Na celém kulatém světě vyniká Itálie svými muži, ženami, vojevůdci, vojáky i otroky, s hrdostí hlásá celému kulatému světu Plinius Starší. Poté vyjmenovává desítky předností tehdejší Itálie, mezi nimiž nechybějí jak přemýšliví duchové, tak blahodárné vanutí větrů, jak nadaní umělci, tak zdravé háje a žírné pastviny, "z opeřenců nic se nedá srovnat s kommagenskou tučnou husou...""Ani při závodním běhu nedovedou koně z ciziny překonat náš domácí chov!" tvrdí a dodává: "I šelmy jsou v Itálii neškodné!"Je to pravda? Divoce žijící šelmy, zejména vlci, byly postrachem italských venkovanů stejně jako všade jinde. Postrachem Římanů, za něž budeme považovat obyvatelstvo římské říše, nikoli pouze obyvatele města Říma, byly i smečky volně se potulujících psů.

Nepředstavujme si vlastnictví psa v dnešním smyslu slova, se všemi povinnostmi majitele jak vůči zvířeti, tak vůči okolí. Tehdejší člověk nezavřel psa v domě, když odešel za svými záležitostmi, pes neměl svou boudu, kotec, svou zahrádku, dvůr... Architektura měst, kdy v chudinských čtvrtích zeď jednoho domu tvořila stěnu domu druhého, bezpečné držení psů přímo vylučovala. Pouze několik "výstředních" patriciů žijících v palácích vlastnilo psa jako svého společníka nebo jejich ctná choť jako mazlíčka. Básník, spisovatel a prokonsul Petronius v Hostině u Trimalchiona líčí, jak se polekal, až se "málem svalil na záda a polámal si nohy". Koho se tak lekl při příchodu do hostitelova domu?

"Na levé straně blízko vrátnice byl namalován na stěně obrovský pes uvázaný na řetěze a nad ním bylo velkými písmeny napsáno POZOR, ZLÝ PES!"

Z toho můžeme vyvodit, že významní Římané nebyli na psí hlídače zvyklí, takže Petronia mohl překvapit realisticky vyvedený obraz psa! Petroniovi přezdívali "elegantiae arbiter", rozhodčí ve věcech vkusu, a tak si myslím, že to, co ho ve skutečnosti "porazilo", bylo kýčovité ztvárnění psa od nějakého druhořadého mazala. Hostitel, plebejský zbohatlík, by se rád vyrovnal lidem z vyšší společnosti, ale na každém kroku ukazoval svou nevzdělanost a neotesanost.

 

Psi hrdých Římanů

 

Během hostiny dal Trimalchion poslat pro psa Scylaka, "záštitu domu a rodiny", který seděl děsivému obrazu modelem. Okamžitě přivedli obrovského psa. Ten se rozvalil u stolu v naději, že mu něco "kápne". Namísto aby dostal kus pečeně nebo bílého chleba, poštval na něj Trimalchionův oblíbenec svou ukrmenou fenku Perlu se zelenou stuhou kolem krku. Fenka byla zřejmě mdlého rozumu jako její pán, jinak by se na Scylaka nevrhla. Hafan, prý moloss, ji málem roztrhal. Za své přitom vzalo jak všechno drahocenné křišťálové nádobí na stole, tak nervy mnoha hostů. O zábavu bylo vskutku postaráno. Pouze Perla příliš neperlila!

Lovecké psy si boháči drželi v psincích na venkovských statcích, neboť i pro Římany byl lov kratochvílí a zdrojem nejrůznějších druhů masa.

Smečky polohladových psů představovaly pro obyvatele měst stálé mrzutosti i nebezpečí. Nejenže opovážlivá psiska ukradla a pozřela, co se dalo, ale lidé se jich začali i bát. Celého kulturního světa se zmocnilo zděšení při zprávě, že athénského básníka a dramatika Eurípida, který žil na dvoře makedonského krále Archélaa, na ulici města napadli a roztrhali psi. "Strašný osud! Tak velký duch si nezasloužil takovou smrt!" napsal tehdy historik Aurelius Maximus.

Asi v 1. století př. n. l. byla schválena vyhláška kurulských aedilů, dvou volených úředníků majících právo sedět na čestném úřednickém křesle (sella curulis). Aedilové měli péči o město a jeho bezpečnost, starali se o zásobování, měli dozor nad trhy a pořádali hry. Měli právo pokut a vykonávali soudnictví ve svém oboru. Článek 3 vyhlášky zní takto:

"O šelmách. Nikdo nesmí přechovávat tam, kudy se bude chodit, psa, kance nebo vymiškovaného vepře, vlka, medvěda, levharta, lva tak, že by mohl někomu ublížit nebo způsobit škodu."

Pokuty byly velmi vysoké: za smrt člověka svobodného, způsobenou zvířetem, dostali pozůstalí jako náhradu 200 tisíc sesterciů, což bylo značné jmění, náhrada za věci dvojnásob převyšovala utrpěnou škodu. Nikdo se neodvážil vyhlášku nerespektovat.

Kdyby stejně přísně postupovala vůči přestupníkům zákona, nezodpovědným majitelům psů, současná legislativa, nemusely by hynout stovky nevinných psů. Pozornému čtenáři jistě neušlo, že přísní Římané hovoří o potrestání majitele zvířete, nikoli o exemplárním utracení zvířecího provinilce! Mýlí se ten, kdo se domnívá, že úředníci byli jati soucitem ke zvířeti. Vždyť měli na starosti zásobování cirků zvířecími gladiátory a viděli hynout tisíce zvířat! Velel jim jejich zdravý rozum. Utracení zvířete daný problém nevyřeší. Nedisciplinovaní, zákony obcházející lidé si pořídí další zvířata a s nimi vyvstanou další problémy. Člověk se poučí jedině tehdy, když musí sáhnout hluboko do kapsy! Každý, kdo platí vysokou pokutu, roní krvavé slzy. Fungovalo to tehdy, fungovalo by to i dnes!

Od okamžiku schválení vyhlášky římských úředníků uplynulo více nežli dva tisíce let. Zdá se mi, že s nimi uplynul i zdravý rozum volených zástupců lidu. Evoluční proces zřejmě některým druhům nesvědčí!