Původ: Pochází z Fríska, to znamená ze severního Holandska, a zmínky v literatuře o něm najdeme již od 16. století. I když patří do skupiny vodních psů, stejnou měrou jako rybáři byl využíván také lovci i coby pes hlídací. V našem století plemeno takřka zaniklo, o jeho záchranu se zasloužila hrstka holandských nadšenců. Roku 1946 byl uznán FCI.

 

Wetterhoun

Autor:   Martin Smrček

 

Popis: Větší než střední podsaditý pes kvadratické tělesné stavby. Hlava silná, suchá, úměrná tělu, s čenichem rovnajícím se svou délkou mozkovně. Lebka působí, jako by byla širší než delší. Čenich se zužuje do tupého nosu. Oči středně velké, oválné, mírně šikmé, spíše vystupující. Uši středně dlouhé, nízko nasazené, ploše přiléhající k hlavě, porostlé vlnitou srstí. Krk krátký, silný, hlava je nesena velmi nízko. Tělo čtvercové, se širokým hrudníkem, který však nedosahuje hlouběji než k loktům. Hřbet krátký a rovný, záď mírně spáditá. Ocas dlouhý, nesený zatočený přes záď. Končetiny silné, dobře zaúhlené. Srst mastná a hrubá, na celém těle s výjimkou hlavy a končetin pokrytá hustými kudrnami. Zbarvení: černé, hnědé i strakaté, s žíháním nebo bez něho.

Charakteristika: Poněkud nerudně působící plemeno, což je způsobeno jak širokou, tmavě zbarvenou hlavou, tak značnou nedůvěřivostí vůči cizím. V domácím prostředí je sice wetterhoun poněkud umíněný, ale klidný, spolehlivý a bezmezně oddaný.

Zvláštní nároky: Typický venkovský pes, kterému prospívá ubytování venku a vhodná pracovní činnost. Jeho výcvik vyžaduje čas.

Užití: Kdysi specialista na lov vyder a pomocník rybářů, tehdy i dnes vynikající a neúplatný hlídač.

Výskyt: Velmi vzácný, vyskytující se prakticky pouze v Holandsku.

Možná záměna: S jiným holandským plemenem zvaným stabyhoun, který však je menší a jeho srst netvoří kudrliny.