Od začátku listopadu máte možnost na stránkách navštěvovat nový seriál : Psi zabíječi. V jedenácti kapitolách si budete moc udělat představu nakolik je správný mýtus válečných a bojových psů.Seriál je výběr materiálů z knížky: IRENA SEHNEROVÁ / PSI ZABÍJEČI s podtitulem Mýtus, realita či zbožné přání?  

Čím déle se probírám tzv. kynologickou literaturou, tím více se mi na mysl vtírá podobenství s babylónskou věží. Proč právě s ní? Co se dávno, pradávno, vlastně událo?  

VÁLEČNÝ PES je zvíře, které provázelo vojsko při válečných taženích a podle svých možností a schopností se účastnilo válečného dění. Psi střežili vojenská ležení, zejména ohrady se zvířaty. Při taženích trvajících mnohdy měsíce i roky pomáhali lovit zvěř, a zásobovat tak mužstvo čerstvým masem. Během bitvy provázeli nejzranitelnější článek vojska, jímž byla vozová jízda přepravující technické služby, zbraně, nářadí a zásoby obilí. Protivník držel psy ze stejných důvodů. Když byla nouze nejvyšší, byli do boje nasazeni i psi. Některé kmeny barbarů své psy k ataku na člověka speciálně cvičily, někteří panovníci speciálně šlechtili. Pes musel být nesmlouvavý k cizím mužům, což mu před třemi, dvěma či tisíci lety nečinilo velkou potíž, poněvadž jeho domestikace byla dosud v plenkách. Pes musel především vědět jak a na koho zaútočit. Jinak útočil na koně s jezdcem, jinak na koně připřažené k vozu, jinak na slony či velbloudy, jinak na člověka...  

Nejstrašnější psy prý měli Kimbrové, pokeltštěný kmen Germánů, na rozdíl od Keltů povahou krutých lapků a mordýřů. Psiska to byla dlouho a polodlouhosrstá, převažovalo černé a vlkošedé zbarvení. Přes svou statnost byla temperamentní, neustále připravená se rvát, což také činila. Černí rafani se žlutě žhnoucím pohledem, vyzbrojení mohutnými čelistmi masožroutů, již na první pohled vzbuzovali strach. Strach z nich byl opodstatněný, neboť psi Germánů byli psí Germáni!  

Tibeťané jsou veskrze mírumilovný národ. Od přijetí jedné z forem buddhismu - lámaismu - nikdy o své vůli neválčil, a tudíž nepotřeboval ani zbraně, ani válečné psy. Buddhismus zabíjení jak lidských bytostí, tak zvířecích tvorů přísně zakazuje. Zvířatům přiznává stejná práva jako lidem. Povinností speciálně vyčleněných mnichů je modlit se za duše uhynulých zvířat tak, jako křesťané slouží zádušní mše za své mrtvé. Požívání masa, to jest pojídání mrtvol zvířat, je pro buddhistu tabu! Také Tibeťanům odnepaměti pomáhají psi při pasení ovcí a koz, hlídají skrovná obydlí. Psi popisovaní, nakreslení či vyfotografovaní Evropany, kteří teprve koncem minulého století dostali svolení navštívit cizincům zakázaný, a tudíž legendami opředený Tibet, se však od sebe někdy až výrazně liší. Jak svým exteriérem, tak typickým chováním pastevců měla a má tibetská psí populace do dog daleko.  

Slovo Mongol znamená odvážný a odvaha mongoloidnímu plemeni nikdy nechyběla. Severní Mongolové jsou známí jako Burjati, západní jako Kalmyci. K Mongolům také patřili všemi obávaní Avaři, neboť v jejich žilách navíc klokotala i krev Turků. Kromě území Mongolska se populace mongolských psů vyskytovala v bývalé Burjatské ASSR, v Irkutské oblasti, v pásmu jižní Sibiře, v Kazachstánu... Mongolský pes odjakživa sloužil kočovným pastevcům jako nekompromisní obránce stád a strážce jurt. V roce 1932 byl v 2. čísle časopisu Sobakovodstvo (Chov psů) otištěn článek I. Malginova Mongolskaja ovčarka. Co v něm stálo?  

Na celém kulatém světě vyniká Itálie svými muži, ženami, vojevůdci, vojáky i otroky, s hrdostí hlásá celému kulatému světu Plinius Starší. Poté vyjmenovává desítky předností tehdejší Itálie, mezi nimiž nechybějí jak přemýšliví duchové, tak blahodárné vanutí větrů, jak nadaní umělci, tak zdravé háje a žírné pastviny, "z opeřenců nic se nedá srovnat s kommagenskou tučnou husou...""Ani při závodním běhu nedovedou koně z ciziny překonat náš domácí chov!" tvrdí a dodává: "I šelmy jsou v Itálii neškodné!"Je to pravda? Divoce žijící šelmy, zejména vlci, byly postrachem italských venkovanů stejně jako všade jinde. Postrachem Římanů, za něž budeme považovat obyvatelstvo římské říše, nikoli pouze obyvatele města Říma, byly i smečky volně se potulujících psů.  

Gladius znamená latinsky meč. Gladiátorské hry, "hry pořádané úřadem lidu", byly zápasy šermířů ozbrojených meči. Tato "zábava" se zrodila v Etrurii a přes Campanii pronikla do Říma. Šermířské zápasy byly "kulturní vložkou" při pohřebních obřadech - měly rituální povahu a jejich cílem byla smrt protivníka. Byla to vzrušující podívaná a jediný, kdo si neužil, byl nebožtík.  

Roku 64 n. l. pohltil značnou část Říma požár. Na spáleništi, zčásti uhašeném i slzami Římanů, dal císař Nero vybudovat moderní čtvrtě a okázalými bohoslužbami hleděl usmířit hněv bohů. Lid však správně tušil, že požár dal založit sám psychicky vykolejený císař, bratrovrah, matkovrah a vrah své těhotné ženy.