Rozpravy o českých médiích - Mediální soudy
Mediální soudy - v poslední době často skloňované téma, které vytáhla na světlo světa mediálně sledovaná kauza o zdravotní sestře z Rumburku, jíž média označila za vražedkyni ještě předtím, než jí soud (zatím nepravomocně) prohlásil za nevinnou.
Hosty čtvrtečních Rozprav o českých médiích na Hollaru byli Klára Sommerová, právnička Úřadu pro ochranu osobních údajů a bývalá redaktorka, Libor Vávra, předseda Městského soudu v Praze, Ondřej Golis, redaktor Lidovky.cz a Jaroslav Ibehej, tiskový mluvčí Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality PČR.
Proč je nutno o této problematice mluvit? Kromě zřejmých důvodů, jako například nutnost ctění presumpce neviny či toho, že každý, byť obžalovaný, má právo na spravedlivý proces, se objevuje i otázka, zda mediálně exponované kauzy nemohou ovlivnit rozhodování soudců či dokonce výši uložených trestů. K tomu se všichni diskutující vyjádřili negativně. Soudce podle nich musí být natolik silná osobnost, kterou zpravodajství nesmí ovlivnit - což se koneckonců ukázalo i ve výše zmíněné kauze zdravotní sestry.
Libor Vávra také připomíná, že až do 70. let minulého století nebylo běžné o procesu trestních řízení informovat, a to ani v zahraničí. Média se do té doby jednoduše neodvážila soudní proces komentovat a po ukončení procesu pouze podala krátkou zprávu o tom, v čí prospěch soud rozhodl. Proto míní, že médiím v tomto ohledu chybí zkušenost a v dnešní době také čas a odbornost, což vede k mediálním zkratkám. Ty by se daly odbourat pouze v případě, kdy by novináři neinformovali o průběhu přípravného trestního řízení, ale až o samotném soudním procesu, který bývá i veřejný. Uvědomuje si však, že tento přístup je poněkud extrémní.
Ondřej Golis, který v diskuzi zastupoval pohled novinářů, však o absenci informování z přípravného trestního řízení tvrdí: “Neumím si představit, že by zatkli Davida Ratha a dozvěděli bychom se o tom až o několik let později u soudu. To je prostě neudržitelné”. Je proto potřeba přistupovat ke každému případu jednotlivě: “Konkrétně u této kauzy u mne rozhodně vítězí povinnost informační povinnost novináře, samozřejmě za předpokladu zachování presumpce neviny.”
Jak vnímají novináři policejní zprávy, ve kterých jsou pouze fakta a nepřipouští spekulace? Jaroslav Ibehej, který tyto zprávy píše, dodává, že musí být strohé, objektivní, co nejvíc korektní a hlavně v nich musí být podstatné informace: “Novináři z toho nadšení nejsou, neboť v nich chybí jakákoliv spekulace.” Klára Sommerová si však nemyslí, že to je problém: “Trestní případy jsou zajímavé již samy o sobě, není potřeba je ještě více dramatizovat.”
Ibehej také říká, že spousta mediálních zkratek vzniká v okamžiku, kdy uniknou informace z policejního spisu – často je pak za viníka označena právě policie, což na ni vrhá další negativní stín. Vávra však upozorňuje, že spousta takovýchto úniků je většinou pozitivně motivivaných: “Mnoho lidí od policie má občas pocit, že jejich nadřízený kauzu dusí nebo ji chce zamést pod koberec. Proto informace ze spisu pustí k novinářům - ve skutečnosti však nadřízený informace tají z taktických důvodů.”
Padl také dotaz, zda existuje průzkum, který by porovnával, jestli se liší délka trestní sazby u mediálně exponovaných případů a u těch, kterým se novináři nevěnují. Sommerová říká, že takovou statistiku k dispozici nemá, nicméně se na toto téma dotazovala jednotlivých soudců a ti zmínili dvě kauzy, u kterých si myslí, že média hrála roli - žhářský útok z Vítkova a taky kauzu Kuřim.
Vávra souhlasí se Sommerovou v tom, že si úplně neumí představit situaci, jak by se taková statistika dala sestavit, mluví však o tom, že ve výši trestní sazby hraje roli i osobnostní charakter jednotlivých soudců, či přísedících, kteří mohou mít zvýšenou nebo naopak sníženou citlivost či toleranci vůči specifickým případům (měkké drogy, tolerance slovního napadení, hospodské rvačky, atd.). Příkladem může být pokus z USA, kdy špičkám federálních soudů řekli, aby navrhli trest pro nezletilého mladíka obviněného z držení několika gramů marihuany. Výše trestů se pohybovala v rozmezí podmínky a obecných prací až po 20 let nepodmíněně.
Jak vidno, problematika je to velmi komplexní a zabránit mediálním soudům či zkratkám asi úplně nejde. Odpovědný přístup by však neměla mít pouze média, ale i samotný čtenář, který by, jakožto koncový konzument zpráv, měl posuzovat předkládané informace s dostatečnou kritikou.