Původ: I na území dnešních Čech, tak jako v celé střední Evropě, se již od 14. století vyskytovali předchůdci dnešních ohařů, k jejichž vyhraňování dochází s rozvojem střelných zbraní. Český fousek, jehož standard byl vydán už roku 1882, mezi nimi patří k nejstarším a nejpůvodnějším. V důsledku vnějších nepříznivých okolností však k uznání ze strany FCI dochází až v roce 1963.

 

Český fousek

Autor:   Martin Smrček

 

Popis: Středně velký a silný drsnosrstý ohař čtvercového formátu. Hlava dlouhá, užší a suchá, s typickým vousem na čenichu. Oči hnědé, mandlové, s výraznými nadočnicovými oblouky, díky nimž hlava působí hranatě. Uši vysoko nasazené, dosahují do dvou třetin lící. Krk středně dlouhý, suchý. Tělo čtvercové, s oválným hrudníkem, dosahujícím k loktům, dobře vyvinutým předhrudím a pevným, rovným hřbetem. Končetiny kolmé, rovné, výrazně suše osvalené. Ocas středně silný, nasazený v rovině hřbetu, krátí se o tři pětiny. Srst trojího typu: měkká a hustá podsada, rovná přiléhající srst krycí (dlouhá 3 - 4 cm), dlouhé a tvrdé pesíky (5 - 7 cm, zvláště na předhrudí, hřbetě, slabinách a plecích). Zbarvení: Bělouš s hnědými plotnami nebo bez nich, hnědák s prokvetlými znaky na předhrudí a spodní části končetin nebo bez nich.

Charakteristika: Robustní, odolný vůči jakékoli nepřízni počasí, vytrvalý a s velkou chutí do práce. Snadno se cvičí a je velmi učenlivý. Přizpůsobivý, nekonfliktní, ale přirozeně ostrý na škodnou.

Zvláštní nároky: Hodí se na venkov, nejlépe pro aktivní myslivce.

Užití: Všestranný ohař s vlohami pro práci v poli, v lese i na vodě, schopný pracovat i jako barvář.

Výskyt: Mezi našimi myslivci patří k nejoblíbenějším ohařům.

Možná záměna: Jen zkušený odborník ho dokáže odlišit od německého ohaře drátosrstého. Ten se může vyskytovat i v černobílé varietě.