Mládě milénia: Cesta k úspěchu
Jak jsme informovali před několika týdny, v zoologické zahradě ve Dvoře Králové nad Labem by se brzo mělo narodit mládě severního bílého nosorožce. Tyto mimořádně vzácné tvory se doposud v zajetí podařilo rozmnožit pouze třikrát - vždy ve Dvoře Králové.
V zajetí bylo podle údajů z mezinárodní plemenné knihy drženo pouze 23 severních bílých nosorožců, a to 20 získaných v letech 1950 až 1975 odchytem z přírody a 3 narození v zajetí (čtvrté mládě bylo před narozením potraceno). V současnosti je jich 6 chováno ve Dvoře Králové nad Labem a 3 ve Wild Animal Parku v San Diegu, z nich 2 jsou majetkem Zoo Dvůr Králové
Do Dvora Králové byli v roce 1975 dovezeni severní bílí nosorožci odchycení v Súdánu. Skupinu tvořili 2 samci (Súdán a Saút) a 4 samice (Nola, Núrí, Nádí a Nesárí). K nim byla o dva roky později přidána samice Nasima pocházející z Ugandy, která přišla ze Zoo Prescot v Anglii.
O Nasimu jevili zájem oba královédvorští samci a Nasima pak rodila pravidelně. Otcem prvního mláděte (samečka Suni) byl Saút, ostatních dvou mláďat (samiček Nabiré a Nájin) Súdán. Sama Nasima uhynula v roce 1992. Ostatní samice nebyly až na sporadické pokusy pářeny, přičemž Núrí uhynula jako devítiletá v roce 1982. Ostatní samice nebyly až na sporadické pokusy pářeny.
V polovině 80. let vyvrcholila krize v počtu severních bílých nosorožců v přírodě, neboť bylo prokázáno, že v Ugandě a Súdánu jsou již vyhubeni a v národním parku Garamba v Zaire zbylo jen 13 posledních zvířat. O chov v Zoo Dvůr Králové se začaly zajímat mezinárodní organizace, mj. došlo k jednání Skupiny specialistů pro chov zvířat v zajetí (CBSG) komise pro přežití druhů při IUCN, které se uskutečnilo ve Dvoře Králové n. L. v únoru 1986. Z jednání vznikla řada doporučení s cílem zapojení dalších samic do reprodukce.
Poté byla ustavena pracovní skupina při Zoo Dvůr Králové. Prvním problémem byla potřeba výstavby nového pavilonu pro nosorožce, neboť kapacita stávajících dvou pavilonů byla přeplněna. Byly zahájeny projekční práce a začala výstavba nového pavilonu, který je pravděpodobně největším objektem pro nosorožce na světě. Jeho délka je 130 m a kapacita 20 zvířat. Bohužel v dobách socialismu byla výstavba nesmírně zdlouhavá a objekt byl dokončen až v roce 1989.
Dalším problémem byla skutečnost, že z důvodu bezpečnosti zvířat nebyl ve skupině držen trvale samec, ale byl k samicím spojován často jen v době říje samice, kterou poznal zkušený ošetřovatel. Všechny výběhy totiž měly ze dvou stran vybudované příkopy ve tvaru U a při potyčce hrozilo shození samice do příkopu. Proto byl jeden výběh upraven (po stranách příkopu byly umístěny několikatunové balvany) tak, aby zranění samic nehrozilo a samec byl pak spojován se samicemi pravidelně.
Jedním z úkolů bylo získání informací o hormonální aktivitě samic. Nejprve byl hledán vhodný diagnostický ústav v Československu. Od samic byla odebírána moč, krev, ale i mateřské mléko a sliny. Nakonec se ukázalo, že bude nejlepší spolupracovat s Výzkumným ústavem při Zoologické společnosti v Londýně, kde prováděl prof. Dr. K. Hodges výzkum monitorování cyklů u samic nosorožců pomocí zjišťování hladin hormonálních metabolitů v moči. Přesto, že tento výzkum byl tehdy teprve v začátcích, podařilo se získat řadu cenných údajů; především bylo zjištěno, že samice kromě Nasimy prakticky necyklovaly. Byly odebrány tisíce vzorků, přitom značným problémem byl jejich dovoz do Londýna, neboť vycestovat mimo socialistický stát bylo velmi složité. Koncem 90. let také vázlo vyšetřování a řada vzorků nebyla nikdy vyhodnocena. Naštěstí po odchodu prof. Hodgese z Londýna začátkem 90. let se výzkumu ujalo oddělení biochemie Veterinární university ve Vídni. Zoologická zahrada Dvůr Králové začala spolupracovat s prof. Dr. F. Schwarzenbergerem, který vypracoval zcela novou metodiku na monitorování cyklů samic nosorožců stanovením hladiny metabolitů pohlavních hormonů z trusu, což je vzhledem ke snadnosti odběru vzorků ještě vhodnější. Otevřením hranic a zavedením bezvízového cestování v roce 1990 se odvoz vzorků do Vídně stal běžnou záležitostí. Výsledky vyšetření pak byly získávány bez zbytečného prodlení. Metodu prof. Dr. F. Schwarzenberger publikoval v roce 1993 a dnes se používá dá se říci rutinně pro všechny druhy norosožců v evropských zoologických zahradách.
Probíhalo také vyšetření pohlavních orgánů samic i samců, ve 3 případech se podařilo odebrat a vyšetřit semeno samců. U odchytových samic bylo zjištěno, že vzhledem k tomu, že nebyly pářeny, došlo u nich k zbytnění hymenu (panenské blány), což mohlo být příčinou toho, že necyklovaly. Samice byly imobilizovány, důkladně vyšetřeny a hymen byl uměle perforován. Na základě těchto vyšetření byly medikamentálně stimulovány a postupně docházelo k prvním pokusům o páření. Přesto ale nedošlo k výrazné změně cyklů co do intenzity a pravidelnosti.
Samozřejmě bylo zjevné, že velkým přínosem by bylo získání nového samce. Bohužel dovoz nového samce z přírody byl v té době zcela nemožný. K dispozici byl pouze starý (36 let) samec Ben v Londýně, který nikdy nepářil a po celá léta žil sám. Ben byl do Dvora Králové dovezen v roce 1986, podařilo se jej spojit se skupinou samic, měl o ně zájem a reagoval na říji Nasimy, bohužel však již páření nebyl schopen. V letech 1987 až 1990 byly uskutečněny hormonální stimulace u samic. Nástup pravidelné a plnohodnotné říje však nevyvolaly, proto od nich bylo upuštěno. Současně byla měněna i krmná dávka a světelný režim a podávány vitamíny. Nabiré byla pářena Súdánem a Nesárí opakovaně samcem Suni. Žádná ze samic však nezabřezla.
Příčinou absence hormonálních cyklů samic může být i sociální bariéra (známá např. u goril a gepardů), která vyplývá ze společenského způsobu života tohoto nosorožce. Pak zvířata, která spolu vyrostla nebo spolu trvale žijí, se spolu nepáří. Přesný mechanismus bariéry není znám a u ostatních druhů nosorožců tento problém neexistuje, neboť žijí samotářsky a v zajetí se páří i blízcí příbuzní, kteří spolu vyrůstali.
Pro potřebu sociální změny ve skupině byl dovezen v roce 1990 nechovný pár jižní formy (tehdy 21 a 24 let) ze Zoo Kolín, SRN. Samice byla spojována s problémy do skupiny, samec měl působit jako možná stimulace pro ostatní samce. Bohužel výsledného efektu nebylo dosaženo, a tak byli navráceni v roce 1996.
Vzhledem ke skutečnosti, že poddruhu hrozilo vyhubení, byla Zoo Dvůr Králové v roce 1987 oslovena Zoologickou společností San Diego a vedením CBSG s návrhem spolupráce v chovu těchto unikátních zvířat. Záměrem bylo ověřit, zda změna místa a zároveň podmínek, zejména klimatických, by znamenala i změnu v reproduktivním chování. Navíc při Zoo San Diego je renomovaný ústav pro výzkum reprodukce ohrožených druhů zvířat (CRES), který se na danou problematiku specializuje. Po složitých jednáních byla dohodnuta deponace tří zvířat do San Diega - samce Saúta a samic Noly a Nádí. Byli odvezeni 13. října 1989 a umístěni ve Wild Animal Parku ležícího asi 40 km od San Diega v kalifornské poušti, který je součástí zoo.
Ve Wild Animal Parku byl ve skupině střídán samec Saút a Angalifu (dovezen do San Diega v roce 1990 z Chartúmu), ale nedošlo k žádnému sexuálnímu zájmu. V říjnu 1995 proběhla v USA mezinárodní konference o severních bílých nosorožcích, kde se sešli zástupci Wild Animal Parku San Diego, ZOO Dvůr Králové, pracovníci národního parku Garamba, vládní úřednící Zairea další odborníci. Americká strana přislíbila, že začne samice hormonálně monitorovat (tak jak se to dělo ve Dvoře Králové) a zintenzívní pokusy o reprodukci. Pokud by do půl roku nedošlo ke změně, měly být samice vráceny do Dvora Králové. Obě samice byly následně hormonálně stimulovány a samice Nola byla Saútem opakovaně pářena, proto bylo od návratu samic upuštěno. Bohužel je dnes možné konstatovat, že i přes umístění v klimaticky příznivějších podmínkách a veškerou snahu renomovaného týmu odborníků se špičkovým vybavením se tato zvířata nepodařilo rozmnožit.
Z odborných diskusí vzešlo, že úspěšní chovatelé jižních bílých nosorožců v USA doporučují chov samce se samicemi nepřetržitě minimálně 5 měsíců v roce, tj. ve dne i v noci v jedné skupině, dále dostatek zeleného krmení s množstvím klíčků (zdroj vitamínu E) a držení zvířat ve skupině. Nepřetržitý chov v letním období byl již ve Dvoře Králové zaveden, a to v roce 1994, kdy byl upraven výběh tak, že byl zrušen kolmý příkop a nahrazen pozvolným. Jedním z důvodů, proč byl samec do té doby na noc oddělován i v létě, byla skutečnost, že mohl při potyčce shodit samici do příkopu. Zároveň i uvnitř pavilonu byli nosorožci umístěni tak, aby přes hrazení mohly všechny samice komunikovat na jedné straně se samcem Súdánem a na druhé se samcem Suni. Všechny samice byly drženy v několika vzájemně propojených boxech. Nadále byla monitorována hormonální aktivita a bylo zjištěno, že prakticky všechny samice zvýšily hladiny pohlavních hormonů vždy v druhé polovině léta a na podzim - což byl důkaz blahodárného vlivu trvalého spojení samce se samicemi. Přitom od roku 1993 nebyla žádná samice hormonálně stimulována, v roce 1994 jim byl pouze podáván vitamín E.
Opakovaně docházelo k páření samic Nesárí (9. června 1993, 24. ledna 1994 se Sunim) i Nabiré (5. září 1994 se Súdánem) a začala být pářena i Nájin (29. září 1997 se Súdánem), k jejich zabřeznutí však nedošlo. Mladé a proto velmi perspektivní samice Nabiré a Nájin přitom byly spojovány střídavě se svým bratrem (Suni) a otcem (Súdán), a bylo zřejmé, že je nutné dovést k nim nepříbuzného samce. Možnost získání mladého samce z Garamby zcela zanikla v okamžiku propuknutí občanské války a nastolení nové vlády v bývalém Zaire, dnes Kongu. Proto Zoo Dvůr Králové v roce 1996 požádala o navrácení Saúta ze San Diega. Navíc vzhledem k tomu, že Saút byl po léta oddělen od samic ve Dvoře Králové, mohl vnést jeho příchod do skupiny změny v jejich chování i vzájemný sexuální zájem
Po dvou letech obtížných jednání a administrativních procedur byl Saút vrácen 15. července 1998. Po karanténě byl 19. sprna spojen se skupinou všech 4 samic (Nasi, Nesárí, Nabiré a Nájin). Očekávání se splnilo a již v září došlo k prvním sexuálním kontaktům. 14. září 1998 se Saút pářil asi 20 minut s Nájin a 20. září 1998 se pokoušel pářit Nesárí. Další páření Nájin proběhla 28. září, 28. října, 28. listopadu 1998 (poslední byl jen pokus) a 5. března 1999. Se samicí Nesárí se pokoušel pářit ještě 12. září1999 a s Nabiré se pářil 28. září1999. Také vyšetření hormonálních derivátů trusu ukázalo, že všechny samice začaly cyklovat - a Nájin po posledním páření zabřezla!
Průměrná délka březosti u bílých nosorožců je 514 dní, s rozptylem mezi 480 a 548 dny. Je proto velmi obtížné odhadnout předpokládané datum porodu. První možný termín podle nejkratší zaznamenané délky březosti je 29. června, podle průměrné délky by to bylo 31. července a nejzazší termín je 2. září. Podle zaznamenané délky dvou březostí u Nasimy, která byla v obou případech 485 dní, by datum porodu byl 2. červenec 2000. Pracovníci Zoo Dvůr Králové dělají vše pro to, aby poslední část březosti i porod proběhly dobře a upřímně si přejí, aby v létě 2000 mohli představit zdravé a čilé Mládě milénia.
