Původ: Vznikla v Brazílii pravděpodobně křížením dovezených dogovitých psů z Portugalska, Španělska, Anglie, některých loveckých psů - zvláště významný byl podíl krve anglického bladhaunda - a původních domácích forem indiánských psů. Docházelo k němu už od konce 19. století, registrovaný moderní chov však začal až po 2. světové válce.

 

Brazilská fila

Autor:   Martin Smrček

 

Popis: Poměrně velký a mohutný dogovitý pes kvadratické tělesné stavby. Hlava poměrně velká a těžká, čenich mírně klenutý (tzv. římský nos). Svěšená oční víčka dodávají plemeni charakteristický výraz. Záď vyšší než kohoutek, pánevní končetiny o něco delší než hrudní. Srst krátká, hladká, hustá, na krku, na hrudi a na břichu tvoří laloky. Zbarvení: Všechny jednobarevné varianty kromě bílé, myší šedi, skvrnité a merle. Časté je žíhání.

Charakteristika: Pes se "špatnou pověstí" se k cizím skutečně chová odmítavě až agresivně, svému pánovi a jeho rodině je však mimořádně oddaný. V domácím prostředí je velmi klidný, vyrovnaný a přátelský.

Zvláštní nároky: Hodí se spíše pro majitele rozlehlých venkovských sídel než do městského provozu. Vyžaduje velmi pevnou a důslednou výchovu, nikoliv však služební výcvik. Jakékoliv projevy agresivity je třeba od štěněčího věku důsledně tlumit.

Užití: Původně lovecký pes na velké šelmy. V minulém století byl prý používán i k chytání uprchlých otroků. Vynikající hlídač a ochránce.

Výskyt: V posledních letech poměrně rozšířené molossoidní plemeno.

Možná záměna: S bulmastifem, který je menší, má rovný nos i hřbet (nemá zvýšenou záď) a nemá tolik volné kůže po těle. Totéž lze říci o mastifovi, který však je naopak větší než fila. Rovněž podobná vzácná tosa inu bývá menší, má pouze hnědočervenou barvu, menší uši a rovněž jí chybí typická "přestavěná záď".