Gladius znamená latinsky meč. Gladiátorské hry, "hry pořádané úřadem lidu", byly zápasy šermířů ozbrojených meči. Tato "zábava" se zrodila v Etrurii a přes Campanii pronikla do Říma. Šermířské zápasy byly "kulturní vložkou" při pohřebních obřadech - měly rituální povahu a jejich cílem byla smrt protivníka. Byla to vzrušující podívaná a jediný, kdo si neužil, byl nebožtík.

V Římě zápasily poprvé roku 264 před n. l. tři dvojice etruských gladiátorů, a to při pohřbu na dobytčím trhu. Dějištěm zápasů se stalo i fórum, pak cirk. Za římské republiky se gladiátorské zápasy ještě nestaly součástí státních her, jako například závody jízdní: závodníci stáli s bičem v ruce na vozech - dvou nebo čtyřspřeženích - a vždy čtyři vozy najednou objížděly cirkus celkem sedmkrát. Římský Circus Maximus za císaře Traiana pojal 80 tisíc diváků. Zápasy gladiátorů si nakonec vynutila jejich vzrůstající obliba ve všech vrstvách obyvatelstva i zvrhlost císařů, zejména Nera a Hadriana. Koncem 1. století před n. l. se pro hry již stavěly amfiteátry, což byla starověká obdoba Parku kultury Julia Fučíka.

Pro několik desítek "ranařů" se hry staly výnosným podnikáním. "Zboží" - lidí i zvířat - nebylo nikdy dost, nebo cirk jich zaživa pozřel tisíce a milióny. Nejdříve se muselo investovat do zařízení, tj. nakoupit otroky a najmout zápasníky, postavit pro ně kasárna, živit je, nakoupit zbraně, pro výcvik zřídit gladiátorskou školu. Tyto speciální školy byly zprvu soukromé, pak si však senát i císaři uvědomili, že není radno, aby měli soukromníci vlastní, značně početné ozbrojené a vycvičené čety hrdlořezů. Proto byly v mnoha římských městech vystavěny "moderně" vybavené státní školy, jenom v Římě byly čtyři. V Capuy cvičili šermíře Thráka Spartaka...

Gladiátoři byli vybíráni z válečných zajatců, otroků a zločinců odsouzených k smrti, k zápasům s jinými odsouzenci či zvířaty, ad bestias. Z hmotných důvodů se hlásili, nedbajíce rizika, též propuštění otroci, cizinci, ba i chudí občané. Vzhledem k sociálnímu složení gladiátorů bylo toto krvavé řemeslo v opovržení.

Když se diváci navolili krve zápasníků, vražedného boje muže proti muži, byla do cirků vehnána zvířata. Lvi, medvědi, býci, sloni, psi... Zvířata, děti přírody, stísněná na malém prostoru cirku, vyděšená jeho mrtvolným puchem, pachem strachu obětí i pachem lůzy, útočila na lidské oběti, rvala se mezi sebou. Zvířata, záměrně vyhladovělá, ztýraná a vystresovaná, většinou bojovat nechtěla. Zvířata loví jenom z hladu či pro své mladé, nikoli pro zvrhlou potěchu, z krvežíznivosti, ze sportu... Zatímco duše zvířete je čistá jak duše anděla, "není žádné zlo na světě, aby se nedalo nalézt u člověka," napsal Plinius Starší v Kapitolách o přírodě.