O významu různorodosti v krajině

Porosty rákosuFoto: Andreas Trepte, Wikimedia Commons

Zoolog Karel Pecl nás zavedl na břeh rybníka Řežabinec, to je významná ptačí oblast a národní přírodní rezervace. Z dálky bylo slyšet nějakou netypickou kukačku. Omyl, prý je to žába kuňka. Pak několik metrů od nás zašveholil nějaký pták a doktor Pecl hned věděl, že jde o rákosníka velkého... Najednou byl zdálky slyšet temný hučivý hlas, hlas něčeho mimořádně vzácného. Že by bukač?

To byla kráva! (smích) Bukač dělá takové tlumené „húú“, jako „do konve“. Za rybníkem je totiž pastvina - kráva mě nedoběhne. Ale jsou ptáci, kteří skládají svůj zpěv z různých hlasů nebo dovedou různé hlasy napodobovat. Tady na Řežabinci jsem se několik let nechával doběhnout sojkou. Dělal jsem tu tzv.bodový transekt, kdy jsem obcházel každý měsíc rybník a na 20 sčítacích bodech jsem zjišťoval, jaké druhy se tu vyskytuj. Na hrázi se ozývalo káně, tak jsem hledal, kde lítá a za mnou seděla sojka na dubu a napodobovala káně typickým „hyjé“. Je pravda, že jsem se za ty 2-3 roky, co se tu sojka zdržuje, naučil její hlas rozeznávat. Jednou mě doběhla v Písku, kdy se zase ozývala jako racek – ale v únoru, kdy ještě rackové v Písku nebyli. Ptáci umějí leccos, špačkové třeba umějí povídat. 

racekFoto: David Koubek

Vy jste sem přišel v roce 1970, to je čtyřicet let. Jak se zdejší krajina za tu dobu proměnila?
Určitě se změnila. Ty porosty, které jsou za námi, to jsou vlastně tůně porostlé lesem. V době, kdy jsem sem přišel, bylo tady křoví. Je pravda, že jsme těm porostům trošku pomohli. Vznikaly totiž přirozeným náletem, jsou tam hlavně břízky, osiky a také olše, a tak na každém půlmetru byl tenoučký kmínek bez jakýchkoliv větví, bez koruny. Byl to tak zahuštěný porost, že byl úplně mrtvý. Kdyby se to tak nechalo, nikdy by z toho nevzniklo nic kvalitního, např. nežili tam ptáci, protože neměli kde hnízdit aj. Takže jsme iniciovali probírku, aby se z toho stal regulérní les. Díky tomu je to velice bohatý biotop, protože má také kontakt s tímhle rybníkem. Rákosiny jsou bohaté na hmyz, takže ptáci tam z porostů létají za potravou. Žijí tu i rákosníci. Tenhle rybník má největší plochu rákosin v jižních Čechách – snad kromě rybníka Tisý a některých třeboňských rybníků. 

O je také z hlediska ornitologického druhově bohatý!
Pokud jde o drobné ptáky určitě, co se týče větších vodních ptáků, bohatost lokality je závislá na množství a velikosti rybí obsádky. Když tady budou velcí kapři, nezbude žádná potrava pro vodní ptáky, protože ti kapři to vyžerou. Metrák ryb se dá přirovnat k metrákovému praseti na louce, všechno rozryje a všechno sežere. To byla také součást jednoho z mých dlouhodobých výzkumů, kdy jsem sledoval vodní ptáky, kolísání jejich početnosti v závislosti na rybí obsádce a díky tomu se podařilo sladit množství a velikost ryb - aby to byl rybník vhodný pro chov ryb a zároveň vhodný pro vodní ptáky. 

Panoramatický pohled na NPR ŘežabinecFoto:  Chmee2, Wikipedia

No teď je tu asi 20 labutí, sem tam nějaká husa...
Letos se to asi nepodařilo dobře sladit, nyní je rybník velmi chudý na vodní ptáky, nemají tady co žrát. Netýká se to ovšem kolonie racků, která tu bývala velká desítky tisíc ptáků a dnes jich tu bude do tisíce. To souvisí obecně s úbytkem racka v přírodě v jižních Čechách, protože způsob hospodaření se natolik změnil, že potravní nabídka je velice chudá. Pokud se něco nelíhne, nebo nemohou ožírat třešně, nemají co jíst. A ani k tomu nejsou rackové uzpůsobeni. Když se na ně díváte, jak zobou třešně, to je ekvilibristika – různě u toho padají, mlátí se mezi větvemi, protože mají blány na nohou a nejsou přizpůsobeni tomu, aby usedali na větve. Rackové původně sbírali hmyz a drobné živočichy v půdě, v zemědělské krajině. Dnes se ale hospodaří v krajině tak, že se nesuší seno, nikdo ho neobrací. Když se sekalo, rackové sbírali žížaly a hmyz, stejně tak, když se seno obracelo. Na jednotlivých polích se to dělo v různou dobu – kolonie racků se rozptýlila po krajině, každý den měli co žrát. Dnes je jedno zemědělské družstvo schopné posekat a zabalíkovat seno během 24 hodin a pak tam tři týdny není nic. A pak se oře a opět, během jednoho dne je zoráno. A vezměte si, jaké se pěstují plodiny. Taková řepka, tu zvířata nemohou vůbec žrát, je jedovatá. Je to sice plodina pro výrobu biopaliva, ale v krajině dělá strašlivou paseku. Je to monokultura, když ji zvířata sežerou, mohou se i otrávit. Způsob hospodaření v krajině je zásadní. I když bude krajina členitá a zachováme v ní chráněná území jako vhodná místa pro hnízdění, potřebují zvířata také potravu. Pokud tohle nebude v souladu, bude krajina prázdná. Je potřeba zajistit pestrost, různorodost. Všechny druhy nebudou všude, ale vždycky si najdou svoje prostředí. Když se ale všude naseje řepka, všude budou jen brambory, ječmen a pšenice, krajina přestane být zajímavá.