O plžích na Tahiti a pěnicích v Německu

Plž Partula taeniataFoto: Carole Hickman, Wikimedia Commons

U příležitosti Mezinárodního roku biodiverzity zaznělo v pořadu Vstupte! několik zamyšlení profesora Jaroslava Petra na téma biologická rozmanitost. Nabízíme další z nich.

Na všech zákonitostech přírody jsou nejzajímavější výjimky. Ty existují i z pravidel, jimiž se řídí genetická rozmanitost. Najdeme případy, kdy se genetická pestrost populace nezmenšila, i když se její četnost povážlivě smrskla. Tyto organismy šly z hrdla láhve bezmála stejně pestrobarevné jako do něj vstoupily. 

Plž oleacina růžováFoto: Wikimedia Commons, Dylan Parker

Na tichomořském souostroví Tahiti žil druh drobného plže z rodu Partula. Z analýzy dědičné informace exemplářů uložených v muzeích víme, že původně patřila tahitská Partula k pěti základním genetickým typům. To platilo až do 2. světové války. Americká armáda se tehdy snažila zajistit svým vojákům v Tichomoří vydatný zdroj bílkovinné stravy nezávislý na importu ze Spojených států. Nechala proto dovézt z Afriky velké šneky, achatiny žravé (Achatina fulica).Tenhle plž dělá čest svému jménu. Aby získal dost vápníku pro stavbu ulity, dokáže hlodat i beton! Snadno se chová a roste jako z vody. Vojáci si mohli jeho masem vylepšovat jídelníček. 

Achatina žravá (Achatina fulica)Foto:  User:Ahoerstemeier, Wikimedia Commons

Jako v mnoha podobných případech i tentokrát vedla cesta dlážděná dobrými úmysly přímo do pekel. Achatiny unikly do volné přírody a žraly na co přišly. Po válce už představovaly pro tahitskou přírodu vážnou hrozbu. Proto padlo rozhodnutí dovést na Tahiti dravého plže oleacinu růžovou (Euglandina rosea), v naději, že tenhle šnečí tygr africké vetřelce zlikviduje. Oleacina však začala lovit místní plže rodu Partula a bezmála je vyhubila. Partuly byly rázem velkou vzácností. Dalo by se předpokládat, že přežívající jedinci budou mít drasticky zredukované spektrum genů, jenže ještě dnes najdeme na Tahiti Partuly náležející ke čtyřem z pěti původních geneticky odlišných skupin. Zřejmě k tomu přispěla skutečnost, že plži náležející k odlišným genetickým variantám žijí odděleně v horských údolích. Většina takto izolovaných populací je sice těžce zdecimována, ale zatím vzdoruje naprostému vyhubení. Díky tomu si celá tahitská populace Partul udržuje značnou část původní genetické různorodosti.  

Druhý příklad, druhá výjimka, dokazuje, že člověk nemusí vždycky působit jako destruktivní činitel, který stojí v pozadí zúžené genetické pestrosti volně žijících tvorů. Za tímto příkladem už nebudeme cestovat na druhý konec světa. Vydáme se do středního Německa. Tamější pěnice černohlavé odlétají na zimu do krajin s příhodnějším klimatem. Dlouho létaly na Pyrenejský poloostrov, kde se přes zimu živily hlavně olivami. V poslední době ale část německých pěnic zimuje ve Velké Británii. Krmí se tam potravou, kterou jim Britové sypou do krmítek. Tento zvyk se v Británii v druhé polovině 20. století rozmohl natolik, že krmítka vytvořila pěnicím spolehlivou potravinovou základnu.  

Pěnice černohlavá (Sylvia atricapilla)Foto: Jakub Stančo, licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 2.5

Pozoruhodné je, že se pěnice vracejí z Británie i Španělska na léto do stejné oblasti v Německu, ale vzájemně se nekříží. Přilétají ze zimovišť v odlišných termínech a vzájemné námluvy nestihnou. V každé populaci se tak začaly uplatňovat jiné varianty genů. Když si dáme s pozorováním pěnic trochu práce, obě populace už od sebe poznáme. V Británii zimující pěnice mají hnědší zbarvení na zádech. Jsou pro ně typická kratší a okrouhleji střižená křídla, jež jsou výhodnější pro kratší lety na Britské ostrovy. Změnil se jim i zobák. Nemusí zápolit s olivami. Při konzumaci drobných kousků potravy z krmítka vystačí se zobákem lehčí stavby. Žádná z variant německých pěnic zřejmě nepřeroste v samostatný druh. I tak nám ale dávají názornou lekci z evoluce a ukazují, jakou roli při ní hraje genetická rozmanitost.