Je zima, lehce prší. V ruce držíte vodítko na jehož konci visí karabina. Obojek a s ním i pes si pobíhá o dvacet metrů opodál. S naprostou digitální přesností si cílový objekt karabiny na vodítku udržuje odstup. Jakékoliv mámení soupeřovy mysli nepomáhá. Jedno načuchnutí pachu nebo krásná fenka a brána do světa je otevřená. Další jedinečný důvod se k páníčkovi nevracet. Znáte to? Jestliže ne, ani dál nečtěte. Jedině, že by jste chtěli vašemu šprtovi vyprávět o psích gaunerech. Ale aby se nezkazil..

Můj pes je oblíbencem okolí. Někdy i takovým, že se lidi ptají, jestli přijede Matouš, a pak si vzpomenou na Mílu (moje partnerka) a posléze i na mě. Miluje okolí a jakýkoliv lidský jedinec, který k němu promluví, se stává v tu chvíli jeho největším kámošem. Pokud není v dosahu podsaditá a trochu upocená fenka. Pak jdou jakékoliv zásady slušného chování stranou. Z Matouše je v tu chvíli milovník, který jde tvrdě za svým cílem. Ještě že nemá občanku, jinak by byl už dávno za mříží...

Vzhledem k těmto okolnostem se občas stává, že Matouš na sebe bere tíhu procházky sám. Tradiční příhoda je, když jsme s ním byli slavit Silvestra v Krušných horách. Jednu hodinu před příchodem tak hystericky obávaného (u 'IT' odborníků) roku 2000, jsme vypustili Matouše ven, aby se před nadcházející dělobuchovou vřavou vyvenčil. Po pěti minutách jsem v jeho tváři objevil naprosto upřímný vzkaz: "Jdu na výlet". Nezbylo nic jiného, než ho ve výletu následovat. A tak jsem se vydal s Mílou a se zbytkem oslavenců na záchranou akci. Scénáristi amerického přitroublého romantického filmu by měli radost. Nechyběla akce či projevované vzájemné city členů záchranného týmu. Část týmu se i ztratila v zasněžené pustině a hlavně byl happyend. Unuděný Matouš na nás čekal u dveří naší malebné horské chalupy. A to za pět minut dvanáct před příchodem roku 2000.

Pokud přejdu další Matoušovy výlety a znepokojené obličeje majitelů fen, jsou s Matoušem i jiné příhody. Nevím proč, ale má jednu biologickou vadu. Strašně říhá. Vím, že po jídle je to normální. Ale on umí zatroubit i z radosti, když jde na procházku. Na schodišti ve starém baráku je takový projev velmi zvučný. Bohužel je špatně vysvětlitelný protijdoucímu člověku, který vás díky Matoušovi nebere za zrovna slušné sousedy. Ale kvůli Matoušovu projevu pykali i jiní než já s Mílou. Tuhle historku zažila Míla, ale nemohu si dovolit jí neříct.

Stala se při jednom návratu z procházky. Jde si takhle s Matoušem z procházky v Riegerových sadech. Všechno nasvědčuje, že je s venčením spokojen. Vrtí si ocasem, přes čumák má klasicky hozenou bílou slinu, díky které mu někteří říkají "slinťuch". Před nimi si to razí upravená rázná maminka s asi s pětiletým synáčkem. Matouš s Mílou jsou jim v patách. V tu chvíli přijde na Matouše jeho slabost a svým říhnutím rozezvučí unavenou ranní ulici na Žižkově. Reakce maminky je překvapující. Facka dopadá na tvářičku synátora. "To jsem nebyl já", reaguje se slzou v očích synáček. "Byl to ten pejsek", trvá si na svém. "Říkala jsem ti, že lhát se nemá," přichází finální úder na druhou tvářičku nevinného dítěte. To už se Míla rozhodla situaci objasnit a potvrzuje mamince pravdivost synátorových slov. Nakonec byly všechny strany spokojené. Maminka tím, že ukázala synkovi ráznou ruku, synátor tím, že jeho slova byla potvrzena. A Matouš? Ten nejenže si ulevil, ale ještě to k tomu byla zábava. A o tu irským setrům právě jde.

P.S. Tento článek nemá odradit budoucí majitele setrů od jejich pořízení. Naopak... :)