Výprava za havajskými sopkami
Letecký pohled na Mauna LoaFoto: Mila Zinkova, Wikipedia
RNDr. Antonín Kůrka z Národního muzea v Praze a Mgr. Iveta Chvátalová ze Šumperka navštívili před časem Havajské ostrovy a o svoje zážitky z cesty se podělili s posluchači Periskopu. Tentokrát si s Milenou Lukavskou povídali o havajských sopkách.
Výprava za havajskými sopkami - RNDr. Antonín Kůrka a Mgr. Iveta Chvátalová (Periskop, Milena Lukavská)
Viděli jste na ostrovech kouřit sopku?
Ano, to jsme viděli, bohužel jsme nezastihli výtok lávy, který je tam dosti častým jevem.
Mauna Kea se sezónní sněhovou pokrývkouFoto: Wikipedia
Jak vypadají havajské sopky, jsou to typické špičaté kužely s kráterem nahoře?
Vůbec ne, a přiznám se, že jsem si představoval, že havajské vulkány jsou skutečně vysoké kužele se strmými svahy, zejména když jsem věděl, že dosahují výšky 3-4000 m n.m. Měl jsem představu obrovské hory, která ční až nad mraky. Ono tomu tak není, havajské sopky vypadají jako nevysoké kopečky, protože mají strašně širokou základnu. Kouří se z nich a je tam velmi cítit síra.
Bloudění na sopce
Tato sotva zrozená země nám připravila neobyčejný zážitek, když jsme v lávové pustině zabloudili. Cestou zpět od kráteru jsme vzali špatný směr a sešli ze stezky. Cesta, která by trvala 20 minut, se protáhla na 5 hodin. Sopku jsme si opravdu vychutnali. Byly to 4 hodiny přelézání lávových hradeb a boření se do křehké, leč strašlivě ostré lávy. Na Havaji je láva dvojího typu. Pahoehoe a Aa. Tyto havajské názvy vstoupily do vulkanologické terminologie. Pahoehoe je láva, která je po utuhnutí hladká, lesklá, tvoří provazce a dá se po ní chodit bosou nohou. Aa je jako sklo ostrá láva, která rozřízne kůži jako žiletka, a její název vyjadřuje citoslovce bolesti. "Aa!" jsme si zakřičeli často, když jsme přelézali hradby lávy, bylo to, jako když přelézáme hromady střepů. Ale ani procházka přes "hodnou" Pahoehoe nebyla žádný med. Křehká láva se prolamovala a na nohách, které se do ní nesčetněkrát probořily, přibývaly krvavé šrámy. Sopka zkrátka nemá ráda vetřelce. jako vůdce skupiny je vždy uprostřed, samice s mláďaty se kolem něj sdružují, aby je ochránil před predátory.
Láva PahoehoeFoto: U.S. Geological Survey
Jak čeští přírodovědci válčili na Mauna Kea...
Mauna Kea je slavná, nicméně už vyhaslá sopka. Dá se na ni vyjet autem, protože nahoře je celkem 8 hvězdáren a další se také staví. Dojeli jsme tam navečer, což byla strategická chyba, protože jsme tam zabloudili v mlze, dešti a hnusné lezavé zimě s ledovým větrem. Narazili jsme na nějakou vesnici, která tam podle mapy neměla být. Místní šerif, obrovský chlap, nám ukázal kudy dál, ale také nás varoval, že tam nahoře je rezervace, kde se nesmí vůbec stanovat. Ono se tam, dost dobře stanovat ani nedalo, protože tam není kousek rovné země, kde by bylo možné postavit stan nebo si alespoň lehnout. Hned vedle špatné cesty začínala lávová pole s ostrou lávou. Šerif nám poradil raději se vrátit, a vyjet si nahoru až za slunce. Ovšem neposlechli jsme ho a začali jsme hledat nějaký flíček na divoké táboření. A v té fujavici jsme slyšeli zprava i zleva takové divné vrčení, jakoby od silných motorů. Ale žádná světla...Konečně jsme v lávě objevili rozblácenou cestu a tam 3 m2 místa, kde bylo možné postavit stan.
Observatoře na Mauna KeaFoto: Alan L, www.flickr.com
Sotva jsme ulehli, přišlo ohlušující prásknutí, které se ozvalo velmi blízko, pak další a další - následovala jedna rána za druhou. Ty rány byly jako z děla - a ony také byly z děla! Kolem nás byla celá dělová baterie, střely nad námi hvízdaly, vybuchovaly, vše splývalo v jeden ohlušující rachot. A přitom nebylo vidět na krok. A to nejlepší mělo teprve přijít. Uprostřed noci, v přestávce mezi palbou jsme uslyšely nám známé tajemné burácení motoru, tentokrát to bylo už hodně blízko, zastavilo se u stanu. Uslyšel jsem hovor, tak jsem vykouknul ze stanu a ve světle baterky jsem uviděl tankové pásy nějaké obrovské obludy a ozbrojeného vojáka s infra-dalekohledem na hlavě. Strašně se nám omlouval, a prosil, zda bychom ten stan mohli posunout, že po té cestě opravdu musejí projet. Samozřejmě jsme vyhověly, obluda bez světel nastartovala, zařvala a zmizela. Ráno jsme chtěli zmizet co nejdříve, hned za svítání, ale nepovedlo se nám to. Policie byla rychlejší, vojáci to samozřejmě oznámili. Přijel nám známý šerif, popřál nám dobré jitro, ujistil nás, že ho moc mrzí, že jsme se asi moc nevyspali, znovu se omluvil jménem svým i jménem armády Spojených států amerických za trable, které nám noční cvičení způsobilo a popřál nám příjemný pobyt na vulkánu Mauna Kea. Nicméně poznamenal, že by byl rád, kdybychom do půl hodiny opustili naše tábořiště!
Čas vysílání: již nevysíláme (vysíláno do konce ledna 2011)
