Volba prezidenta 2008

AKTUALIZACE TOHOTO WEBU JE UKONČENÁ.
Tuto stránku jsme přesunuli do Archivu webů ČRo.
Uvedené informace proto nemusejí být aktuální a některé soubory mohou být nedostupné.

Další pokus o přímou volbu prezidenta

Petr Hartman  08.07.2008
volba prezidenta - Autor:Khalil Baalbaki
volba prezidenta
Autor:   Khalil Baalbaki  

Měl by být prezident republiky zvolen nepřímo, to znamená parlamentem nebo přímo občany? Takováto polemika se opakovaně objevuje na veřejnosti už řadu let. Výsledek je takový, že nic zásadního se nemění a že hlavu státu vybírají poslanci a senátoři. 

Změnit způsoby volby lze pouze úpravou ústavy a k tomu je potřeba získat takzvanou ústavní většinu v obou parlamentních komorách, což především v Poslanecké sněmovně nebývá vůbec jednoduché, znamenalo by to dohodu koalice s opozicí, což v České republice nebývá zrovna obvyklé. Navíc je zřejmé, že politici vytahují přímou volbu většinou v momentu, kdy jim to může z nejrůznějších důvodů vyhovovat, například kvůli uklidnění veřejného mínění v době, kdy se nedaří důstojným způsobem volit hlavu státu nebo s výhledem do budoucnosti, kdy cítí, že jejich prezidentský kandidát by mohl mít větší šanci při volbě občany. Z tohoto úhlu pohledu úvahy o změně a způsobu volby hlavy státu na začátku nového funkčního období prezidenta republika do zmiňované strategie příliš nezapadají. Znamená to, že se tentokrát můžeme dočkat seriózní polemiky, která by mohla vyústit ve změnu ústavy umožňující volit prezidenta republiky přímo občany, odpověď nejenom na tuto otázku vám nabídne dnešní Studio STOP. Ve studiu vítám politology Jiřího Pehe a Jana Bureše. Takže dobrý den.

Jiří PEHE, politolog -------------------- Dobrý den.

Jan BUREŠ, politolog -------------------- Dobrý den.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Když budeme hovořit o způsobu volby hlavy státu, tak bychom se možná mohli přesunout o pár měsíců zpět, to znamená, do února letošního roku, kdy se hlava státu volila, v té době ty emoce byly hodně rozbouřené, opět se objevoval názor, že to, co předvádí poslanci a senátoři, není příliš důstojné, způsob volby hlavy státu a že by skutečně bylo dobré, kdyby se hlava státu volila jinak. Souhlasíte s tímto hodnocením té volby a s tím, že tedy by bylo dobré uvažovat o jiném způsobu i s odstupem těch několika měsíců? Jiří Pehe.

Jiří PEHE, politolog -------------------- Já s tím souhlasím. Ta volba tentokrát skutečně byla neobvykle, dalo by se říci, trapná a skutečně to nebylo důstojné, pokud mluvíme o volbě hlavy státu, tedy v nepřiměřené, to, co se dělo v Poslanecké sněmovně, v Senátu, bylo naprosto nepřiměřené vzhledem k tomu, že se jednalo o volbu hlavy státu. Ale pokud jde o tu druhou otázku, zdali tedy prezidenta volit přímo nebo nepřímo, to je samozřejmě otázka, která má dvě roviny, na jedné straně je to otázka, řekněme, ústavně odborná, která vyžaduje hlubší diskusi. A na druhé straně je to otázka politická. V té první rovině já osobně bych se přikláněl k přímé volbě prezidenta. V té druhé rovině ovšem musím říci, že je to velmi nepravděpodobné, protože ta politická konstelace u nás je taková, že, a to už tady zaznělo v tom úvodu, že se ta volba prezidenta stává prostě nástrojem nejrůznějších politických her.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- K té přímé volbě se dostaneme, kdybychom měli ještě zůstat u toho způsobu volby parlamentem, tak v poslední době nebo v posledních dvou volbách jsme byli svědky toho, že ta volba neprobíhala zdaleka hladce, což zase není nic mimořádného, to k demokratickým způsobům patří, že se snaží každý prosadit svého kandidáta. V této souvislosti podle Jana Bureše vybočila ta volba letos v únoru nějak z řady nebo to zas až tak dramatické nebylo?

Jan BUREŠ, politolog -------------------- No, já myslím, že to zase mělo také do jisté míry dvě roviny. Na jedné straně ten první problém byl podle mě v tom, že síly obou těch táborů byly v parlamentu v podstatě téměř vyrovnané a tudíž ta míra té konfliktnosti nebo míra jaksi toho konfliktu mezi těmito dvěma skupinami byla skutečně vysoká, byla to vlastně první skutečná prezidentská volba, kde opravdu bylo více, tedy dva kandidáti, kteří měli téměř vyrovnané šance, ale na druhou strany ty věci, které se tak trochu vyčítají politikům, jako že ta volba byla trapná, nedůstojná, to možná souviselo s určitým nezvládnutím některých procedurálních záležitostí při jednání společné schůze komor, ale řekl bych, že v zásadě se to bohužel dalo očekávat vzhledem k celkovému stavu jaksi české politické kultury, situaci ve sněmovně i v Senátu.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Když nakonec ta prezidentská volba proběhla, tak samozřejmě se ozývaly nejrůznější hlasy a komentáře k tomu, co ten způsob volby znamenal, co může znamenat dál pro českou politickou scénu. V té souvislosti se hovořilo o tom, že ty vztahy uvnitř vládní koalice se příliš vyhrotily a že nebude vůbec jednoduché ty spory uhladit. Dá se říct s odstupem doby, že se to potvrdilo, že tady například vztahy mezi občanskými demokraty a Stranou zelených jsou vyhrocenější, než byly před volbou a může za to právě také ta volba?

Jiří PEHE, politolog -------------------- No, já myslím, že trochu vyhrocenější jsou, protože sice jakoby na povrchu se zdánlivě všechno vrátilo k normálu, ale nesmíme zapomínat, že v Občanské demokratické straně vznikla skupina okolo poslance Tlustého, která, jejímž terčem je také právě Strana zelených. Myslím si, že součástí určitého útoku na zelené jsou i ty opakované výzvy během vládnutí této vlády o jaderné energetice, protože všem je přeci jasné, že pokud by toto téma bylo diskutováno opravdu vážně a také vláda by se k němu postavila čelem, tak to může znamenat rozpad vládní koalice a odchod zelených z vlády. Takže já si myslím, že ten útok možná není tak otevřený, jak se předpokládalo, ale podprahově je veden proti Straně zelených.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Když jsme u Strany zelených, tak tam je zajímavé, že vlastně ta prezidentská volba urychlila takovéto štěpné uvnitř té strany, je to známý případ poslankyně Zubové, která se prezidentské volby nezúčastnila, což svým způsobem pomohlo ke znovuzvolení Václava Klause a od té doby ona spolu s druhou poslankyní Jakubkovou jsou těmi rebelkami v tom poslaneckém klubu, je to náhoda, že zrovna od té prezidentské volby se to ještě více vyhrotilo?

Jan BUREŠ, politolog -------------------- Tak asi úplně náhoda to není, určitě ta prezidentská volba znamenal jakési trošku překolíkování těch poměrů sil uvnitř vládní koalice a i uvnitř patrně jednotlivých stran, ať už vládních nebo i opozičních, myslím ale, že to štěpení nebo to dění, které pozorujeme ve Straně zelených, se bude jaksi stále více nést nad těmi dalšími konkrétními tématy, že se nebude nějak vracet příliš k té prezidentské volbě, můžeme vidět, že i jako postavení Jana Švejnara v té české politice vlastně jakoby zpětně upadá nebo se vytrácí pomalu z toho, z toho diskusu veřejného, ale jsou tady nová témata, ať už právě ta jaderná energetika nebo teďka radar samozřejmě, to bude další jaksi prubířský kamen, kdy se asi ukážou nějaké protichůdné postoje uvnitř Strany zelených.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Ono zde padlo už jméno Jana Švejnara, ten neměl ke zvolení prezidentem republiky příliš daleko. Samozřejmě do další volby je zhruba čtyři a půl roku, ale v této souvislosti se hovořilo o tom, že Jan Švejnar za sebou zanechal výraznou stopu a že by mohl být novou tváří, která by nějak oživila českou politickou scénu, uvažovalo se o tom, jaký by měl být jeho další postup, aby tedy nezmizel z povědomí veřejnosti, aby nějak v té politice zůstal, aby pak měl případně šanci na to být zvolen prezidentem v dalších volbách. V této souvislosti vlastně o Janu Švejnarovi už není nějak slyšet, uvažovalo se o tom, že by mohl kandidovat do Senátu, k tomu nedošlo. Jak se díváte na to, jak naložil Jan Švejnar s tím kapitálem, který získal v prezidentské volbě?

Jiří PEHE, politolog -------------------- ;Já bych s odstupem několika měsíců řekl, že s ním naložil zatím tím nejhorším možným způsobem, protože on skutečně, pokud chce hrát nějakou roli v české politice, pokud by se chtěl znovu ucházet o úřad prezidenta, tak potřebuje mít v české politice určité politické zakotvení, to znamená, on nemůže skutečně předpokládat, že bude znovu kandidovat jenom na základě toho, že například založí nějaký /nesrozumitelné/ a bude tedy institut a bude zde přítomen v podobě nějakých odborných diskusí, že občas přijde ze Spojených států, skutečně by musel být viděn politicky. Nabízely se dvě možnosti, jedna z nich je založení politické strany vlastní, ovšem to je velké riziko, protože, jak víme, ty politické subjekty potom bojují proti sobě, takže on by možná byl přijatelným kandidátem pro tu svojí vlastní stranu v prezidentských volbách, ale už třeba nikoliv pro sociální demokracii, která ho nyní podporovala, nebo mohl samozřejmě například kandidovat do Senátu, což by asi byla nejsnadnější cesta, byl by jistě podporován nejméně dvěma politickými stranami a mohl vystupovat coby nezávislý senátor a udržovat až do té příští prezidentské volby pro sebe poměrně vysokou viditelnost i politickou, a to neudělal. Takže já se obávám, že v tom roce 2013 se bude mluvit už o jiných kandidátech, než je Jan Švejnar.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Takže to byl Jiří Pehe. Souhlasí Jan Bureš s tím, že doba Jana Švejnara v politice asi končí?

Jan BUREŠ, politolog -------------------- Souhlasím v tom smyslu, že určitě prostě politik musí vnést kůži na trh. A pokud to byla vlastně jediná věc, která, kterou bylo možno tedy Janu Švejnarovi vyčítat, že vlastně neměl tu praktickou politickou zkušenost. On mohl ten kapitál opravdu využít tak, že by vstoupil do politiky například jako senátor. Myslím, že ta šance na zvolení by asi byla vysoká a potom by mohl skutečně prakticky jaksi být na očích, mohl by být viděn, mohl by předkládat alternativy, ať už tedy k postojům prezidenta Václava Klause, nebo k postojům různých politiků politických stran. To, že to nevyužil, myslím, že je skutečně chyba v tom smyslu, pokud sám mluvil třeba o tom, že by příští volby ještě znovu zkusil kandidovat, toto je velká chyba.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Když hovoříme o té prezidentské volbě, tak po prezidentské volbě se také hovořilo o tom, že by se mohlo změnit chování Václava Klause, protože platná ústava hovoří o tom, že prezident může být zvolen pouze dvakrát za sebou, to znamená, že Václav Klaus podle platné ústavy má před sebou už necelé funkční období a pak už hlavou státu být znovu zvolen nemůže. V této souvislosti se tvrdilo, že tedy nebude muset brát tolik ohledu na to, zajistit si určitou politickou podporu pro další znovuzvolení a že může některé kroky nasměřovat tak, že bude působit jako neřízená střela.

Jiří PEHE, politolog -------------------- Pokud jde o to, co už udělal, tak já myslím, že jednou z jeho prvních aktivit bylo hned v dubnu to, že si pozval na Hrad premiéra Topolánka, řekl mu, že chce hrát roli během bukurešťského summitu NATO. Topolánek, řečeno lidově, sklapnul podpatky a prezidentovi dovolil, aby tam hrál tedy roli jakési druhé hlavy české exekutivy a prezentoval Českou republiku společně s ním, a to si myslím, že je určitý indikátor toho, co se bude dít i v bude dít i v budoucnosti.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Ono se právě v této souvislosti hovořilo dost o vztahu mezi premiérem a prezidentem, protože Mirek Topolánek byl znám tím, že není přílišným obdivovatelem, když to takto řeknu, názorů a postojů Václava Klause a naopak. A hovořilo se o tom, že ve velmi obtížné situaci, že když zajistí znovuzvolení Václava Klause, tak mu to příliš nepomůže, ale kdyby náhodou se stalo, že by Václav Klaus znovu zvolen nebyl, tak se předpovídalo, že by to znamenalo velmi rychlý konec jeho politické kariéry, alespoň v čele ODS a tedy i v čele vlád.

Jan BUREŠ, politolog -------------------- No, já myslím, že tam hraje roli několik rovin. Za prvé, pokud jde o postavení Mirka Topolánka v čele ODS, tam myslím, že skutečně důležitou roli hraje to, jak dlouho budou další potenciální kandidáti na to místo šéfa ODS odolávat tomu tlaku a nebudou chtít převzít tu funkci. Pokud se mluví třeba o Pavlu Bémovi, myslím, že ta pozice Mirka Topolánka samozřejmě je slabá díky tomu, že je slabá vládní koalice, ale dokud například Pavel Bém bude jaksi zásadně se držet toho stanoviska, že ještě nepřišel jeho čas, tak ta pozice Mirka Topolánka, myslím, že je poměrně silná v čele ODS, ale pokud jde o ten strach s prezidentem Klausem, tam já myslím, že to je ještě dáno trošku jinou rovinou. Václav Klaus je prostě sólista v politice a vždycky byl sólistou. A je nepochybné, že to poslední volební období mu do jisté míry rozvazuje ruce, protože se nemusí ohlížet na podporu politických stran politiků a podobně, myslím, že se to ukázalo, jak to říkal Jiří Pehe, ale jestli to ještě ukáže i třeba při předsednictví Evropské unie, protože mám pocit, že prezident Klaus určitě bude chtít hrát výraznější roli, než zatím jsme viděli. Takže myslím, že ta pozice jeho bude spíš sílit a je to i dáno opravdu tím, že ta vládní koalice je v tuto chvíli slabá, že skutečně hledá podporu pro jednotlivé důležité tedy programové body a dohod vlastně.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Kdybych měl ještě chvíli zůstat u té poslední prezidentské volby a pak se přesuneme tedy dál, tak možná by stálo za to zmínit ještě jednu, a to je věc týkající se testování spolupráce mezi sociální demokracií a KSČM, protože tam byla snaha prosadit společného kandidáta nejenom těchto dvou stran, ale i lidovců a zelených a různých senátorů a v této souvislosti se ukázalo, že komunisté hráli svou hru a že také přispěli k tomu, že Jan Švejnar zvolen nebyl, znamená to tedy, že si sociální demokraté ověřili, že případná spolupráce s komunisty by pro ně nebyla to nejlepší, co by je mohl potkat?

Jiří PEHE, politolog -------------------- No, já myslím, že té spolupráci případné mezi komunisty a sociální demokracií byl skutečně, ta byla zasažena, řekl bych, hluboce, protože Jiří Paroubek tu, to chování komunistů tvrdě odsoudil, to se nesetkalo s pochopením u Vojtěcha Filipa a dalších komunistů v čele KSČM. Myslím si, že si sociální demokracie ověřila, že skutečně s komunisty je možné spolupracovat ad hoc třeba na podpoře některých zákonů, tak jak se to dělo v tom roce vládnutí Paroubkova kabinetu, ale zároveň, že je velmi těžké s nima hledat nějaký systémový průnik, protože jsou naprosto nevypočitatelní a budou nakonec dělat to, co vyhovuje jim. Paroubek nabídl komunistům ruku, dalo by se říci, že to bylo s ním nejvýznamnější gesto od roku 89, kdy jakoby jim říkal, pokud teď pomůžete zvolit Jana Švejnara, tak se čelní, teda toho hlavního proudu české politiky a pak můžeme spolu budovat další mosty, ale komunisté to odmítli z taktických důvodů, zachovali se skutečně nevypočitatelně, dokonce dalo by se říci trapně, když přivedli svojí vlastní kandidátku v podobě Jany Bobošíkové a to, myslím, na dlouhou dobu poznamenalo ty vztahy mezi sociální demokracií a komunisty a pokud v příštích volbách sociální demokrati zvítězí a bude pro ně jenom trochu možné zformulovat koalici, například s lidovci nebo se zelenými, nebo s nějakou jinou případnou středovou stranou, tak to udělají asi radši, než aby spolupracovali s komunisty.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Jak test spolupráce na prezidentské volbě mezi KSČM a ČSSD hodnotí Jan Bureš?

Jan BUREŠ, politolog -------------------- No, velmi podobně. Já jsem dokonce někde už i řekl, že si myslím, že se KSČM zachovala trošku jako malé děti, že prostě v podstatě stále dávali najevo, že nevědí úplně, co chtějí, ale že prostě trvají na svých stanoviscích a nehodlají se připojit k tomu proudu, který jim nabízela sociální demokracie. Prostě politika je taková, že v určité chvíli, a personální volby vždycky takové jsou, musíte vytvořit určitý kompaktní celek, abyste nějakou, nějakého kandidáta prosadili. Problém trošku myslím je ..., v sociální demokracii samozřejmě ten vztah vůči KSČM je opravdu stará záležitost, vlastně táhne se to už od listopadu 89. Zajímavé je, že Jiří Paroubek podle mého názoru investoval příliš mnoho jako osobního kapitálu do toho pokusu přitáhnout k ČSSD i komunisty, byť sám, on sám vlastně nebyl nikdy výrazným příznivcem užší spolupráce, on patřil k tomu horákovskému křídlu, které na začátku devadesátých let velmi jaksi otevřeně byl proti jakékoliv spolupráci s komunisty, bylo to vlastně i téma, kterého do jisté míry, jak učinilo konfliktní třeba s Milošem Zemanem v té druhé polovině devadesátých let. Tím, že Jiří Paroubek provedl tento experiment vlastně před prezidentskou volbou, tak skutečně investoval velmi mnoho osobního kapitálu tohoto pokusu a nelze se divit, že díky skutečně tomu nevypočitatelnému chování komunistů, když to nevyšlo, takže i asi Jiří Paroubek a další lidi kolem něj v sociální demokracii se budou daleko víc teď orientovat na případné tedy levostředové spojenectví s těmi menšími stranami, ať už KDU-ČSL nebo zelení nebo další strany. Koneckonců, když dnes vidíte třeba materiály interní, které vycházejí, analýzy různé uvnitř sociální demokracie, tak tam vlastně už se otevřeně hovoří především o tom, že od těch voličů KSČM sociální demokracie nemůže příliš mnoho získat a že je lepší se jaksi spoléhat na případné uzavírání koalic právě se Stranou zelených nebo s lidovci.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Pojďme se tedy nyní zaměřit způsob volby prezidenta republiky. Začneme u toho způsobu, který platí, to znamená způsob nepřímý, kdy prezidenta volí parlament, to znamená poslanci a senátoři na společné schůzi. V této souvislosti se hovoří o tom, že to je nastaveno tak, aby tedy ten prezident nereprezentoval některou politickou stranu, ale aby byla snaha hledat nějakého kandidáta, kterého musí podpořit více politických stran. Dá se ten současný systém v poměrech České republiky nějak charakterizovat z hlediska toho, jak je skutečně výhodný pro ten systém, který tady funguje, to znamená, tu dělbu moci mezi hlavu státu, vládu, parlament a tak dále?

Jiří PEHE, politolog -------------------- Tak on do určité míry samozřejmě skutečně zaručuje to, že musí vzniknout ke zvolení prezidenta určitá koalice. Ovšem problém samozřejmě v té české parlamentní politice spočívá v tom, že není vždy úplně jasné, jak takové koalice vznikají, protože jsme viděli právě při té minulé volbě, že prezidenta Klause podpořila část lidové strany například, která ovšem to učinila proto nebo aspoň část těch, kteří podpořili prezidenta Klause, to učinili, protože se tady rýsovala jakási možnost, že ODS výměnou za to podpoří zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi, takže i, řekněme, v minulosti zavelí oponenti prezidenta Klause jako je Cyril Svoboda, nakonec volili v celku absurdně pro Václava Klause. Takže na jedné straně ano. Zdánlivě to tedy vytváří určité, řekněme, prostředí, kde se musí domluvit více stran, ale bohužel také, a v tom je výhoda té přímé volby, se většinou ty koalice prezidentské domlouvají za zavřenými dveřmi a jsou tam prostě přítomny prvky, které, myslím, velmi, velmi popuzují část, velkou část občanů a dokonce podemílají parlamentní demokracii.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Proč podle Jana Bureše byl zvolen zrovna tento způsob volby prezidenta v České republice. Je to s ohledem na tradici první republiky a podobně?

Jan BUREŠ, politolog -------------------- No, já myslím, že ta tradice je tak trošku zástupní problém, samozřejmě, že tady je prostě tato zkušenost, nicméně právě i za první republiky ty prezidentské volby a zejména ta z roku 34 byla vlastně úplně klasickou ukázkou, respektive potom ta prezidentská, pardon, 35, byla klasickou ukázkou podobných praktik, které jsme viděli teď obchodování mezi politiky a tak dále. Já mám prostě obavu stále víc, že politikům přesně tento způsob realizace politického rozhodnutí vyhovuje, že to je skutečně možnost, kterou mají, to znamená, mohou obchodovat, mohou právě, jak říkal kolega Pehe, i jaksi politici, kteří by třeba určitého kandidáta jinak nikdy nevolili, tak kvůli tomu, že za to jejich strana dostane příslib určitého, třeba politické výhody, hlasování pro nějaký zákon a podobně, tak ho podpoří, to jsou přesně ty důvody podle mě, proč právě to politikům vyhovuje a myslím, že už opravdu nastal čas na tu změnu, protože, protože se ukazuje, že ta volba parlamentem skutečně není v české společnosti současné jaksi nějakou příležitostí k jakému si sjednocení té politické elity k tomu, že by té veřejnosti bylo dáno najevo, že alespoň v určité oblasti ti politici se dokážou dohodnout. My přece vidíme, že tady se velmi obtížně sestavují vládní koalice v jedné a té samé části politického spektra, natož pak, aby se vůbec dohodly strany levicové a pravicové na nějaké konkrétní politice, takže tady potom samozřejmě nastává ten prostor pro různé kšefty, obchody, zákulisní jednání a podobně a to myslím, že se asi dost těžko změní.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- A kdyby došlo tedy k těm dohodám a samozřejmě ty dohody nebývají zadarmo, nemyslím tím peníze, ale může to být skutečně formou toho, že jedna politická strana té druhé podpoří něco jiného, že se shodnou na určitém kandidátovi. Je na tom něco tak výrazně špatného?

Jiří PEHE, politolog -------------------- Špatného na tom nic není, ale také je otázkou, co se za to nabízí a jakou to má potom, jaký to má dopad na ten politický systém. My jsme viděli, že v té minulé prezidentské volbě celá řada zákonodárců hlasovala nakonec pro Václava Klause nebo i možná proti němu na základě zcela nejasných kritérií, tam se děly naprosto absurdní věci, kdy poslanci nebo senátoři tvrdili, že na něj byl vyvíjen nátlak na záchodech Pražského hradu, nebo že je někdo přemlouval nebo nutil do něčeho a podobně, to si myslím, že vůbec nepřispívá potom jaksi k větší legitimitě té volbě a také samozřejmě k určité nelegitimitě toho samotného úřadu, protože koneckonců, je-li prezident zvolen po šesti nebo, řekněme, v roce 2003 dokonce po devíti kolech prezidentských voleb a je nakonec zvolen rozdílem několika málo hlasů, které jsou, které lze zpochybnit tímto způsobem, tak se to bude vždy vracet jako bumerang, ale já bych ještě možná dodal k té věci, k té nepřímé volbě ještě další poznámku, že totiž ono to také naštěstí velmi destabilizuje právě ten, ten způsob vládnutí u nás, protože jsme tady již slyšeli, že u nás je velmi těžké sestavovat vládní koalice, ale potom při té prezidentské volbě ta vládní koalice ne vždy souzní s tou prezidentskou koalicí, protože se u nás musí, tak jak je ten politický /nesrozumitelné/ nastaven, tak se musí vždycky vytvářet koalice přes politický střet, takže vládne třeba sociální demokracie s jednou nebo dvěma pravicovými stranami, anebo naopak Občanská demokratická strana třeba má v koalici zelené, kteří jsou spíše stranou levicovou nebo by měli být za normálních okolností, takže je velmi těžké potom sestavovat na jedné straně vládu a udržovat stabilitu té vlády. A na druhé straně hlasovat podle svého svědomí v té prezidentské volbě. A my jsme viděli už ve dvou případech, že ta prezidentská volba u nás za našich podmínek velmi vážným způsobem destabilizuje vládu. V roce 2003 v podstatě odstřelila vládu Vladimíra Špidly a tentokrát se už od prezidentské volby vládní koalice potýká s hlubokou krizí a může to skončit také špatně.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- A myslíte si, že kdyby byl tedy zachován způsob nepřímé volby, že by šlo nějak zařídit, aby ti poslanci a senátoři měli větší volnost, že by nemuseli být ti kandidáti profilováni jako straničtí kandidáti, ale jako kandidáti, kteří by hledali podporu napříč politickým spektrem mezi jednotlivými senátory a poslanci, že by zkrátka nebylo stanovisko té a té strany toho a toho poslaneckého klubu, že kandidátem je ten a ten?

Jan BUREŠ, politolog -------------------- To se bojím, právě že dost těžko celá ta tradice první republiky nám přesně ukazuje, kdy po dvacet let to takto taky fungovalo, bylo to kritizováno, Peroutka neustále a v dalších médiích to kritizovali a nebylo to vlastně nic platné, čili tady já skutečně myslím, že to je v té podstatě toho systémy, kdy prostě těch dvě stě poslanců, jednaosmdesát senátorů má své konkrétní zájmy, jejich strany mají svoje konkrétní zájmy a ty se snaží uplatňovat právě v této volbě. Přitom samozřejmě ta prezidentská volba by neměla být podle mě ani o tom, jestli tady mají být církevní restituce, nebo cokoliv jiného, to by skutečně měl být výběr kandidáta, který je dostatečně kvalitní a tak dál, má ty předpoklady pro výkon té funkce a vlastně my jsme tady ani při té prezidentské volbě poslední neslyšeli příliš mnoho věcných jaksi diskusí o schopnostech těch kandidátů být dobrými prezidenty, i když už to bylo samozřejmě jiné, než před těmi pěti lety, to znamená, byla tady jakási, jakýsi politický program Jana Švejnara, Václava Klause, samozřejmě všichni znají, ale i tak se vlastně většina té diskuse veřejné odváděla nebo odvíjela v jiných rovinách než v té rovině prostě kandidátů.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- A není to dáno také tím, že hlava státu přeci jenom nemá tak silné pravomoce, když samozřejmě může ovlivňovat jednání po volbách z hlediska sestavování vlády, mluví do obsazení bankovní rady, do složení Ústavního soudu a tak dále, takže úplně bez pravomocí není, ale zas tak silný post to není z hlediska těch ostatních?

Jiří PEHE, politolog -------------------- To není tak silný post, ale on se stává silným postem v okamžiku, kdy například právě ten prezident je z toho samého politického tábora na post strany jako třeba nejsilnější strana vládní, protože v tom okamžiku on získává jakousi převodovou páku, jejímž prostřednictvím může celou řadu věcí ovlivnit, tedy ovlivnit i věci, které by prezident, který stojí skutečně nad politickými stranami, ovlivnit nemohl, a to vidíme v případě Václava Klause, který je prezidentem nebo, řekněme, čestným předsedou nejsilnější politické strany momentálně, která má většinu v Senátu, má nejsilnější postavení v Poslanecké sněmovně, je nejsilnější vládní stranou, dominuje ve třinácti regionech, tedy krajích České republiky a tomu dává obrovsky silné postavení, takže ony ty pravomoci prezidenta nejsou jenom ty ústavní, ale také, řekněme, faktické.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Ty ústavní pravomoci jsou tedy takové, že skutečně těžko se dá dopředu nějaké vést seriózní diskuse o tom, jak kvalitní je ten nebo onen kandidát, protože tam skutečně teoreticky se nedá předpokládat, co by ta hlava státu měla dělat konkrétně. Takže to je velmi těžké.

Jan BUREŠ, politolog -------------------- To určitě ano, ale přeci jenom, pokud kandidují politici, kteří už mají za sebou určitou politickou kariéru, tak v nich můžeme vidět například, jakým způsobem dodržují ústavu, jakým způsobem mají nebo nemají větší menší tendenci tu ústavu nějakým způsobem obcházet, využívat, zneužívat a podobně, máme s ním určitou politickou zkušenost, to znamená, já myslím, že do jisté míry lze toho kandidáta posuzovat i z hlediska tedy vztahů k té jeho dosavadní politické praxi, navíc i právě vzhledem například k některých velmi vyhraněným postojům Václava Klause bylo možno ukázat, právě Jan Švejnar toto využil, myslím, velmi dobře v té kampani, že za ním stojí určitý jiný politický program, jo, jiný pohled na svět, jiný pohled na společnost, Evropu, ekologické otázky a tak dále. Takže samozřejmě i toto hraje docela důležitou roli, myslím, že to bude dále hrát významnou roli v těch ...

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- A kdybychom nepersonifikovali, protože mají být nastavená pravidla obecně tak, aby se tam mohli dosazovat nejrůznější osobnosti, tak si myslíte, že tedy nepřímá volba prezidenta v České republice z hlediska fungování ústavního systému a podobně není dobrá.

Jiří PEHE, politolog -------------------- Já myslím, že není dobrá, to už tady zaznělo v kontextu naší politické kultury a naše politické reality, prostě kdybychom měli takovou politickou kulturu, že skutečně například politické strany nechají zákonodárce volitele prezidenta, aby se rozhodovali podle svého svědomí, nikoliv striktně podle stranických doporučení kritérií, stranických, tak by to bylo v pořádku, nebo kdyby tam přinejmenším neexistovala taková ta tendence nějakým způsobem trestat ty, kteří se odchýlili. To existuje v té naší situaci na obou stranách, ono se velmi často mluví o tom, jak se Jiří Paroubek snažil disciplínovat sociální demokracii a zapomíná se na to, že ODS prostě naprosto nepřirozeným způsobem volila jako jeden muž v Senátu a v Poslanecké sněmovně Václava Klause a nikdo od začátku dokonce ani nezapochyboval, že by snad mohl někdo volit nějak jinak, a to je ve straně, která má osmdesát, tuším, jedna nebo kolik poslanců a čtyřicet jedna senátorů, velmi nepřirozené, takže pokud by existovala určitá větší volnost v této volbě, která by byla součástí politické kultury a nikdo by ty poslance za to potom netrestal, například tím, že příště ho vyškrtnou z kandidátky, tak si myslím, že by to šlo, bohužel v té naší politické realitě je to, je to jinak a proto také si myslím, že ta přímá volba by byla mnohem férovější jak vůči těm kandidátům, tak i vůči občanům, kteří by nemuseli být svědky toho /nesrozumitelné/, který jsme viděli v tomhle případě.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Myslí si Jan Bureš, že je jednoduší změnit způsob volby prezidenta, než změnit politickou kulturu v této zemi?

Jan BUREŠ, politolog -------------------- Jedna věc je politická kultura, ta samozřejmě dlouhodobě měnit dá, pokud tady budou jasně nastavena určitá kritéria, že politik, který je třeba odhalen v nějakém korupčním skandálu a podobně, odejde a podobně, já se ale obávám, že to, co tady naznačil Jiří Pehe, má ještě jednu rovinu, ty politické strany prostě ze své podstaty ani nemohly jednat svým způsobem jinak, prostě politická strana, která by se nechovala jako jednotný /nesrozumitelné/ by toho kandidáta neprosadila, nakonec prostě neúspěch Jana Švejnara byl zaviněn tím, že se sociálním demokratům nepodařilo najít tu většinovou podporu pro něj, ani u komunistů, ani s některými svými poslanci, ani u dalších subjektů, třeba u lidovců, čili ..., a nakonec ta ODS prostě zvítězila v té volbě právě proto, že dokázala být takto jednotná, je to sice určitý armádní způsob uvažování, ale obávám se, že toto je přesně jako jádro toho problému, a to prostě nelze odstranit, to je skutečně princip té stranické politiky založené na konkurenci politických stran, takže v tomto smyslu já bych skutečně se domníval, že ta situace se nezmění, že ani jakási změna politické kultury by toto nezmínila a že by bylo skutečně řešení při té volbě přímé, ale ani tam pochopitelně nelze očekávat, že to bude nějaká pohádka, to určitě ne.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Samozřejmě nejenom politologové, ale také někteří politici předkládají argumenty, proč by se hlava státu měla volit přímo tedy občany, například na jednom semináři v Senátu přesvědčoval o výhodnosti přímé volby předseda Strany zelených Martin Bursík.

Martin BURSÍK, předseda Strany zelených -------------------- Možnost přímého zvolení představuje přiblížení prezidenta republiky občanům. Prezident může takto získat jiný a silný druh legitimity a stát se nezávislejším na stranických dohodách. Má-li prezident sehrávat integrující roli ve společnosti, je nepochybně lepší, když reprezentuje většinu občanů, nikoliv právě aktuální politické a osobní názorové poměry v Parlamentu České republiky. Připomeňme si, že v Evropě je v polovině zemí prezident volen přímo občany, ve čtvrtině zemí je volen nepřímo a čtvrtina zemí jsou konstituční monarchie. Prezidenta dnes volí přímo občané v Rakousku, Francii, Irsku, Portugalsku, Islandu a Finsku. Ve střední a východní Evropě po změnách na počátku devadesátých let došlo k zavedení přímé volby v naprosté většině států, například na Slovensku, v Polsku, Litvě, Slovinsku, Chorvatsku, Ukrajině, Bělorusku, Rumunsku, Bulharsku. Náš způsob volby prezidenta zákonodárným sborem lze v západoevropském a středoevropském kontextu nazvat raritou. Tam, kde prezident není volen přímo občany, je totiž často volen speciálním volitelským sborem, například oběma komorami společně, často ještě obohaceným o další činitele, jako jsou zástupci regionů. Přímo parlamentem je kromě České republiky ve středoevropském regionu volen prezident pouze v Maďarsku. Nepominutelným argumentem pro přímou volbu je také fakt, že si tento způsob přeje dlouhodobě většina obyvatel České republiky. Uzákoněním přímé volby dojde k žádajícímu zapojení občanů do správy věcí veřejných a ke zvýšení jejich zájmu o institut voleb.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Tolik Martin Bursík, předseda Strany zelených. Posloucháte pravidelný diskusní pořad Studio STOP, tentokrát je zaměřen na způsob volby prezidenta České republiky. Hosty ve studiu jsou politologové Jan Bureš a Jiří Pehe. Kdybychom tedy měli se zastavit u té přímé volby hlavy státu, tak možná bych mohli začít tím, když zde zazněl názor předsedy Strany zelených, že zelení přišli s takovým zvláštním nápadem, že by stálo za to vypsat referendum a v to referendu se zeptat lidí, zda by si přáli volit prezidenta přímo. Co si o tom myslí Jan Bureš, takovýto nápad?

Jan BUREŠ, politolog -------------------- No, myslím, že to je trošku moc populistické, samozřejmě my ten názor známe z výzkumu veřejného mínění, přes sedmdesát procent občanů by chtělo volit svého prezidenta přímo, deklarovali vlastně všechny politické strany, po té prezident, poslední prezidentské volby, že nakonec podporují tu myšlenku přímé volby, že v tomto smyslu, já myslím, že přeci jenom parlament by měl najít jaksi schopnost rozhodnout a schválit takovou změnu ústavy sám bez referenda, myslím, že to je skutečně nadbytečné.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- U nás se vypsat referendum nedá jen tak, protože samozřejmě by to musel být speciální zákon a ten se těžko prosadí, ale jak se tedy teoreticky na ten nápad Strany zelených dívá Jiří Pehe?

Jiří PEHE, politolog -------------------- No, já se na něho dívám jako na zbytečný, protože ten zakopaný pes není v tom, zdali chce většina občanů přímou volbu, ale v těch detailech, protože politické strany všechny také chtějí přímou volbu de facto ale to, na čem se to nakonec zadrhne, jsou zdánlivé detaily, jako například, zdali ta volba má být dvoukolová nebo jednokolová, zdali se musí opakovat, pokud se jí nezúčastní třeba padesát procent, je tam celá řada konkrétních věcí, které se tam musí nastavit, jestli se mají zvětšit třeba pravomoci prezidenta, nebo nikoliv. A ty politické strany budou všechny říkat i po takovém referendu ano, občané nám dali mandát k přímé volbě, ale bohužel my se nemůžeme dohodnout třeba na tom, zdali ta volba bude jednokolová nebo dvoukolová, tím to končí. Takže já si myslím, že to referendum je naprosto zbytečné a já souhlasím tady s kolegou Burešem v tom, že prostě my už to víme z průzkumu veřejného mínění, ty jsou naprosto jednoznačné v tomto, v tomto směru, že většina občanů a naprostá většina občanů chce přímou volbu prezidenta. Takže nevím, k čemu by takové referendum bylo.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- K čemu by byla přímá volba prezidenta v momentu, kdyby se nezměnily pravomoci prezidenta. On by tedy měl silnější mandát, protože by mohl tvrdit, že ho zvolili přímo občané, tím pádem by mohl komplikovat život vládě, dalo by se říci, mohli by se více plést do té politiky a podobně, ale k čemu by to bylo dobré?

Jan BUREŠ, politolog -------------------- No, my si musíme zodpovědět otázku, jestli nám vadí, jak vypadají současné pravomoci prezidenta republiky. A druhá otázka vlastně podle mě úplně jiná, je, jako jakým způsobem toho prezidenta chceme volit, podle mého názoru ty kompetence prezidenta jsou nastaveny celkem vyváženě, nejsou ani příliš rozsáhlé, ani příliš malé, v rámci celého toho ústavního systému fungují poměrně dobře, ale spíš záleží na konkrétní osobě, jak je potom využívá nebo případně má třeba tendenci je překračovat, samozřejmě že v té ústavě je možno některé spíš nepřesnosti doladit, doladit některé postupy při jmenování nebo odvolávání určitých funkcionářů a podobně, ale já se osobně domnívám, že není třeba ty kompetence nějak výrazně měnit, ale že ten přínos přímé volby by prostě právě byl v tom, že se ta možnost zvolit si svého prezidenta dá do rukou občanů, kteří prostě jsou jaksi základním kamenem toho demokratického systému a tím pádem stoupne i určitá, řekl bych, jaksi legitimita takto zvoleného prezidenta, ale to neznamená, že musí nutně stoupnout jeho pravomoci.

Jiří PEHE, politolog -------------------- Tak za prvé, já si myslím, že by to neznamenalo automaticky, že prezident by nějak více ovlivňoval činnost vlády, stačí se podívat na konkrétní případy, abychom se nepohybovali ve vakuu, na Slovensku byla změněna volba prezidenta z té nepřímé na přímou, to byl koneckonců technický akcent, protože ten důvod byl, řekl bych, právě technický v tom, že nebylo možné zvolit prezidenta parlamentem, takže nakonec to bylo nutné, řečeno lidově, rozseknout to přímou volbou, která má tu výhodu, že ten prezident nakonec zvolen je, ale pokud jde o chování prezidenta na Slovensku, to se nějak nezměnilo, to zůstalo, i ty pravomoce zůstaly v podstatě stejné, takže prezident má možná větší legitimity, může samozřejmě říkat, že je volen lidem, ale výrazně to vůbec nezměnilo tedy fungování slovenského politického ...

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Možná by se na to pohlíželo jinak, kdyby teoreticky byl zvolen Vladimír Mečiar v době své největší slávy.

Jiří PEHE, politolog -------------------- Teoreticky, teoreticky určitě ano, ale já si myslím, že, možná o tom budeme také mluvit, že tam hodně záleží na způsobu, jakým je ta volba prezidenta nastavena, přímá volba. A pokud je to volba dvoukolová, tak právě lidé jako Vladimír Mečiar mají velmi malou šanci být zvoleni téměř nulovou, protože oni prostě mají, jsou lidé, kteří mají velmi silnou podporu, řekněme, dvaceti, v nejlepším případě třiceti procent lidí, ale sedmdesát procent lidí je prostě nechce a v tom druhém kole si vyberou jiného kandidáta, takže já bych se neobával toho, že by někdo jako Vladimír Mečiar nebo nějaký populista typu Le Pen mohl stát prezidentem v té dvoukolové volbě, ale ještě bych řekl k těm pravomocem prezidenta jednu věc, že totiž existují různé modely, skutečně není třeba spojovat ty pravomoci nezbytně se způsobem volby prezidenta, protože jsou země, kde ty pravomoci jsou nastaveny zhruba tak jako u nás, to je to Slovensko a volí se tam prezident přímo, nebo jsou dokonce slabší, jako třeba v Rakousku a přesto je prezident volen přímo. A přitom je ten prezident slabší, než třeba český prezident, takže to spolu úplně nesouvisí.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Dobře, takže pravomoci by se měnit nemusely a přesto by mohl být prezident volen přímo a nyní jsme u otázky jak. Objevují se názory, že by to mohlo být jednokolově, ale tam by pak asi musela být dána nějaká minimální účast, protože si lze představit teoreticky, že by přišlo deset procent voličů k volbám a z těch deseti procent by ten vítěz mohl získat dvacet, pětadvacet procent, což by byla velmi slabá podpora?

Jan BUREŠ, politolog -------------------- To já myslím, že asi ani reálně možné není, že skutečně tam ty prezidentské volby jsou, tak se konají dvoukolově. Pokud to není případ Spojených států amerických, kde je to skutečně tedy prezidentský systém se vším všudy, ale, ale tam přeci jenom u té, v té střední Evropě země, které mají tedy přímou volbu prezidenta, tak vyžadují, aby ten prezident byl zvolen vlastně nadpoloviční většinou hlasů, tedy v tom druhém kole, to znamená, to si nedovedu představit, že by v České republice bylo zavedeno, že by to mohlo být už v prvním kole, pokud tedy prezident nedosáhne nebo kandidát nadpoloviční většiny hlasů už v prvním kole, to je samozřejmě taky možné.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Jiří Pehe?

Jiří PEHE, politolog -------------------- Já bych ještě dodal, že to souvisí nejenom s tím prezidentským systémem, který tady byl zmíněn, ale také s tím, že ve Spojených státech existuje systém dvou politických stran, to znamená, vícekolová volba nedává velký smysl, protože je to buď kandidát té strany nebo té strany, tam stačí jednokolová volba. V Evropě, kde existuje systém poměrného zastoupení a tudíž také pluralita politických stran v parlamentu, tak se musí hledat právě ten průnik, ta koalice prezidentská a ta se obvykle najde až v tom druhém kole, protože v tom prvním samozřejmě získá nejvíce hlasů kandidát momentálně nejsilnější strany, nebo obvykle to tak tedy je, což ovšem neznamená, že to je také kandidát přijatelný pro většinu společnosti, takže proto to druhé kolo a proto se hledá v tom druhé kole ta prezidentská většina, která je vlastně jakýmsi kompromisem.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Ono, když se hovoří o dvoukolovém způsobu, tak samozřejmě jsou argumenty pro a proti. A ty argumenty proti tvrdí, že tento způsob nedává šanci výrazným osobnostem, že to musí být spíše lidé, kteří nikomu nevadí, kteří jsou přijatelní pro celou širokou škálu té veřejnosti, na druhé straně se zase tvrdí a je to možná spíše fakt, než tvrzení, že tento způsob eliminuje extrémisty, kteří by se mohli dostat takto k moci?

Jan BUREŠ, politolog -------------------- Ono to, co říkáte, takto svým způsobem funguje třeba při volbách do parlamentu, kde skutečně nakonec zvítězí ti kandidáti, kteří jsou, řekněme, více konformní a podobně, ale když se podíváte na třeba dvoukolové prezidentské volby ve Francii, ty poslední, které byly, tak ani jeden z těch kandidátů rozhodně o něm nelze říct, že by byli nějak nebarevní, bezvýznamní nebo nějak jaksi nudní a podobně, takže to já myslím, že ..., skutečně naopak, je to souboj skutečně silných kandidátů většinou a i dokonce se domnívám, pokud by ta přímá volba byla zavedena v České republice, že by se jí mohlo zúčastnit ještě více lidí než třeba voleb do parlamentu, protože skutečně ta atraktivita toho úřadu je poměrně vysoká a myslím, že by si to voliči nenechali ujít.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Ono v této souvislosti se také hovoří o tom, když jsou dvě kola, tak kdo by měl postoupit do toho kola druhého, zda by to měli být pouze dva kandidáti nebo tři nebo ještě více, například ti, kteří by dosáhli určitého procenta získaných hlasů a podobně.

Jiří PEHE, politolog -------------------- Tak to už je potom otázka, řekněme, technického nastavení ...

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Ale je to dost důležité.

Jiří PEHE, politolog -------------------- Je to samozřejmě důležité, ve většině těch zemí, kde se hlasuje přímo ve dvou kolech, tedy ve většině evropských zemích, postupují do druhého kola pouze dva nejúspěšnější kandidáti, vím, že třeba ve francouzských parlamentních volbách postupují do druhého kola právě kandidáti, kteří získají více než dvanáct a půl procenta, takže jich může být více, ale to myslím asi by bylo dosti, dosti netypické, já bych ještě řekl k tomu výraznému kandidátovi tolik, že ten pojem výrazný nemusí také znamenat vždycky demokratický, protože koneckonců ten dvoukolový systém má právě tu výhodu, že on eliminuje extremisty nebo prostě populisty a tak dále, protože se proti těm kandidátům, jako byl třeba v jednom případě ve Francii Le Pen, spojí ta demokratická většina a radši si zvolí třeba ne tehdy už tolik výrazného a populárního Chiraca, ale nicméně spojí se ...

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Ale byla to volba menšího zla, jak všichni přiznávají.

Jiří PEHE, politolog -------------------- Přesně tak, ale to není, to není přeci pro demokracii špatné a pokud bychom se podívali dnes po světě, kde tedy máme skutečně výrazné politiky, tak to není vždycky synonymem teda toho nejlepšího. Hugo Chávez, Raúl Castro, každej je znám na celém světě, jsou to výrazní lidé, neznamená to, že jsou to teda skutečně taky demokraté. A nejlépe fungují v Evropě právě ty systémy politické, které jsou založeny na určitém konsensu, na tom, co by ti přátelé těch výrazných osobností nazvali šedý průměr, jako jsou třeba skandinávské země, tam prostě se důrazně na trvá na kompromisu a jsou to podle všech měřítek země, ve kterých se na světě nejlépe žije.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Jan Bureš.

Jan BUREŠ, politolog -------------------- Nakonec i von Hindenburg v prezidentských volbách porazil opakovaně Adolfa Hitlera, takže jako i tam se ukázalo, že to má určitý jaksi stabilizační prvek ta prezidentská volba dvoukolová.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- A myslíte si, že má nějaký smysl nastavit pravidla tak, že ta prezidentská volba by byla platná jenom v případě určité minimální účasti voličů, nebo to není tak důležité.

Jiří PEHE, politolog -------------------- Já myslím, že je to možné, v některých zemích to tak je, pak samozřejmě hrozí to nebezpečí, že se to musí opakovat a musí politici, politické strany apelovat na voliče, aby se skutečně dostavili v tom potřebném počtu. Je možný i model, že se třeba v té druhé prezidentské volbě nebo té třetí to kvórum snižuje, takže občané si berou na vlastní odpovědnost to, že pokud tedy nejdou volit, tak prezident může být zvolen pouze třiceti procenty voličstva, anebo je taky možný model, že pokud se nepodaří prezidenta zvolit po dvou pokusech v té přímé volbě, protože nepřijde dostatek voličů, tak nastupuje ten parlament, který prezidenta zvolí prostě nepřímo, to je také jeden z modelů.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Co si ještě myslíte o těch argumentech, že přímá volba by také mohla být nedůstojná v tom slova smyslu, že by zde mohla být velmi negativní kampaň, že by se mohly objevit tipy nějakých jednak extremistů, jednak nějakých hvězd showbyznysu a podobně.

Jan BUREŠ, politolog -------------------- Tak samozřejmě jsou to zase další volby, to znamená, každé volby v české politice, nejenom v české polarizují každou společnost a zvlášť, pokud to budou volby mezi dvěma konkrétními kandidáty, vlastně tak to bude kampaň ještě víc osobní než programová, to myslím, že je třeba se na to připravit, že samozřejmě to bude souboj reklam, souboj protiargumentů, ale i souboj třeba některých nečestných věcí, kdy se budou na ty kandidáty vytahovat různé věci, to byl mimo jiné důvod, proč byla přímá volba odmítnuta už na začátku devadesátých let, když s ní přicházeli komunisté těsně v listopadu 89, ale to je do jisté míry daň za to, že občané budou moci si toho prezidenta vybrat sami, ale zase, že odpadnou takové ty zákulisní jednání v parlamentu, ty politické obchody a podobně.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Budou moci vybrat sami, to samozřejmě ještě nemůžeme tvrdit, protože to je jenom teoreticky. Praxe je taková, že zatím máme platnou ústavu, kde se předpokládá volba nepřímá, to znamená, parlamentem, další volby jsou v roce 2013. Myslí si Jiří Pehe, že už v té době se bude volit přímo nebo opět ta diskuse nějak usne a objeví se zase někdy těsně před volbami, kdy bude jasné, že pravidla hry už měnit nelze?

Jiří PEHE, politolog -------------------- Já jsem nedávno napsal v jednom komentáři, že to je téma do okurkové sezóny, čímž také odpovídám na tu otázku. Já si myslím, že to je téma, které se vytahuje buď z určité politické nudy, anebo když ho sami potřebují, zasekne se to dle mého soudu právě na těch technikáliích, ODS bude například chtít jednokolovou volbu, zbytek stran dvoukolovou, může Václav Klaus kandidovat potřetí nebo ne, pokud by byla přímá volba, tento druh technikálií to znemožní, takže já si myslím, že v roce 2013 se bude zase volit parlamentem.

Petr HARTMAN, moderátor -------------------- Pro tuto chvíli končí pravidelný diskusní pořad Studio STOP. Hosty byli politologové Jiří Pehe a Jan Bureš. Děkuji vám za účast, opět někdy na slyšenou.

Zvukový záznam pořadu naleznete v sekci Rádio na přání.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je Mediasearch. Texty neprocházejí korekturou.


Studio STOP
ČRo 6 (archivováno)

Čas vysílání: pořad jsme vysílali do února 2013

Radio na p��n�

Zvukový archiv pořadu ve formátu MP3.
Informace o službě Rádio na přání naleznete zde.

Podcast

Stáhněte si podcast pro nejnovější audio záznamy tohoto pořadu.

iTunesImport do programu iTunes je dostupný zde.

Informace o formátu a službě podcast naleznete zde.

 

 

Nacházíte se

v tematickém okruhu: Témata
na webu: Volba prezidenta 2008
v rubrice: Aktuální zpravodajství

DÁLE V RUBRICE


Archiv

RSS  |  MAPA SERVERU  |  KARIÉRA  |  KONTAKTY  |  ENGLISH  (c) 2000 - 2019 Český rozhlas