Rozpravy o českých médiích: Politické PR se měří podle výsledků voleb

27. březen 2015

Březnové Rozpravy o českých médiích byly věnovány tématu, které je hodně aktuální nejen v době voleb, ale na politické scéně obecně: politické PR.

Hosté hovořili zejména o tom, jak politici pracují na svém mediálním obraze.

Podle Denisy Hejlové tomu takto před 25 lety ještě nebylo. Česká republika prošla od Sametové revoluce obrovským vývojem, na kterém se podíleli občané, politici i novináři. Jako příklad uvedla Mladou frontu v roce 1989: v ní se třeba vůbec nevyskytovaly zprávy, které by prozrazovaly cokoliv ze soukromí politika. Tehdejší informace obsahovaly jen oficiální fakta a oficiální fotografie. Po roce 1989 se situace proměnila, stejně jako politické struktury a vlastnictví médií. Média mohou nyní s informacemi obchodovat.

Denisa Hejlová dále podotkla, že politici potřebují média i novináře. Jde jim o to, aby získali pozornost. Nicméně v České republice podle ní není zvykem to, co v "západním světě" - čili tiskové konference, briefing s účastí novinářů z více médií, kteří dostanou stejnou zprávu ve stejný čas a pak s tím nakládají po svém. U nás politici vědí, že je pro ně nesmírně důležité se do médií dostat a proto nabízejí spoustu informací tzv. "exkluzivně". Média si pak tyto "exkluzivní" informace mezi sebou předávají.

Exkluzivita - to je podle Marka Wollnera základní platební jednotka v žurnalistice. Exkluzivita je to, co vzniká symbiózou mezi zdrojem a novinářem. Zdroj novináři poskytuje konstantní přísun informací a novinář mu zachovává přízeň, aby informace dostával i příště. Pluralita médií tuto "závislost" na zdroji vyrovnává - jeden zdroj nekrmí všechny novináře. Díky zdrojům někteří novináři fungují naprosto výborně, nicméně je nutné si zachovat nezávislost na zdrojích. To je v novinařině jeden z nejtěžších úkolů. Pokud novinář se svým zdrojem doslova kamarádí, dělá svoji práci špatně. Zdrojem může být i politik.

Rozpravy o českých médiích, březen 2015

Na rozdíl od komerčních médií, které informace takto prodávají, jsou veřejnoprávní média opatrná. Nicméně pokud se nějaký politikův skandál dostane k soudu, stává se z něho veřejná záležitost - protože soudy jsou veřejné - a pro veřejnoprávní média je tedy povinností o tom informovat.

Bulvární informace vyzdvihují otázky etiky a morálky. Podle Marka Wollnera platí, že na rodinu politika se vztahuje morální kodex. Na druhou stranu bulvarizaci podporuje internet, například sociální sítě a průnik neformálních a soukromých fotografií na veřejnost. To v době před internetem nebylo možné.

Na druhou stranu počet českých politiků a europoslanců na Twitteru je u nás zoufalý. Přitom tato sociální síť zcela jistě prostor pro PR nabízí.

Političtí činitelé mají na své PR experty a konzultanty, kteří pracují na vytváření jejich obrazu. Ti podle Barbory Petrové existovali už dávno - jmenovala například Maxe Broda, který fungoval jako politický poradce přes 10 let a staral se o meidální komunikaci a to, čemu v dnešní době říkáme "politické PR". Svého "píáristu" měl prý i prezident Masaryk. Cílem přitom je co největší symbolická moc. Značný podíl na vypracování mediálního obrazu politika mají pochopitelně i novináři.

Rozpravy o českých médiích, březen 2015

Politické PR spočívá ve filtraci toho, co politik chce, aby se do médií dostalo. A pokud do médií pronikne něco, co tam být nemá - jak uvedl Jindřich Šídlo - nastupuje úkol zahladit škody, čili krizová komunikace. Výsledky PR lze poznat vždy podle výsledků voleb - ničím jiným jej nelze měřit.

V průběhu Rozprav dostaly prostor i konkrétní příklady. Třeba prezident Miloš Zeman. Téma jeho PR bylo rozebráno dopodrobna - na jaký typ publika se obrací, styl jeho rétoriky, jakým způsobem komunikuje a co prezentuje, jaké publikum si okolo sebe vytváří způsobem své komunikace ven, zda své voliče vrací k základním nejnižším pudům namísto toho, aby je kultivoval (jak podotkl Marek Wollner).

Zemanův styl PR je podle Denisy Hejlový podobný marketingu: útočí na populistické pudy voličů, základní nízké pudy. Přirovnala to například k tomu, že v České republice se daří prodávat nekvalitní - ale zato levné - potraviny. Naproti tomu intelektuální elit chce inspirativního, povznášejícího a motivujícího prezidenta, který by je zároveň kultivoval.

PR funguje i opačně - například když politik nechce být viděn. Ve většina případů však cílí na zviditelnění. Vždy by se mělo jednat o pozitivní zprávu, která vytváří osobností image politika a přitahuje tak voliče a uchází se o jejich přízeň. Příklady různého politického PR lze vysledovat napříč historií a na mezinárodním poli.

Spustit audio