... je to už pár let. Přesněji řečeno necelých 14, co jsme si jeli pro našeho pejska. Když jsme ho viděli poprvé, běžel spolu s ostatními štěňaty k misce s piškoty namočenými v mléce. Nechtěl žádné spory, jen si pořádně nacpat bříško. A tak se postavil přímo do misky :-) Byl to prostě pašák. A byl to hrdý pašák - měl rodokmen a s ním i JMÉNO. Ale my jsme mu říkali prostě Brixík.  

Chtěla bych Vám napsat náš příběh o lhostejnosti veterináře. Měli jsme 5letého rottwailera, který nám na začátku prosince začal kulhat na zadní nohu. Byl moc hodný, poslušný, měl rád lidi a lidem důvěřoval. Zavolali jsme veterinárního lékaře a ten ho léčil s rukama v kapsách a léky, které pes neměl vůbec dostat.  

Měla jsem fenku barzoje. Odešla mi ve stáří 12 let. Když měla asi 5 let, začala jednou velmi naříkat a kladla mi hlavu na kolena. Mysleli jsme, že má kost v krku. Nic jsme ale nezjistili, až veterinář poznal, že se jedná o angínu. Nasadil antibiotika a na dotaz, zda má smysl jako u člověka dávat obklady, se tvářil skepticky, že to asi pes nesnese.  

Měli jsme pejska, stříbrného trpasličího pudla, který se jmenuje Rony. Ronyho si pořídila dcera v roce 1996 a v roce 1998, kdy se vdala, zůstal u mne, ale nikdy mne nepovažoval za svoji paničku a vždy čekal na dceru. Dcera si ho však nemohla vzít k sobě, neboť má dvě děti a zeť k dětem psa nechtěl. A tak jsme spolu válčili, protože mě nechtěl poslouchat tak jako dceru.  

Jmenuji se Mirka a před nedávnem asi před 4 měsíci jsem dostala Irskýho setra. Jmenuje se Rachel a na naší první procházce byla velmi tichá a bojácná.Druhý den už si začala hrát.Házela jsem jí aporty a ona je nosila zpátky. Měla jsem radost, že už mě bere jako paničku i když je mi teprve 14 let. Miluji psi už pěkně dlouho a chodím k nám do Bečova u Mostu na cvičák.  

Moje příhoda je stará jeden den. Bydlím na venkově a máme českého fouska. V zimě je s námi v domě a naopak léto s ním trávíme na zahradě. Prostě spolu žijeme všichni pohromadě.  

Auto přijíždělo ulicí obklopenou řadovými domky ke svému cílu. Zastavilo před vchodem, který se od ostatních lišil hezkou úpravou. Precizně střižený živý plot z obu stran lemoval krátký dlážděný chodníček. Z mohutných dřevěných dveří s umělecky zdobenou kovovou klikou vyšel štíhlý mladý muž se zrzavými vlasy, aby uvítal právě vystupující dvojici z auta. "Keď sme sa naposled lúčili, netušil som, že sa tak skoro stretneme," zasmál se Peter. Vysokou hnědovlasou dívku doprovázel urostlý muž s krátkými blonďatými vlasy a modrýma očima. "Nemohla jsem předpokládat, co se stane," odpověděla Karin a v hlase se jí mísila radost ze setkání a smutek z nastalé situace.  

I já jsem se jednoho dne rozhodla, že si pořídím mazlíčka a to z říše psí. Asi tak půl roku jsem vybírala z různých knih a encyklopedií, které jsem nakoupila, plemeno. Velikost, povaha a vzhled atd.. Nakonec jsem si vybrala plemeno vskutku neobvyklé. Říká se mu italský chrtík a jeho původ sahá až do dob egyptských faraonů.  

Jak to začalo si pamatuji zcela přesně. Můj přítel psy zbožňuje a neustále mi dával najevo, jak moc by si psa přál. Koupit si ho rovnou, na to si zřejmě netroufal, protože paradoxně z mých vyprávění věděl, že mít psa pro mě znamená riziko, starost a obavy Jenže láska přenáší nejen hory, ale také všechny "strachy" a tak jsem si měsíc před jeho 25.narozeninami dala na internet inzerát tohoto znění: "Koupím pejska menšího vzrůstu, který by připomínal medvídka."  

Já i můj o tři roky mladší bráška jsme vždycky toužili po pejskovi. Naši o tom dlouhou dobu nechtěli ani slyšet. Pořád říkávali, že pejsek by byl v pražském bytě chudák, my bychom se o něj prý stejně nestarali a nakonec by veškerá péče zůstala na nich - nebohých rodičích. Naše naléhání bylo pro ně tak únavné, že jednou ve slabé chvilce prohlásili, že pokud budeme mít na konci roku lepší vysvědčení než v pololetí, pejska nám tedy koupí.  

K tomuto příspěvku si dovolím poznamenat, že se jedna o setřici a je to reakce na článek Žiji se setrem - jirkam / Čro Online. Jmenuji se Gábina a jedno trdlo, pošuka a vichr mám doma... mám holku, přesto její plazení a olizovaní jiných psů znám. Jsem z ní na větvi, já i můj manžel jsme úplně zničený :-). Nedá pokoj, zničila svůj pelech, rozškrábala dvoje dveře, poničila bílé zdi, skříň si spletla s kostičkou ..... je to uragán. Přesto ji máme rádi.  

Je to už poměrně dávno, kdy jsem zažil ty pravé psí vánoce. Měl jsem krásného oříška Fida, který svým temperamentem dokázal upoutat pozornost širokého okolí. Vánoce s ním vždycky byly velmi živé. Bouchající petardy a létající světlice Fida vždy nechávali ve střehu, aby svým štěkotem následně uličníkům z ulice vynadal.  

Máme dva psy. Jednoho přinesla dcera, je to kříženec Matěj, druhého přinesl syn a to je špringršpaněl Dug. Matěj už je "starý pán" čtrnáctiletý, Dug je "seriozní pan pes" sedmiletý. Bála jsem se jejich soužití, protože Matěj jako první byl miláček rodiny, rozmazlován všemi, hýčkán, prostě pozornost patřila pouze jemu. Ale zachoval se s přehledem. Duga očichal, olízal a pak u něho trávil převážnou část dne i noci, aby náhodou neutrpěl újmu, aby naše pozornost byla spravedlivě dělena.