Leo Pavlát: Gruša, Havel, Škvorecký

Josef ŠkvoreckýFoto:  ČTK

Gruša, Havel, Škvorecký. Někdo by k těmto třem skvělým mužům nejen literatury přidal třeba i jména Jirouse a Lustiga. Tak vypadá za poslední rok aktualizovaný smutný seznam těch, kteří se do našich životů vtiskli svými knížkami, ale už k nim žádné nepřidají.

Pro mě však jsou to především ti první tři, kteří mi dávají vzpomenout; na texty, které napsali, jak jsem je objevil. 

Tak Havlova „Ztížená možnost soustředění“, první hra, kterou jsem od něj viděl. Bylo mi sedmnáct, později se té době říkalo Pražské jaro. Věta ze závěru Havlova tragikomického, absurdního kusu ve mně dodnes uvízla: „Základní klíč k člověku není uložen v mozku, ale v srdci.“  

Opatřil jsem si pak Havlovu „Zahradní slavnost“. A ve světě komunistických žvástů jsme si s kamarády na střední škole nepočítaně zopakovali divadelní dialog Pludka s Hugem: “Milý synu! Když se řekne Jaroš, ozve se Jaroš, a o to jde. Základem života je názor na život. Myslíš si, že ho někdo udělá za tebe?“ – „Ano, tati, Jaroš.“ 

Romain Rolland napsal, že „nečteme knihy, čteme se v knihách“. Není pochyb: Každý si v sobě neseme nekonečně možných čtení, různé knihy vzešlé v nás z jednoho textu. Čteme po svém – a přejme si, aby nás pravá kniha zastihla v pravý čas. Když se tak stane, provází nás napořád. 

Tak ke mně v roce 1969 přišla Grušova sbírka „Cvičení mučení“. Jeho třetí soubor básní, pro mě první. Bylo mi osmnáct pryč, v zemi se už skoro rok proháněly ruské tanky, Husák vystřídal Dubčeka. V tramvaji čtu Grušovu báseň „Pravidlo“: 

„Neříkej neříkej
spěchám
je sotva čas
být pořád na tom jednom místě –
někde opodál
socha fortunina stojí
u samých ramen ruce uťaté
a drží nám palce.“ 

Dodnes si pamatuji, jak jsem se po těch slovech rozhlédl kolem sebe a spatřil do sebe pohroužené, zachmuřeně tváře. Mlčenlivé, i když některé mluvily. 

A nakonec Josef Škvorecký, vlastně první z těch tří. „Zbabělce“ jsem četl v šestnácti. Jaké to bylo privilegium dočkat se takové české knížky krátce po prvním vydání! Knížky přesně k mému věku pocitem, jazykem, touhou, ale i vyslovenou pravdou! 

Moje generace, zpracovávaná „Čukem a Gekem“ či „Vaskou Trubačovem a jeho kamarády“, my každoroční diváci povinných školních projekcí „Tankové brigády“ a „Práčete“ jsme nahlédli skutečnost: Takto, zbabělé i statečné, kruté i všední, patetické i směšné to za války dozajista bylo! Takový je život a taková je poctivá literatura! Už nás nebylo možné klamat! 

Gruša, Havel, Škvorecký. Asi jsem nepřečetl úplně všechno, co napsali, ale jsou se mnou od mládí, už pár desítek let. Srovnám si teď, co jsem od nich zmeškal. 

A budu číst s pocitem ztráty. 

Autor je ředitel Židovského muzea v Praze