Čím déle se probírám tzv. kynologickou literaturou, tím více se mi na mysl vtírá podobenství s babylónskou věží. Proč právě s ní? Co se dávno, pradávno, vlastně událo?

Babylón, hlavní město starověké říše Babylónie, ležící v jedné z kolébek lidské civilizace - v Mezopotámii, byl za chaldejské dynastie vskutku výstavní město. Rozmařilost a přepych šly ruku v ruce s nepokorou, ba neúctou k nejvyšší instanci. Tou nebyl panovník, nýbrž Bůh. Na to lidé, žijící v nadbytku, odjakživa rádi zapomínají a hřeší myšlenkou i činy. Biblická legenda líčí, jak stupňovitá stavba v chrámovém komplexu hlavního města měla sahat až do samého nebe. Za tuto troufalou myšlenku Bůh lidi potrestal. Nikoli ohněm a sírou, nýbrž zmatením jazyků. Přísný starozákonní Bůh tentokrát projevil svérázný smysl pro humor. Starověcí architekti a dělníci se nedokázali domluvit, každý dělal, co ho napadlo, cihla sem, cihla tam - a věž se zřítila. Sumersky se stupňovité věži říkalo Etemenanki. Lidé se nepoučili a dodnes budují megalomanské stavby, které jim neslouží ku prospěchu. Staří Sumeři by jednu z nich nazvali Temelinanki. Zmatení jazyků trvá!

Autorovi "psí" literatury se říká kynolog. Do češtiny lze toto slovo přeložit jako psíkolog, pesanolog, znalec psů, odborník na psy... Z jakého okruhu lidí se rekrutují kynologové? Je kynolog dlouholetý chovatel? Může být i nemusí. Kynolog nemusí být ani posuzovatel psů, ani zoolog, etolog, ani veterinární lékař... Kynologie není obor, který by se studoval na univerzitách jako archeologie, astrologie, psychologie, geologie... Z toho logicky vyvodíme, že kynolog je amatér, poučený laik, člověk disponující určitým stupněm "civilního" vzdělání, určitými zkušenostmi z chovu či soužití se psy, určitým stupněm odborných znalostí týkajících se psů, určitým stupněm angažovanosti, jíž se říká fandovství, a určitým stupněm přirozené inteligence, která toto vše dokáže přetavit v materii v podobě článku či knihy. Nebo také nedokáže!

Ti, kdož se prostřednictvím psů producírují v odborném tisku či drásají psům veskrze škodlivé knihy, jsou buď ve svém civilním zaměstnání bezvýznamní řadoví pracovníci, česky řečeno nýmandi, a výběrem senzacechtivé tematiky se zviditelňují, nebo arogantní nabobové, kteří opravdový zájem o psy a jejich prosperitu nemají. Kdyby měli, nemohli by plout na vlně protipsí hysterie a publikovat články, ba knihy o "bojových plemenech". Snášení "důkazů" o vrozené krvežíznivosti div ne trojhlavých psů o velikosti telete svědčí o naprostém nepochopení nebo o záměrném zkreslování role psa v dějinách. Abychom pochopili úlohu psa v dějinách lidstva, musíme pochopit zákonitosti dějinného vývoje. Pes v nich působil jako více či méně dobrovolný statista, jako kompars při natáčení historického velkofilmu.

Psi různých velikostí a různého temperamentu provázejí člověka dlouhá tisíciletí. Spory o tom, zda byla dříve zdomestikována koza či pes jsou čistě akademického rázu. Lze na ně odpovědět lakonicky - jak kde! V typicky pastevních oblastech nekonečných stepí zřejmě drží prvenství koza a ovce, v oblastech hlubokých lesů plných lovné zvěře pes.

Člověk je svým založením tvor velmi praktický, až prospěchářský. Až na světlé výjimky nikdy neudělal nic, co by mu nebylo k užitku. Proto se také říká užitkové zvíře, čímž se myslí zdomestikované, prošlechtěné a lidem prospěch přinášející zvíře. Pes je užitkové zvíře. Byl a je člověku k užitku.

 [301x71]  

Díl první : Zmatení pojmů

 

Význam tzv. válečného psa je kynology zveličován ad absurdum. Zvíře, které skutečně účinně zasahovalo do průběhu boje a ovlivňovalo jeho úspěšnost, byl slon. Válečný, speciálně cvičený "opancéřovaný" slon používaný jako živý tank starověkými a středověkými Egypťany, Asijci, Afričany, zejména často vzpomínaným kartáginským vojevůdcem Hannibalem, Épeiróťanem Pyrrhem či Makedoncem Alexandrem Velikým.

Psi starověkých barbarských kmenů byla statná, silná, kurážná zvířata, která strážila majetek kmenu, což byl jak dobytek, tak ženy a děti. Psi pomáhali při lovu divokých zvířat tím, že je vystopovali, obklíčili a zaměstnali na místě. Výsadou náčelníka bylo zvíře zabít.

Barbaři se však rozhodli získat pro sebe více životního prostoru, více dobytka, více žen, a tudíž i dětí. S celým svým majetkem, mrtvým i živým, se vydali do civilizovaného světa. Mezi živý majetek patřili i psi.

Když se střetli s Římany, pány tehdejšího, zejména evropského světa, tito byli zprvu existencí psů na bojišti zaskočeni, neboť již byli zvyklí válčit na "vyšší úrovni". V několika lokálních bitvách se tudíž barbarům podařilo nad Římany vyhrát, protože psi plašili koně římské jízdy. Zanedlouho však Římané učinili řádění barbarů rázný konec. Barbaři byli pobiti nebo zotročeni, jejich psi pobiti nebo využiti k chovu. Psi barbarů se vyznačovali značným bojovným duchem. Tuto bojovnost na nich vyžadoval jak neméně bojovný člověk, tak kruté životní podmínky. Pro lidi i pro zvířata platilo jedno a to samé: Přežije jen nejsilnější!

Představme si nyní, jak taková bitva probíhala. Nepřátelské strany se střetávaly na poměrně malé rozloze několika stovek čtverečních metrů. V jedné ruce meč, v druhé štít či dýku postupovali muži proti sobě. Když bojovníci v prvních řadách popadali mrtví s uťatými pažemi, prořízlými hrdly, vyhřezlými útrobami, po jejich kupících se mrtvolách přecházely do útoku další a další řady! Byla to v podstatě vražedná tlačenice. Na křídlech uskupení postupovali jezdci na koních a pojížděly povozy coby vozová hradba. V tomto galimatyáši pobíhali psi, kteří svým řevem tvrdili válečnou muziku.

Zejména ve smrtelném nebezpečí je pes jako každé zvíře poslušen svých instinktů. Nepředstavujte si tedy, že pes veden zaslepenou krvelačností a pohrdaje smrtí podnikal "čelní" útoky vůči starověkým pěšákům či jezdcům! Stejně jako nezaútočí na hrdlo či hruď medvěda nebo lva, neboť není sebevrah a neriskuje smrtící úder mocnými drápy opatřenou tlapou, neriskuje ani smrtící úder mečem či dýkou ozbrojenou paží! Psi chytali nepřátele "zaměstnané" zápasem s jejich pány zezadu za nohy, skákali jim na vaz a poráželi je na zem. Ani ve zlém psím snu by je nenapadlo vrhnout se koni pod kopyta! Pes si instinktivně zvolil taktiku, kterou bychom mohli nazvat záškodnickou, partyzánskou, podpůrnou. Podobnou metodou bojovali i barbaři útočící v hordách.

Niccolo Machiavelli, florentský politik, filozof a spisovatel, působil v pozdně renesanční Itálii (1469 až 1527). Jeho geniální myšlenky o politice, filozofii a válečném umění jsou oceňovány stejně jako díla jeho současníků da Vinciho či Michelangela. Jeho spis Úvahy o umění válečném je i jedním ze základních studijních pramenů moderní vojenské vědy. Jaký je Machiavelliho názor na využívání zvířat ve válce? Proč u Římanů pěchota převyšovala jízdu?

"Především proto, že koně se nedostanou všude jako lidé a nejsou ani tak pohybliví, když je třeba rychle změnit tvar nebo směr pochodu, či okamžitě se dát na ústup nebo vyrazit vpřed. S pěchotou se lehčeji manévruje. A pak, problém jízdy je i v odlišnosti povahy koně a člověka. Odvážný jezdec může mít nervózního koně a naopak. Zvíře je vůbec vnímavější pro nebezpečí a nerado se do něho slepě vrhá. Porovnáme-li síly, které je ženou vpřed a drží zpátky, vidíme, že daleko převyšují ty druhé. Kupředu pohání ostruha, zpět nutí meč nebo píka. Žádný div, že pouhý manipul (120-200 vojáků - pozn. red.) pěšáků dokázal jízdu zastavit. A pokud byste mi namítl, že kůň v trysku vnímá spíš bodnutí ostruhou, než by si všiml napřažené píky, musím oponovat: jakmile kůň, třeba v plném tempu, uvidí před sebou hroty pík, rázem se zarazí nebo uskočí stranou. Zkuste ho popohnat proti zdi a uvidíte sám. Pud sebezáchovy ho zastaví.

Když se měl Caesar v Galii střetnout s Helvéty, sestoupil z koně a totéž přikázal i ostatním. Považoval koně za vhodnějšího k útěku než k útoku." Proto početná smečka psů - živá zeď vystavěná z těl řvoucích psích šelem - plašila koně římské jízdy, a tak mohli barbaři několik bitev nad Římany vyhrát. Římané nasazovali psy do boje jenom sporadicky, a to v pro ně kritické situaci. Pes ve válečné vřavě je totiž poslušen svých instinktů, nikoli svého pána.

Tehdejší muži byli na krvavá jatka zvyklí. Děsilo je jen pomyšlení na porážku, nikoli pohled na uťatou ruku, nos, ucho či hlavu. Byli zvyklí brodit se v kalužích krve a vyhřezlých vnitřnostech lidí i zvířat. Zranění, které představovalo psí kousnutí, pro ně bylo méně traumatizující než zranění sečnou, bodnou či později střelnou zbraní. Když bojovníkovi uťali ruku s mečem, zvedl meč druhou rukou a bojoval dál. Porážka a následné zajetí pro něj představovalo větší hrozbu než smrtelná ztráta krve. Rčení "Jít přes mrtvoly!", to jest jít si za svým za každou cenu, sahá zřejmě svými kořeny na bitevní pole, kde se muži vrhali na nepřítele šlapajíce na těžce raněné či mrtvé spolubojovníky.

Když proti sobě stála i několika desetitisícová vojska, několik desítek či stovek psů na té či oné straně nemělo pro výsledek bitvy žádný význam. Proto starověcí historikové u významných bitev nikdy použití psů neuvádějí - jejich role v nich byla stejně podružná jako role práčat v bitvách husitů!

Dnešní člověk posuzuje starověké bitvy současnýma očima. Vidí vojáka bojujícího střelnými zbraněmi, skrytého v poměrném bezpečí tanku či bombardujícího nepřátelské území z výšky několika kilometrů. Dnešní voják je zděšen pomyšlením, že by mu nepřítel v boji uťal ruce, nohy, rozpáral břicho, vyloupl oči, podřízl krk..., ale již méně je zděšen pomyšlením, že zmáčknutím jediného "knoflíku" lze zabít milióny lidí na jiném kontinentu!

"Jenom zbabělec bojuje na dálku!" zvolal 15. srpna roku 778 smrtelně zraněný Roland, když jím vedené vojsko zaskočili v Roncesvallském průsmyku Baskové. Muže ze dvou stran sevřené skalními stěnami, a tudíž naprosto bezbranné, z výšky zmasakrovali střelbou z luků.

Ke zmatení pojmů došlo i v případě označení psa coby bojového a válečného (dnes bychom řekli služebního). Ale to až v dalším díle.