi také probíralo – je humor dost hraniční, provokující až téměř nekorektní. Karikatury z Charlie Hebdo jsou hodně tvrdé, ale poněkud jiným způsobem.
V diskusi se rovněž probíralo, že česká karikatura se v posledních letech přesunula hlavně na internet. Tam je úroveň humoru ovšem různá: podle Ivana Hanouska je však většina vtipů na internetu zpravidla hloupá či „ukradená“, v horším případě nevkusná a sprostá. I takové je úskalí svobodného světa internetu a potažmo i svobody slova.
Pozor na kontext
Online humoristická periodika jsou přirozenou reakcí na současný trend, kdy tištěná média začínají upadat a vše se nyní publikuje online. Internet je navíc přístupný všem, což je podle diskutérů výhodou i nevýhodou. Na jednu stranu internet umožňuje svobodný projev – na straně druhé ale komunikační kanály postoupily tak daleko, že informace se velice rychle šíří a podle Ivana Hanouska se může karikatura snadno ocitnout v kontextu, do něhož nepatří, což zkreslí její význam a kresba může vyznít nekorektně, urážlivě či nevkusně.
Svoboda slova je podle Filipa Lába nezpochybnitelná věc, která má ovšem svoje hranice. Přiblížíme-li se k této hranici, lze tak poznat, kam až svoboda slova sahá: Charlie Hebdo je podle něho hraniční případ, který porušuje tabu, ale je přitom vyjádřením svobody autorského projevu – takřka černý humor, na který je třeba ale pohlížet jinak než na klasický humor.
Již zmíněná garance svobody slova má i svoji stinnou stránku, kterou může být vysmívání se „odlišným“ jen z toho důvodu, že to jde.
Kdo je „Charlie“?
V diskusi se probíral i rozporuplný výklad loga „Je Suis Charlie“, které se objevilo již zhruba půl hodiny po útoku na redakci Charlie Hebdo. „Je Suis Charlie“ neznamená projev obdivu ke karikaturistům a obsahu jejich kreseb – naopak „Je Suis Charlie“ vyjadřuje respekt ke svobodě slova a je výrazem solidarity k těm, co útok nepřežili, a k těm, co nadále hodlají hájit svobodné vyjadřování.
Štěpán Mareš uvedl, že jako začínající kreslíř zažil nátlak ze strany politiků – politické strany se proti karikaturám obvykle ohrazují. Redakce novin však obvykle vrací jen vyloženě vulgární vtipy. Odmítne-li vydavatel publikovat kresbu, nejedná se o cenzuru ani porušení svobody slova – naopak je to demokratické rozhodnutí. Za porušení svobody slova se chápe například to, je-li kreslíř za svoji karikaturu stíhán či trestán.
Euroamerická civilizace se pyšní absolutní svobodou slova, ale přitom si nastavuje poměrně přísné hranice korektnosti. Korektní vyjadřování se však podle diskutérů může leckdy přesunout až do absurdity, kdy už nenazýváme věci pravými jmény (namísto „urážlivých“ přízvisek se používají eufemismy, jako třeba v případě slova „tlustý“) a tím pádem cenzurujeme sami sebe.
Svoboda slova a otázka vkusu
Cenzura však existuje dál a objevuje se pořád. A o to nejen v tisku, ale i v literatuře a filmu: lze jmenovat díla Alana Ginsberga, Henry Müllera anebo film Monty Pythonů Život Briana. Z toho vyplývá, že hranice svobody slova jsou pohyblivé. Hranice v tomto případě jakoby definují dvě osy: obecný princip svobody slova a otázky vkusu, přičemž vkus nelze uzákonit, jelikož není možné jej posuzovat objektivně. Vkus je zcela subjektivní hledisko.
Přesto ale karikatury z Charlie Hebdo nebyly otištěny v hlavních denících v USA.
Na závěr padl i dotaz týkající se oblíbeného komiksu "Opráski sčeskí historje". Vyjádřili se k němu všichni přítomní: vesměs převládal názor, že záměrná jednoduchost a provokativnost z projektu dělá fenomén, ale na druhé straně se nejedná o nic převratně nového. Vtipná interpretace historie se v různých obměnách čas od času vynořuje.
V průběhu diskuse se promítala krátká ukázka z filmu Proklaté karikatury (Bloody Cartoons, 2006), která popisuje aféru vyvolanou otištěním několika karikatur proroka Mohameda v dánském i světovém tisku.