Původ:Dogovitý pes, jehož předkové se v Anglii vyskytovali již ve středověku. Ve 14. - 16. století byli používáni především k zápasům s býky, později také ke psím zápasům. Ty byly roku 1835 zakázány a buldok téměř vyhynul. Chov byl znovu obnoven v 2. polovině 19. století, roku 1876 byl vydán standard, který byl upraven roku 1909 a platí dodnes.  

Původ:Nepůvodnější ze všech čtyř švýcarských salašnických psů, i on bývá odvozován až od psů římských legií. Nad hřbetem zatočený ocas svědčí o příbuznosti s asijskou větví pasteveckých psů (tibetská doga, puli). Jako samostatné plemeno byl popsán na samém konci 19. století, chov se rozvíjí až ve století dvacátém.  

Původ:Argentinskou dogu vytvořil jistý doktor Antonio Nores Martinez na základě zjištění, že žádné z dosud v Argentině žijících plemen není schopno spolehlivě ochránit obrovská stáda hovězího dobytka před pumami a jaguáry. Křížením místních potomků španělských mastinů s překvapujícím množstvím dalších plemen ( uvádí se anglický buldok, boxer, německá doga, bulteriér a snad i irský vlkodav a pointr) se za několik desetiletí podařilo stvořit psa s molossoidními rysy, přesto však velmi rychlého a vytrvalého. K oficiálnímu uznání plemene došlo v Argentině v roce 1964, ze strany FCI dokonce až v roce 1973.  

Původ:Odvozuje se od římských molossů. V horských oblastech Švýcarska byl po dlouhá staletí pomocníkem pastevců, hlídačem stád, honákem i tahounem. K jeho odlišení od ostatních švýcarských salašnických psů a čistokrevnému chovu dochází až od počátku našeho století, standard, kde byl poprvé pojmenován svým dnešním jménem, vyšel roku 1907.  

Původ:Molossoidní pes snad už keltského původu, ve středověku chován v okolí Bordeaux coby řeznický pes, používán též při zápasech s velkými šelmami i se psy. Cílevědomý chov začíná v 80. letech 19. století, první standard vychází až roku 1911.  

Původ:Poměrně mladé plemeno je produktem 20. století. Navazuje však na tzv. býkohryzy, kteří byli vyšlechtěni pro boj s býky a medvědy a na území dnešního Německa se vyskytovali již ve středověku.  

Původ:Vznikla v Brazílii pravděpodobně křížením dovezených dogovitých psů z Portugalska, Španělska, Anglie, některých loveckých psů - zvláště významný byl podíl krve anglického bladhaunda - a původních domácích forem indiánských psů. Docházelo k němu už od konce 19. století, registrovaný moderní chov však začal až po 2. světové válce.  

Původ:Plemeno vzniklo v 2. polovině 18. století křížením buldoků a mastifů. Cílem bylo vytvořit ideálního psa, který by pomáhal lesníkům v boji s pytláky, byl dostatečně rychlý i bojovný. V roce 1924 uznán anglickým Kennel Clubem.  

Původ:Nové plemeno, vyšlechtěné počátkem šedesátých let v Rusku. Cílem bylo vytvořit mimořádně drsného psa, který by byl schopen obstát v tvrdých místních podmínkách. Za základ byl zvolen velký knírač, který byl ve dvou liniích křížen jednak s erdelteriérem, jednak s rotvajlerem, a psi vzešlí z obou linií pak byli opět vzájemně kříženi.  

Původ:V 60. a 70. letech 19. století ho vyšlechtil jistý K. F. L. Dobermann, výběrčí daní a exekutor v durynském městě Apolda. Ten pro výkon svého povolání naléhavě potřeboval ostrého psa, který by mu dokázal zjednat respekt. Hladkosrstí pinčové, které použil jako výchozí materiál, se však na německém území vyskytovali už ve středověku, byli jím zušlechtěni a také výrazně zvětšeni. Domníváme se, že za tímto účelem bylo přikříženo ještě několik dalších plemen.  

Původ:Plemeno vzniklo uměle na počátku našeho století s cílem znovuvytvořit starého německého selského psa. Do chovu byli použiti nečistokrevní psi chovaní na německých vesnicích, dále němečtí ovčáci, maďarští kuvaszi, gordonsetři, pyrenejští horští psi, leonbergři a snad i psi novofundlandští a švýcarští salašničtí.  

Původ:Patří k původním psům přírodního typu, kteří se už od pravěku vyskytovali v oblasti Kavkazu. Po staletí zde pomáhali místním pastevcům chránit stáda před vlky, medvědy i zloději. Jediným kritériem při výběru do chovu byla ostrost a odvaha, což se na povaze těchto psů projevuje dodnes.  

Původ:I když dnes jsou knírači podle velikosti rozděleni do tří samostaných plemen s vlastními standardy, předky mají společné zároveň s pinči. Byli jimi středně velcí, většinou hrubosrstí, málo elegantní selští psi. Chovali se převážně v jižním Německu, ale vlastně i v dalších středoevropských zemích, včetně naší (kde se jim říkalo stájoví pinčové), jako univerzální pomocníci ve stájích, při hubení obtížných hlodavců i hlídání příbytků, jako doprovod formanů. K definování plemene a následnému vydělení velikostních rázů do samostatné podoby docházelo od 80. let minulého století.  

Původ:I když dnes jsou knírači podle velikosti rozděleni do tří samostaných plemen s vlastními standardy, předky mají společné zároveň s pinči. Byli jimi středně velcí, většinou hrubosrstí, málo elegantní selští psi. Chovali se převážně v jižním Německu, ale vlastně i v dalších středoevropských zemích, včetně naší ( kde se jim říkalo stájoví pinčové), jako univerzální pomocníci ve stájích, při hubení obtížných hlodavců i hlídání příbytků, jako doprovod formanů. K definování plemene a následnému vydělení velikostních rázů do samostatné podoby docházelo od 80. let minulého století.  

Původ:Shodný s novofundlandským psem, za jehož barevnou variantu byl velmi dlouho (v USA a ve Velké Británii dodnes je) považován.  

Původ:Vznikal od poloviny minulého století v důsledku chovatelského záměru městského radního z německého města Leonberg Heinricha Essiga, který chtěl vyšlechtit psa podobajícího se lvu. Jako základ byli použiti psi novofoundlandští, svatobernardští a pyrenejští horští.  

Původ:Vyšel ze stejných předků jako pinč, tedy ze středně velkých psů užívaných především k chytání krys a k hlídání. K rozlišování jednotlivých forem podle velikosti a kvality srsti začalo docházet až od druhé poloviny 17. století. K oficiálnímu oddělení malého hladkosrstého pinče došlo ovšem až na samém konci 19. století.  

Původ:Bývá někdy odvozován od bojových psů římských legií. Ve středověku byli jeho předkové používáni nejen k zápasům, ale také při lovu. Moderní chov začíná v první polovině minulého století, roku 1883 byl vydán první standard.  

Původ:Jako všichni tzv. molossoidní psi bývá odvozován od řeckého kmene Molossů, a jeho původ tudíž sahá do doby několik set let př.n.l. Římané podobných psů používali ke zvířecím zápasům v arénách i při tažení svých legií. FCI uznán až v roce 1949.  

Původ:Bezprostředními předchůdci německé dogy byli tzv. býkohryzové, psi používaní k nahánění dobytka, k lovu, ke štvanicím na divoká prasata i šelmy. První standard německé dogy byl vydán roku 1880 u příležitosti výstavy psů v Berlíně. Německá doga z přelomu století už v zásadě odpovídala dnešnímu vzhledu tohoto plemene.  

Původ:Pravděpodobně evropského původu, formoval se však po století coby pomocník rybářů na kanadském ostrově New Foundland. Byl tehdy mnohem menší a lehčí, měl hrubou nebo vlnitou srst. Do moderní podoby byl, tak jako mnoho jiných plemen, vyšlechtěn ve Velké Británii.  

Původ:Pravděpodobně má nejblíže k původnímu typu pinče, od něhož byli později odvozeni dnes známější dobrmani i malí hladkosrstí pinčové. Středně velcí hladkosrstí psi se odnepaměti vyskytovali na německém, ale i českém venkově a plnili tam nejrůznější úkoly : lovili krysy, hlídali dvůr, doprovázeli formany a povozníky.  

Původ:Asijského původu, odvozuje se od tibetské dogy. Je největším z řady navzájem si velmi podobných bílých pasteveckých psů, kteří pomáhali pastevcům v horách od Karpat až po Pyreneje.  

Původ:Navazuje pravděpodobně už na římské bojové a válečné psy, kteří se na území Německa smísili s domácími honáky a ovčáky. I když velcí silní psi, používaní k hnaní dobytka, k tahu i k ochraně, existovali na jihu Německa po dlouhá staletí, moderní rotvajler z nich vznikl až koncem 19. století. Rotvajleři z počátku století už v zásadě odpovídali dnešnímu typu.  

Původ:Podobně jako kavkazský pastevecký pes pochází z oblasti Kavkazu, kde se jeho předkové vyskytovali již ve starověku. Jedná se o původní, přírodní plemeno, používané kočovnými pastevci k hlídání a ochraně stád. Přesto patří k nejmladším, tedy oficiálně teprve zcela nedávno uznaným plemenům.  

Původ:Navazuje na římské dogovité psy, ve svébytné plemeno se vyvinul díky prostorové izolaci. Po staletí byli jeho předchůdci chováni ve švýcarském klášteře sv. Bernarda a pomáhali vyhledávat zbloudilé poutníky. V 19. století téměř vyhynuli, chov byl obnoven za použití novofundlandských psů.  

Původ:Moderní svět se s ním seznámil teprve v 70. letech našeho století, kdy byl první exemplář přivezen z Číny do Spojených států. Do Evropy se dostal až počátkem 80. let. Přesto coby blízký příbuzný čaua patří k velmi starým plemenům a svými kořeny zřejmě dosahuje až do dob před naším letopočtem.  

Původ:Asijského původu, vzdáleně spřízněný s tibetskou dogou. Pochází z Makedonie, z pohoří Šarplanina, kde byl po staletí držen tamními pastevci na ochranu ovčích stád před velkými šelmami.  

Původ:Dosud značně nevyrovnané molossoidní plemeno, teprve nedávno uznán ze strany FCI. Předtím byl po staletí chován kočovnými španělskými pastevci jako pomocník při hnaní stád i k jejich ochraně před velkými šelmami.  

Původ:Patří k nejstarším plemenům světa, bývá považována za předchůdce všech dogovitých. S vyobrazeními podobných psů se setkáváme už na reliéfech z doby několik set let před n.l. Jako první Evropan ji popsal Marco Polo. I když se od počátku 20. století do Evropy několik jedinců z Tibetu dostalo, systematický chov začal až úplně nedávno, koncem 70. let.  

Původ:Pochází z Japonska, kde vznikla křížením původních domácích špicovitých psů, používaných ke psím zápasům, s evropskými bojovými psy: mastify, bulmastify, bulteriéry, buldoky aj. Moderní chov začíná po roce 1848.  

Původ:Původ má shodný se všemi švýcarskými salašnickými psy (bernský, appenzellský, entlebušský). K jeho vydělení došlo až po roce 1908.