Původ: Pochází z Fríska, to znamená ze severního Holandska, a zmínky v literatuře o něm najdeme již od 16. století. I když patří do skupiny vodních psů, stejnou měrou jako rybáři byl využíván také lovci i coby pes hlídací. V našem století plemeno takřka zaniklo, o jeho záchranu se zasloužila hrstka holandských nadšenců. Roku 1946 byl uznán FCI.  

Původ: Velmi staré plemeno, máme důkazy o tom, že jeho předchůdci se v Portugalsku vyskytovali již ve 13. století. Již tehdy to byl pes rybářů, který pomáhal přitahovat sítě, chytat z nich vyklouzlé ryby a přenášet zprávy z lodě na pevninu a zpět. V novověku přišel o práci a nevyhynul jen díky obrovskému nadšení hrstky chovatelů, kterým se podařilo ho stabilizovat až v 60. letech 20. století.  

Původ: Spřízněn se starším portugalským vodním psem, jemuž se dodnes velmi podobá. Již v 10. století byli podobní psi v Irsku užíváni k aportování vodního ptactva. V 19. století téměř vyhynul, zachován zůstal díky úsilí jediného chovatele J. McCarthyho.  

Původ: Velmi starobylé plemeno, které se po staletí téměř nezměnilo. Je považován za předchůdce vodních psů, pudla, ale i dlouhosrstých ovčáků (briarda, bearded kolie apod.). Prakticky vyhynul a dnešní podoba plemene je výsledkem chovatelské rekontrukce ze 70. let tohoto století.  

Původ: Údajně již od 18. století byli jeho předchůdci čistokrevně chováni vévodou z Newcastlu na zámku Clumber, kam se prý dostali z Francie. Typický těžkopádný zjev se přičítá překřížení bladhaunda, baseta a svatobernardského psa.  

Původ: Středně velcí psi typu španěla, zvaní "ptačí psi", se na území dnešního Německa používali k lovu pernaté zvěře již ve středověku. Teprve na přelomu 19. a 20. století se z nich začala vydělovat samostatná plemena: známější německý ohař dlouhosrstý a křepelák, jenž vznikl přikřížením již stabilizovaných plemen španělů.  

Původ: Blízký příbuzný špringršpaněla. Vznikl ve Welshu z místního typu slídičů. Vzhledem k relativní uzavřenosti této oblasti vysokými horami zde byl po staletí chován v relativně čisté podobě. Přesto byl oficiálně uznán až počátkem 20. století.  

Původ: Důkazy o existenci psů podobného typu v Anglii máme už z raného středověku. Ke skutečnému rozrůznění španělů však došlo až koncem 19. století. I když špringršpaněl je považován za nejpůvodnějšího z loveckých španělů, jeho první standard byl vydán až roku 1902. Jméno získal podle charakteristického způsobu pronásledování zvěře sériemi krátkých skoků ("to spring" = skákat).  

Původ: Představuje americkou varietu anglického kokršpaněla, jenž je jeho bezprostředním předchůdcem. V důsledku prostorové izolace se od 20. let tohoto století formovala menší, osrstěnější varieta anglického kokra s kulatou hlavou a zkráceným nosem, která byla přes protesty anglických chovatelů v roce 1946 uznána za původní americké plemeno.  

Původ: I když se španěly, tedy se psy určenými k nahánění ptactva z hustých porostů, se setkáváme již ve středověku, zprvu nebyli rozděleni do jednotlivých plemen, ale členili se jen podle užití na polní a vodní. Kokršpaněl coby zástupce první skupiny se stabilizoval poměrně pozdě, teprve koncem 19. století.  

Původ: Vznikl křížením předchůdců flat coated retrívrů s dnes už neexistujícími vodními španěly, které se poprvé uskutečnilo roku 1868 díky lordu z Tweedmounthu. Pro zušlechtění typu byli prý později přikříženi i irští setři. K oficiálnímu uznání poprvé došlo roku 1913.  

Původ: Bývá považován za nejpůvodnějšího ze všech retrívrů. Důkazy o jeho existenci najdeme již kolem roku 1800. Opět vznikl křížením kanadského St. John´s Dog, tentokrát zřejmě s vodními španěly a předchůdci pudlů, později s pointry a setry.  

Původ: Podobný jako u labradora. Vznikl ve Velké Británii křížením St. John´s Dog se setry, vodními španěly a snad i s koliemi, od nichž měl zdědit dlouhou hladkou srst. V Anglii oficiálně uznán roku 1898, standard z roku 1923 víceméně platí dodnes.  

Původ: Pravděpodobně společný s novofundlandským psem. Obě plemena navazují na místního rybářského psa zvaného St. John´s Dog z kanadského New Foundlandu. Ti se počátkem 19. století dostali do Anglie, byli zde zušlechťováni a od původně černého psa byly vytvořeny i žlutá a hnědá varieta. K oficiálnímu uznání dochází roku 1903.