Épeirští králové byli uznávaní vojevůdci, épeirští mužové uznávaní bojovníci. Uznání si získali i mohutní épeirští psi, kteří byli mnohem proslulejší než asyrské dogy. O králích "barbarech" i o bílých psech titánech s obdivem píší řečtí a římští historikové, kteří nalezli jenom pro málokoho z cizáků slova chvály a uznání. Épeirští psi žijí i dnes. Žijí v plemenech, jimž říkáme souhrnným názvem molossové.

Épeiros znamená řecky "pevnina". Můžete říkat i Epirus. Sice je to latinsky totéž, ale půjdete za ukrutné vzdělance. To kdysi malá Sehnerová dopadla hůř, když ohromené soudružce učitelce tvrdila, že papiroska je ruská retka a papyrus je smradlavej doutník!

Épeiros, hornatá a zalesněná země, se rozkládala u Ionského moře. Její sousedé, Aitólie, Thessalie, Makedonie a Illyrie, nebyli žádní mírumilovní beránci. Všem šlo o jedno a to samé - o pozemské statky a o moc. Proto se neustále svářili, pošťuchovali a válčili, až je spolkla Makedonie. Žádný strom neroste do nebe, a tak se Makedonie stala v roce 148 před n. l. spolu s Épeirem a Illyrií římskou provincií.

Nejúrodnější částí země byla rovina Hellopiá, kde každé políčko mělo cenu zlata. Na podhorských pastvinách a v nížinách se pásla stáda koz, ovcí a dobytka, které před četnými divokými šelmami strážili obrovští psi, potomci psů lidu sekeromlatů a Keltů, poněvadž i do těchto oblastí kdysi zavítaly děti středoasijských stepí. Proto by se épeirský pes podobal dnešnímu středoasijci! Plinius uvádí, že "pes krále Lýsimacha, jemuž historik Dúris dává jméno Hyrkános, se vrhl do zapálené pohřební hranice svého pána

Hyrkánie byl tehdejší název pro oblast střední Asie a hyrkánští psi byli též známi po celém tehdejším světě. Lýsimachos, zprvu prý jeden z Alexandrových tělesných strážců, poté generálů a nakonec thrácký král, si zřejmě oblíbil statné épeirské psy svého velitele, a tak si "na stará kolena" pořídil psa hyrkánského, což bylo nemlich to samé. Lýsimachos se musel o psa dobře starat a milovat ho. Jinak by pes, sám zraněný a polomrtvý, nestřežil mrtvolu sedmdesátiletého starce, který padl v boji, před ptáky a dravou zvěří, jinak by se pes při pánově pohřbu nechoval tak, jak se choval. Nepáchal sebevraždu, jak se věrností psa dojatí lidé mylně domnívali. Uhořel, když se snažil z plamenů vyprostit pánovo tělo.

 

Výjev molossa z fresky v Pergamonu

 

Épeiróťané si svých psů velmi vážili, neboť spolehlivě střežili jejich stáda před početnými smečkami vlků, nezalekli se ani medvěda, ani rysa, ani lva. Náčelníci, poté králové épeirského lidu tyto nekompromisní hlídače stád chovali ve svých psincích jako nepodplatitelnou tělesnou stráž. Krásné, ušlechtilé zvíře, nejčastěji bílé srsti, bylo vzácným darem épeirských králů cizím panovníkům či významným osobám. Kdyby to byl pes všedního zjevu a povšechných vlastností, nikdy by nevstoupil do dějin!

Épeiros byl rozdělen podle kmenů na Cháonii, Molossidu a Thesprótii. Z dynastie molosských králů pocházela matka Alexandra Velikého Olympias. Proto psi, kteří provázeli Alexandra při jeho válečných taženích, byli épeirští psi.

Alexandr byl znám i jako milovník psů a vášnivý lovec. "Když Alexandr Veliký táhl do Indie, dostal od krále Albánie darem ohromného psa. Alexandrovi se pes velice líbil a dal před něj vypouštět medvědy, kance a srnce. Jenže pes jenom pohrdavě ležel a ani se nehnul. Alexandra znechutilo, že tak ohromné tělo může být tak líné, a jako vznešený vojevůdce psa nechal zabít. Albánský král se to doslechl a poslal mu druhého psa se vzkazem, aby jej Alexandr nezkoušel na drobné zvěři, ale na lvech a na slonech. Nechal mu také vyřídit, že měl jen dva psy této rasy, a pokud Alexandr dá zabít i tohoto druhého, nezůstane mu žádný. Alexandr se hned zachoval podle této rady a pes roztrhal lva Alexandrovi před očima v jediném okamžiku. Alexandra tato podívaná nadchla a poštval jej proti slonovi. Psovi se zježily chlupy a začal štěkat ze všech sil. Pak se hned na slona vrhl a začal mu chňapat po nohách. Útočil na něj a zase v zápase obratně uskakoval, jak právě bylo zapotřebí. Nakonec slon z neustálého otáčení dostal závrať a padl, až zaduněla zem," napsal Plinius v Dějinách přírody.

Albánským králem je míněn král épeirský. Jednalo se zřejmě o dva tak velikostí a bojovným duchem obdařené jedince, že je sám král považoval za něco výjimečného. Starověcí chovatelé, jak vidno, dělili mohutné psy podle způsobu jejich využití, který vždy odvisel od povahových vlastností. Představme si to asi takto: v jednom vrhu se mohl narodit první pes jako pastevecký, s vysoce vyvinutým instinktem vést a chránit stádo, druhý jako ostrý, nekompromisní hlídač domu, třetí, silně lnoucí k majiteli, se osvědčil jako tělesný strážce, čtvrtý projevil vlohy jako pes bojový, pátý byl rozený žoldák, šestý... Kým byl pes šestý? Už to mám! Šestým psem byla čubička! Král zřejmě poslal Alexandrovi k ukrácení dlouhé chvíle dva tak výjimečně schopné bojové psy, jaké dosud ve svém psinci neměl.

Po Alexandrově smrti převzal vládu v Épeiru král kmene Molossů Pyrrhos, dědic světovládných plánů Alexandra Velikého. Jako spojenec svého švagra Démetria Poliorkéta zamlada bojoval proti Lýsimachovi a Seleukovi I. Pak žil jako rukojmí v Egyptě, kde se oženil s nevlastní dcerou Ptolemaia I. S jeho pomocí získal vládu v Épeiru.

Král Pyrrhos se vrátil do rodné země s prázdnými kapsami a s ubohými zbytky velké armády. Pokladnice zela prázdnotou a nebylo zač najmout nové žoldnéře. Celý život sloužil válce. Byl skvělý vojevůdce, vojsko ho zbožňovalo, ale třebaže vyhrával bitvy, neuměl využít vítězství. Nebyl politikář a pletichář, nezrazoval ani přátele ani spojence, a i když se leckdy choval ztřeštěně, žádná chyba nevrhla stín na jeho slávu. Pyrrhos, dobrodruh starověku, zakrátko opět stál v čele dvaceti tisíc pěšáků, tří tisíc jezdců, mnoha oddílů lučištníků a kopiníků... Spolu s nimi se dalo na pochod do jižní Itálie i padesát slonů. V bitvě u Hérakleie porazil Římany, neboť sloni šířili děs mezi vojskem, ale utrpěl velké ztráty. Když po bitvě objevoval v haldách mrtvol těla nejbližších přátel, plakal. Zvedl ruce k nebi a zoufale zvolal: "Ještě jedno takové vítězství a je po mně veta!"

 

Slavný souboj épeirského psa se lvem

 

Jeho válečným soupeřem byl i makedonský král Antigonos II. Gonatás. Ten se díval na svého vrstevníka se směsicí neklidu a shovívavosti. Když se jednou Antigona zeptali, koho považuje za největšího vojevůdce mezi živými, odpověděl: "Pyrrha. Jestli vůbec někdy dospěje."

Když se slavný římský vojevůdce Publius Cornelius Scipio zeptal neméně slavného vojevůdce Hannibala, koho považuje za největšího vojevůdce světa, Hannibal mu odpověděl: "Alexandra Velikého."

Proti tomu nemohl Scipio nic namítat, ačkoli očekával, že Hannibal vysloví jeho jméno. "Koho považuješ za druhého největšího vojevůdce?" zeptal se Scipio. "Pyrrha z Épeiru," odvětil Hannibal. Ani proti tomu prý nemohl rozmrzelý Scipio nic namítat. Zeptal se tedy potřetí.

"Třetím největším vojevůdcem na světě jsem já!" pravil bez mrknutí oka Hannibal. "Ale já jsem tě porazil!" vykřikl dotčeně Scipio. "Kdybys mě, Scipio, neporazil, nemohl bys být čtvrtý!" odpověděl Hannibal. Tak si všichni slavní považovali krále Pyrrha, krále Épeiru.

Když Antigonovi přinesli Pyrrhovu uťatou hlavu, rozplakal se a usedl s tváří zakrytou pláštěm. Stejné úcty požívali épeirští psi, jejichž povahu formoval hornatý Épeiros a lid pastevců a bojovníků, psi nemající respekt před ničím a před nikým, jen před svým pánem a bohem, jehož pravé jméno bylo, ať ho lidé nazývali, jak chtěli, Smrt. Každý den dnes na staré pevnině zvané Evropa umírají rukou zloduchů a malověrných psi hyrkáni!