Volba prezidenta 2008

AKTUALIZACE TOHOTO WEBU JE UKONČENÁ.
Tuto stránku jsme přesunuli do Archivu webů ČRo.
Uvedené informace proto nemusejí být aktuální a některé soubory mohou být nedostupné.

Prezident Václav Klaus a "NGO-ismus"

Petr Žantovský  12.03.2008
Václav Klaus - Autor: ČTK
Václav Klaus
Autor:    ČTK  

Jak mnozí předpovídali, Václav Klaus ihned po nástupu do druhého presidentského období zahájil další kolo své tradiční polemiky s tím, čemu sám říká NGOismus. Na kongresu amerického Heartland Institutu vystoupil se zásadní analýzou faktických projevů a politických konotací globálního oteplování a ani při žádné jiné příležitosti si neodpustil kritiku osob a zájmových skupin, které v rámci občanské společnosti a prostřednictvím více či méně expertních témat, jako je právě global warming, usilují o politické cíle. 

 
Prezident Václav Klaus a "NGO-ismus"
DOWNLOAD (STÁHNOUT) |  STREAM  

Že by Václav Klaus v tomto směru změnil, zmírnil či zcela ukončil své úsilí, to nemohl čekat nikdo. Proto jsou dnešní překvapené výroky různých názorových oponentů a médií buď projevem nečekané naivity, nebo prostě vykopáním válečné sekery. Ale to jen na okraj. Nezměna Klausova myšlení a vystupování, abychom užili klausovský pojem s předponou ne-, má určitě tři objektivní a nejméně jeden subjektivní důvod. Začněme těmi objektivními, vnějšími, na Klausovi bezprostředně nezávisejícími.

Klaus vytýká strukturám zahrnovaným pod pojem NGO, tedy non-government organisations, následující. Zaprvé nedostatečnou faktickou obeznámenost v problému a zaměňování částí za celek, vnějších detailů za vnitřní podstatu. Zadruhé kolektivní spoléhání na veřejný sektor a přerozdělování veřejných prostředků na cíle, které ovšem určí samy struktury NGO. A konečně zatřetí snahu právě diktovat veřejnému sektoru a obecně veřejnosti, co NGO považuje za ultimativně jediné přípustné obecné blaho, na něž se mají vynakládat prostředky. Zejména to poslední pak nutně vede k ideologizaci snažení takových organizací a k jejich snaze o vstup do přímého politického zápolení o vliv a moc ve společnosti.

Rozeberme si jednotlivé body. Václav Klaus je člověk, který je odjakživa zvyklý studovat, načítat si podklady, velmi detailně se seznamovat s problematikou, jíž se má zabývat. Je vybaven obdivuhodnou schopností selektivního rychločtení. Za několik desítek minut dokáže prostudovat stostránkový text a vyznačit v něm ty pasáže, které jsou z hlediska tématu podstatné, a ty pak fixovat. Proto je Klaus nepříjemným protivníkem do diskuse, protože zpravidla má o věci načteno víc, než většina jeho protivníků. Můžeme to ironicky považovat za jisté školometství, ale spíše je to projev vysoké profesionality. Nelze se pak divit, že je Klaus přímo alergický na to, když proti němu někdo vystoupí s názorem, který není podložen fakty, jen domněnkami, obecnými frázemi a apely, s nimiž nelze racionálně polemizovat.

Považuje to jednak za neodpovědné vůči tomu tématu a diskusi samé, a pro sebe za ztrátu času. Vezmeme-li za příklad dnešní debatu třeba o globálním oteplování, musíme dát presidentovi za pravdu v tom, že velká část z veřejných diskutérů jsou dobrovolníci, laikové, kteří prezentují spíše svoje přesvědčení a své emoce, než fakta a argumenty. S emocemi ale Klaus zásadně nebojuje.

Druhý okruh se týká vztahu NGO a státu. Klaus vyčítá těmto organizacím, že celý smysl svého bytí vážou na veřejné prostředky, že jsou odkázány na veřejné zdroje a že si tyto zdroje nárokují. Je třeba říci, že Klaus není odpůrcem občanských iniciativ, jak se mu tu a tam podsouvá. Jen si myslí, že občanská iniciativa se proto jmenuje občanská, že ji vykonávají občané ze své svobodné vůle, jako jistý projev svého občanství, a tím pádem také tak trochu na svůj úkor, nebo na úkor jiných privátních donátorů, které takoví aktivisté dokážou přesvědčit o smyslu své aktivity. Stanovit si bohulibý cíl, třeba ochranu práv zvířat, boj proti klimatickým změnám či cokoli podobně obecného, je snadné, schová se pod to cokoli. A ve jménu této líbivé obálky pak nárokovat na státu veřejné prostředky, dokonce často i s jistou mírou arogance a agresivity, vyvolává pochybnosti, zda příslušné aktivitě jde skutečně o deklarované cíle, či prostě o dobré příjmy a individuální prospěch. Jen představa té druhé možnosti nahání Klausovi husí kůži, a celkem oprávněně. Mimochodem, málo se o Václavu Klausovi ví, že už od časů, kdy byl předsedou Poslanecké sněmovny, je pravidelným a nemalým soukromým donátorem - podporuje postižené občany, platí osobní asistence a podobně, aniž má potřebu to silně vytrubovat do světa. Je to jeho občanská vůle, nikoli jeho job.

A jsme u třetího okruhu, a tím je nárokování veřejných prostředků jako součást politizace tzv. občanské společnosti. Jestliže se část nestátního sektoru chová jako sektor státní, tj. nabývající prostředky z veřejných zdrojů, ale podle svých vlastních, nikoli veřejných priorit, nutně narazí na bod zlomu, v němž se namane lákavá úvaha: Nebylo by pak lepší velkou část společenského rozhodování sejmout z beder standardního parlamentarismu a přesunout do rukou onoho občanského sektoru? Občané by se sami starali o své dobro, to zní přitažlivě. Je to ale záludné, neboť to život společnosti zbavuje dobrovolně přijatých pravidel a norem a nahrazuje to vůlí či zvůli jednotlivců a zájmových skupin. Takové nápady většinou pocházejí z intelektuálních kruhů, které obecně mají blíže k individuální kreativitě a intuitivním způsobům řešení, a především emotivně podmíněným volbám svých priorit. Neohlížejí se příliš na to, zda se jedná o téma skutečně obecně zásadní, nebo jen krátkodobě zájmové, ale prosazují ho se vší vervou, a díky tomu, že jde zpravidla o společenské celebrity, umělce atd,., pak samozřejmě dostávají velký prostor v médiích a jejich slova, i když věcně třeba nejsou úplně podstatná, mají neúměrnou váhu. Pokušení uchopit tuto mediální sílu a přetavit ji v politickou moc a příležitost rozhodovat, je veliké a propadají mu často lidé bez rozdílu inteligence či sociálního původu.

Jenomže tyto vlny deformují společenský diskurs, vytvářejí virtuální realitu, kde skutečné problémy jsou nahrazovány parciálními zájmy, a posouvají společnost k přijetí mnohých nesvobod ve jménu dosažení deklarovaných bohulibých cílů. To je to, čemu Václav Klaus říká nepolitická politika a proti čemu celou svoji vahou vystupuje. A onen důvod subjektivní? Nikdo, kdo Klause zná, nemohl přece ani na vteřinu předpokládat, že jen pouhý vstup do další fáze státnictví změní to podstatné, co nese jeho povaha. A to je tvrdohlavé prosazování názorů, které má podložené studiem, neústupné polemizování s tím, co se mu jeví jako projev nevědomosti či skrytých zájmů, a také určitá nekonformita. Klaus není konformní politik, který říká samé příjemně znějící věci. Dokonce myslím, že si na tom trochu i zakládá. Proto spíše od něj než od Ala Gorea by se dal očekávat pojem "nepříjemná pravda". A dovolíte-li soukromý názor, domnívám se, že je to skoro to hlavní, co Klause ctí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .


Názory a argumenty
ČRo 6 (archivováno)

Čas vysílání: pořad jsme vysílali do února 2013

Radio na p��n�

Zvukový archiv pořadu ve formátu MP3.
Informace o službě Rádio na přání naleznete zde.

Podcast

Stáhněte si podcast pro nejnovější audio záznamy tohoto pořadu.

iTunesImport do programu iTunes je dostupný zde.

Informace o formátu a službě podcast naleznete zde.

 

 

Nacházíte se

v tematickém okruhu: Témata
na webu: Volba prezidenta 2008
v rubrice: Komentáře

DÁLE V RUBRICE


Archiv

RSS  |  MAPA SERVERU  |  KARIÉRA  |  KONTAKTY  |  ENGLISH  (c) 2000 - 2019 Český rozhlas