Je zima, lehce prší. V ruce držíte vodítko na jehož konci visí karabina. Obojek a s ním i pes si pobíhá o dvacet metrů opodál. S naprostou digitální přesností si cílový objekt karabiny na vodítku udržuje odstup. Jakékoliv mámení soupeřovy mysli nepomáhá. Jedno načuchnutí pachu nebo krásná fenka a brána do světa je otevřená. Další jedinečný důvod se k páníčkovi nevracet. Znáte to? Jestliže ne, ani dál nečtěte. Jedině, že by jste chtěli vašemu šprtovi vyprávět o psích gaunerech. Ale aby se nezkazil..  

O erdelteriérovi se říká, že jeden erdel má koeficient legrace 10, dva 100, tři 10 000, čtyři 100 000 000, ale kdy potkáte tolik erdelů najednou. Ovšem ke smyslu pro humor přidejte ještě spoustu vytrvalosti, moře trpělivosti a aspoň dvoje náhradní nervy. Erdel je teriér v pravém slova smyslu tvrdohlavý, samostatný, nad každým vaším povelem přemýšlí. Je to pes s vlastním názorem. Nikdy nebude poslouchat jako stroj. Jeho šlechtění se vždy zaměřovalo na lovecké využití, ve kterém se vyžadovala samostatnost a erdel je samostatný až moc. Nepomlouvám, mluvím z vlastní zkušenosti. Žiji s ním už přes 30 let.  

Pokud se někdo rozhodne, že si pořídí psa proto, aby se konečně po letech lenošení dostal do přírody na klidné procházky, aby se kochal krásou vůkol, aby pozoroval let ptáků, aby si užíval klidu za doprovodu čtyřnohého přítele, je odsouzen k pomalé a bolestivé smrti.  

To jsme se takhle vraceli s přítelem z večírku, a když už jsme byli skoro doma, objevil se před naším autem pes (dobrman) a zmateně tam poskakoval. Vylezla jsem z auta, vzala ho na stranu, abychom mohli zaparkovat. Ale přece jenom před dobrmany jsme měli respekt. On se však tvářil děsně společensky a byl evidentně rád, že potkal človíčka. Volali jsme, jestli někde není jeho majitel, ale v půl druhé ráno se opravdu nikdo nehlásil. Dobrman byl nádherný, docela už teda telátko, přestože to bylo ještě štěně (tak 6-8 měsíců). Měl krásný obojek a jak jsme po chvilce zjistili, byl dokonce i vycvičený  

Moc ráda poslouchám tátovo vyprávění o Čertovi. Koupil si ho ve svých 28 letech v práci od své kolegyně a byl to čistokrevný německý ovčák.  

Už osmým rokem máme doma dost zvláštního psa. Jmenuje se Kimball, což prý znamená cosi jako statečný a hrdinnný, ale nikdo mu neřekne jinak než Kim, což se dost možná právě na tom jeho hrdinstství trošku odrazilo.  

Patřím mezi velké milovníky psů a svého prvního, a doufám, že ne posledního pejska jsem dostala po rozvodu mých rodičů ve 12 letech. Maminka to tehdy brala tak, že je to jakási malá náhrada za odchod mého otce. Vybrala jsem si fenku trpasličího dlouhosrstého jezevčíka, kterou jsem pojmenovala Kimi. A jako každý majitel psa, i já musím říct, že Kiminka byla nejúžasnější, nejmilejší, nejkrásnější, nejposlušnější a nejchytřejší pejsek. Nikdy se mi ji akorát nepodařilo naučit aportovat, to bylo nad její chápání.  

Je to už 6 let, co jsme se s bráchou Jardou rozhodli, že si pořídíme pejska. Po plejádě perských kocourů a koček, které si jednoho po druhém na inzerát nebo od známých pořizovala máma (a kteří se jeden po druhém různým způsobem vytráceli bůhví kam), nám to připadalo jako příjemné zpestření. Fakt je ten, že naše rodina nikdy bez čtyřnohého tvora dlouho nevydržela. V poslední chvíli, kdy jsme měli jednu fenku vyhlídnutou a měli jsme pro ni vyrazit, máma najednou přišla s tím, že psa nechce. Brali jsme to s Jardou jako "křeč na poslední chvíli" a po chvíli trucování jsme se pro Donu rozjeli.  

Nevím ani přesně kdy a co vlastně bylo u zrodu mé velké obliby setrů. Možná to byl ten irský setr, který mi na zahrádce u café baru Na půli cesty pokaždé, když jsem tam zavítal, cpal neodbytně klacek pod půllitr s pivem a to s touhou, že si s ním budu hrát.