Jak to začalo si pamatuji zcela přesně. Můj přítel psy zbožňuje a neustále mi dával najevo, jak moc by si psa přál. Koupit si ho rovnou, na to si zřejmě netroufal, protože paradoxně z mých vyprávění věděl, že mít psa pro mě znamená riziko, starost a obavy Jenže láska přenáší nejen hory, ale také všechny "strachy" a tak jsem si měsíc před jeho 25.narozeninami dala na internet inzerát tohoto znění: "Koupím pejska menšího vzrůstu, který by připomínal medvídka."

 

oblíbená voda ve sněhové podobě

Autor:   Taťána Součková

 

Odezva na sebe nenechala k mému překvapení dlouho čekat a já měla z čeho vybírat. Neřeknu vám proč, ale nejvíc mě zaujala tato nabídka: "Pejsek, kterého nabízím sice není malého vzrůstu, ale osmělil jsem se vám napsat, protože jestli někoho připomíná, pak je to právě medvídek " Součástí této nabídky byl i odkaz na webovou stránku, která obsahovala fotky. Stačilo se na ně podívat a byla jsem "ztracená".

Rozumí se, že takovéhle narozeninové překvapení, které v dospělosti váží 55 kg, jsem se neodvážila rozhodnout sama a musela jsem "s barvou ven". No a jak to dopadlo? Za tři dny jsme si Alexe jeli celí natěšení do Brna vyzvednout! Pohled na něj byl víc než okouzlující, dostali jsme spoustu cenných rad a informací do začátku a s černým klubíčkem v náruči jsme se vydali zpět do Prahy.

První dny jsem si brala dovolenou, aby byl přechod do nového domova pro Alexíka co nejpříjemnější. Snažila jsem se také dočíst se něco o této rase, ale vzhledem k její prozatímní ojedinělosti u nás, to bylo téměř nemožné. Na internetu se dočtete: "Černý ruský teriér je pes inteligentní, silný, mužný, klidný, přizpůsobující se jakékoliv situaci. Je statečný ochránce, oddaný dětem, nelínající nádhera, která navzdory své velikosti zabere velmi málo místa. Díky těmto vlastnostem a také díky překvapující kráse byl nazván černou perlou Ruska" - a s touto charakteristikou mohu jedině souhlasit.

A nějaké "veselé příhody z natáčení"? Spousta .

Coby malému štěňátku, mu chutnaly fotografie. Když jsem všechny uklidila z jeho dosahu, zalíbily se mu a zřejmě i chutnaly - mé oblíbené boty - obrečela jsem je. Pak jsme jeho chutě začaly rozlišovat na "období dřeva" a "období umělé hmoty". V tom prvním rozkousával skříň, věšák v předsíni vše co se jako dřevo třeba i jen tvářilo. V tom druhém - lišty koberce, hadici od vysavače a zkáze neunikl např. ani můj mobilní telefon : Ten večer jsme usnuli "spánkem spravedlivých" a ráno se nestačili divit. Protože je Alex také nesmírně šikovný , podařilo se mu telefon rozpůlit a ukořistit sim-kartu! Venku z něj "vypadla" anténa, sim-karta nikoliv. Dodnes mi funguje hlasová schránka . Alexíkovi se naštěstí nic nestalo. Podobnou historku máme i s páskem. Z toho jsme ráno objevili jen půlku se sponou. Za tři týdny(!) druhou polovinu zvrátil, ve čtyřech celých kusech!

Co opravdu zbožňuje, je voda, a je mu úplně jedno, jaké je zrovna počasí nebo dokonce roční období. Na podzim jsme s ním šli do Stromovky. Chvíli jsme ho neviděli a na přivolání vyběhla z křoví "mokrá černá houba". Protože už bylo šero, pravou pohromu jsme zjistili až díky osvětlení v tramvaji, kterou jsme se ubírali k domovu, a také naše čichové buňky nemohly zůstat v nečinnosti. Nebyl totiž jen mokrý, ale přímo by se dal nazvat smradlavým bahňákem. Ještě po hodinovém drhnutí ve vaně z něj stále tekla černá voda!!! V přehnaném měřítku rád a často vodu také konzumuje, a protože má vrozenou vadu - předkus - mění se v takových okamžicích na roztomilého chrliče a naším bytem pak neprojdeme suchou nohou.

Miluje cestování autem (v MHD už mu to tolik pohodlné nepřipadá, ačkoliv jízdu na eskalátorech zvládá bravurně) a jeho výhodou je, že nám (až na pár výjimek) neleze do postele. Je mu totiž stále vedro, a tak na spaní vyhledává spíše chladnější místa u dveří nebo oken.

Jeho poznávací znamení? - ofina, daná nad očima do gumičky. Důvod je prostý. Když jí nemá, vráží na procházce do všeho, co se namane, ať je to lampa, odpadkový koš nebo i náhodný kolemjdoucí . S Alexem se rozhodně nenudíme .

Teď už snad začíná pomalu dostávat rozum, je klidnější, a také na cvičáku dělá stále nové pokroky. Jsme na něj opravdu pyšní.

Tak to vidíte. Na otázku "míti psa" jsem se dívala dost skepticky až nevěřícně, a stal se ze mě doslova psí nadšenec!

A je něco roztomilejšího, než probuzení vaším psím miláčkem, funícího vám do obličeje a třímajícího v tlamě obří plyšovou hračku? Život bez něj si už nedovedeme představit!