Původ: Ve vrzích českých fousků i výmarských ohařů se čas od času objevovali popelavě šedí jedinci, považovaní u obou plemen za nestandardní. Slovenští chovatelé je podchytili a od počátku šedesátých let pracovali na vytvoření nového plemene. Jejich záměr se zdařil a v roce 1983 byl slovenský hrubosrstý ohař uznán FCI jako původní československé plemeno.  

Původ: Jediný hladkosrstý ohař pocházející z Anglie. I on však navazuje na kontinentální ohaře, zvláště španělské. Ti byli v Anglii později údajně kříženi s foxhaundy, francouzskými honiči a snad i s chrty, konkrétně grejhaundy, od nichž získali lehčí tělesnou stavbu při zachování dobrých loveckých vlastností.  

Původ: Jako všichni setři navazuje na španěly, kteří byli v minulosti kříženi se starými španělskými ohaři zhruba typu dnešních perdigueirů. Původně se vyskytoval jen v bílo - červené barvě (tato barevná varieta je dnes považována za samostatné plemeno), byl masivnější a méně elegantní. Do dnešní podoby se stabilizoval v okolí Dublinu na přelomu století.  

Původ: Pochází ze Skotska. Za jeho tvůrce je považován vévoda z Richmondu a Gordonu, který se od konce 18. až do 19. století systematicky zabýval jeho chovem a přispěl k jeho odlišení od ostatních setrů, pravděpodobně za přidání krve kolie a bladhaunda. Roku 1927 vznikl samostatný klub a poté byl stanoven standard.  

Původ: Setři patří k nejmladším loveckým psům, vznikli až po rozšíření střelných zbraní, čemuž odpovídal typický způsob práce: na zvěř upozorňovali podobně jako ohaři zvláště strnulým postojem, tzv. vystavováním, často při něm přisedajíce (odtud zřejmě mají i jméno "to set" znamená v angličtině "sedět"). Rozhodující podíl na vzniku anglického setra má E. Lawerack, jenž již od roku 1825 choval setry nejen na výkon, ale i na exteriér.  

Původ: Patří ke grifonům, hrubosrstým ohařům, jeho blízkým příbuzným je i český fousek. Existují důkazy o tom, že italská šlechta lovila s podobnými psy již ve 14. století, jiné prameny hovoří dokonce o jejich antickém původu. Do současné podoby byl vyšlechtěn v Piemontu a Lombardii ve 2. polovině 19. století. První standard je z roku 1887.  

Původ: I na území dnešních Čech, tak jako v celé střední Evropě, se již od 14. století vyskytovali předchůdci dnešních ohařů, k jejichž vyhraňování dochází s rozvojem střelných zbraní. Český fousek, jehož standard byl vydán už roku 1882, mezi nimi patří k nejstarším a nejpůvodnějším. V důsledku vnějších nepříznivých okolností však k uznání ze strany FCI dochází až v roce 1963.  

Původ: Tvoří přechod mezi klasickými ohaři a španěly. Je blízkým příbuzným špringršpaněla, který se zřejmě podílel na jeho formování, stejně jako později anglický setr. První standard vznikl roku 1907, upřesněn prakticky do dnešní podoby byl v roce 1938.  

Původ: Svým původem je vlastně jen barevnou varietou německého dlouhosrstého ohaře, od něhož se oddělil po roce 1908, kdy byli černobíle zbarvení psi tohoto plemene vyloučeni z chovu. Posléze došlo k rozdělení na dva velikostní rázy, dnes považované za samostatná plemena. Tvoří přechod mezi klasickými ohaři a španěly.  

Původ: Svým původem je vlastně jen barevnou varietou německého dlouhosrstého ohaře, od něhož se oddělil po roce 1908, kdy byli černobíle zbarvení psi tohoto plemene vyloučeni z chovu. Posléze došlo k rozdělení na dva velikostní rázy, dnes považované za samostatná plemena. Tvoří přechod mezi klasickými ohaři a španěly.  

Původ: Typický evropský ohař, navazující na "žluté turecké psy", zmiňované na území dnešního Maďarska už v době raného středověku. Z 15. století se dochoval první podrobnější popis psa, odpovídající dnešní vizsle. Ovšem skutečné plemeno se z ní vytvořilo až počátkem století za přikřížení německých krátkosrstých ohařů, výmarských ohařů, pointrů a možná i chrtů.  

Původ: Nejasný. Jedna z verzí má za to, že předky výmarského ohaře dovezl z Čech (!) velkovévoda Karel August z Výmaru. Jiná se domnívá, že tento nápadný ohař navazuje na šedomodré psy, dovezené z Francie. V každém případě byli jejich potomci chováni na výmarském dvoře několik století. V roce 1896 byl výmarský ohař uznán za svébytné plemeno německého původu.  

Původ: Nejasný. Jedna z verzí má za to, že předky výmarského ohaře dovezl z Čech (!) velkovévoda Karel August z Výmaru. Jiná se domnívá, že tento nápadný ohař navazuje na šedomodré psy, dovezené z Francie. V každém případě byli jejich potomci chováni na výmarském dvoře několik století. V roce 1896 byl výmarský ohař uznán za svébytné plemeno německého původu.  

Původ: Patří do skupiny typických evropských ohařů, kteří se již ve středověku vydělili od původních honičů zvláštním způsobem práce: zvěř neštvali, ale vyhledávali čichem, tzv. vysokým nosem, a její přítomnost lovci signalizovali vystavováním, tj. typickým strnulým postojem. K vydělování jednotlivých plemen ohařů začalo docházet od 2. poloviny 19. století. Ohaři, vyskytující se na německém území, vykrystalizovali do čtyř samostatně uznaných plemen: německý ohař hladkosrstý, drátosrstý, ostnosrstý a dlouhosrstý.  

Původ: Patří do skupiny typických evropských ohařů, kteří se již ve středověku vydělili od původních honičů zvláštním způsobem práce: zvěř neštvali, ale vyhledávali čichem tzv. vysokým nosem a její přítomnost lovci signalizovali vystavováním, tj. typickým strnulým postojem. K vydělování jednotlivých plemen ohařů začalo docházet od 2. poloviny 19. století. Ohaři vyskytující se na německém území vykrystalizovali do čtyř samostatně uznaných plemen: německý ohař hladkosrstý, drátosrstý, ostnosrstý a dlouhosrstý.  

Původ: Patří do skupiny typických evropských ohařů, kteří se již ve středověku vydělili od původních honičů zvláštním způsobem práce: zvěř neštvali, ale vyhledávali čichem tzv. vysokým nosem a její přítomnost lovci signalizovali vystavováním, tj. typickým strnulým postojem. K vydělování jednotlivých plemen ohařů začalo docházet od 2. poloviny 19. století. Ohaři vyskytující se na německém území vykrystalizovali do čtyř samostatně uznaných plemen: německý ohař hladkosrstý, drátosrstý, ostnosrstý a dlouhosrstý. Na utváření německého krátkosrstého ohaře měli vliv především pointři, s jejichž pomocí se z původně těžkého, pomalejšího zvířete podařilo vyšlechtit dnešního elegantního a všestranného psa.