Původ: Platí o něm v zásadě totéž co o mexickém naháčovi. Zatímco ten je však připisován Aztékům, peruánský naháč je považován za psa Inků. Prakticky se však jednalo o téhož bezsrstého psa, k jehož rozrůznění do samostaných plemen došlo až v moderní době.

 

Peruánský naháč

Autor:   Martin Smrček

 

Popis: Malý, střední nebo větší štíhlý a elegantní pes bez srsti. Hlava kuželovitého tvaru, s málo zřetelným stopem. Absence jednoho nebo všech premolárů a molárů je přípustná, protože chudozubost se geneticky pojí s lysostí. Oči středně velké, mandlové, barva v souladu s barvou kůže. Uši středně velké, u základny široké, trojúhelníkového tvaru, směřují šikmo do stran. Hřbet rovný, záď mírně klenutá, prostorný hrudník dosahuje až k loktům. Ocas nízko nasazený, směrem ke špičce se zužuje. Srst není, přípustné jsou jen stopy srsti na temeni, koncích končetin a na ocase, případně několik řídkých vlasů na hřbetě. Zbarvení: černé, břidlicové, různé odstíny šedé, tmavo i světlehnědé, jednobarevné nebo s růžovými skvrnami.

Charakteristika: Bystrý, živý a pohyblivý pes, veselý a inteligentní, k cizím velmi nedůvěřivý.

Zvláštní nároky: Málo odolný vůči mrazu (musí nosit dečku) i slunci (může se spálit).

Užití: Společenský pes.

Výskyt: Vzácný, ale u nás pravidelně odchovávaný.

Možná záměna: S čínským naháčem, který je menší a má výraznou chocholku. S mexickým naháčem, jenž je většinou jednobarevný.