Původ:Velmi starobylý, v curyšské katedrále se dochovalo vyobrazení podobných psů už z roku 1 100 našeho letopočtu. Jako ostatní honiči, i oni navazují na psy starých Keltů. Po celý středověk byli užíváni k lovu zajíců, lišek, ale i vysoké. K rozčlenění do jednotlivých plemen, která jsou dnes považována za samostatná, dochází však až počátkem našeho století.

 

Schwyzský honič

Autor:   Martin Smrček

 

Popis:Středně velký elegantní honič téměř čtvercového tělesného rámce. Hlava dlouhá, úzká, ušlechtilá. Uši zavěšené pod linií očí, musí dosahovat alespoň ke špičce nosu, dole zakulacené, porostlé jemnou srstí. Krk dlouhý, elegantní, svalnatý. Tělo s ušlechtilou hřbetní linií, pevným a rovným hřbetem, hlubokým, ale ne příliš širokým hrudníkem a mírně vtaženým břichem. Končetiny suché, mohutně osvalené, ale nesmí působit těžce. Ocas středně dlouhý, tvoří prodloužení zádě, v klidu a při chůzi svěšený, při vzrušení nad hřbetní linií. Srst krátká, hladká, hustá, na uších a na hlavě velmi jemná. Zbarvení: bílý s oranžovými skvrnami.

Charakteristika:Živý, silný a vytrvalý lovecký pes s výborným nosem. Povaha odpovídá ušlechtilému zevnějšku, je tichá, klidná, jemná, pánovi a jeho rodině velmi přátelská a oddaná, jinak spíše uzavřená.

Zvláštní nároky:Vyžaduje hodně pohybu a velmi důsledný výcvik přivolání. Veškerá výchova musí probíhat bez sebemenšího náznaku hrubosti, jinak se pes stává plachým.

Užití:Lovecký pes, použitelný jako honič i barvář. Někdy chován i jako příjemný společník.

Výskyt:Ve Švýcarsku poměrně běžný, občas chován i jinde v Evropě. Trikolorní bernský honič je pravidelně odchováván i u nás.

Možná záměna:S jinými, vesměs velmi vzácnými evropskými honiči (modrý gaskoňský, ariežský, jugoslávský aj.), z nichž je zřejmě nejušlechtilejší a nejjemnější.