8. prosince  2011 v 08:40  rubrika: Analýzy

František Šístek: Ada Bojana aneb Byl jednou jeden ostrov

mořská pláž - Foto: Jan Rosenauer

mořská plážFoto: Jan Rosenauer

Byl jednou jeden... Náš příběh začíná pohádkově, nejdřív ale neuškodí špetka zeměpisu. Ada znamená turecky ostrov. Řeka, která teče z největšího jezera na Balkáně, zvaného Skadarské, do nedalekého Jaderského moře, se jmenuje Bojana. Ada Bojana je plochý ostrůvek ve tvaru trojúhelníku, ležící v jejím ústí, přímo na hranici mezi Černou Horou a Albánií.

Ze dvou stran ho obtékají říční ramena, kdežto tu třetí, obrácenou k moři, tvoří nádherná, tři kilometry dlouhá písečná pláž. Navazuje tak na asi desetikilometrovou, tzv. Velkou pláž, nejdelší písečnou pláž celého Jadranu, která začíná kousek za městem Ulcinj, nejjižněji položeným přímořským letoviskem bývalé Jugoslávie. 

Až na pár decentních turistických bungalovů na kraji pláže působí Ada Bojana místy i dnes jako kus divočiny, který tu byl odnepaměti. Ve skutečnosti vznikl celý ostrov historicky celkem nedávno, za okolností, jež připomínají románovou zápletku ve stylu magického realismu. 

Ještě v půlce 19. století vyčnívalo při ústí Bojany do moře jen drobné skalisko. V roce 1858 tu ztroskotal škuner Merito, plující z dalmatského Trogiru. Téhož roku postihlo celou oblast silné zemětřesení, které zcela změnilo tok řeky Drim. Drim se tehdy rozdvojil a novým korytem se začal vlévat do Bojany, a ne rovnou do moře jako dřív. 

Během své klikaté cesty albánskými horami posbírá Drim spoustu sedimentů. Na vraku lodi, uvízlém na skále, se rychle začal zachytávat jíl a písek. Za pár let už se tu rýsoval úplně nový ostrov, který musel být zanesen i do námořních map. 

Ve 20. století se síly řeky Bojany, přinášející usazeniny z balkánského vnitrozemí, a síly Jadranu, jehož proudy a vlny naopak písek neustále odplavují, harmonicky vyrovnaly. Ada Bojana už nepřirůstala ani neubývala, zarůstala divokou vegetací a poskytovala tak útočiště volavkám, rackům, kormoránům nebo plachým šakalům. 

V okolních vodách se dařilo mořským želvám, delfínům i světélkujícímu planktonu, mihotavě zářícímu za horkých subtropických nocí. Okolní hranice se měnily, státy bolestně vznikaly a v krvi zase zanikaly, ozvěny lidských dějin však na neobydlený ostrůvek jaksi nedoléhaly. 

Teprve v 70. letech zasáhl nejjižnější úsek jugoslávského pobřeží turistický ruch. Komunističtí developeři skloubili přísné nároky ochránců přírody s poptávkou rostoucí, tehdy převážně západoněmecké turistické klientely. 

Na Adě Bojaně tak vznikla malá, od vnějšího světa přirozeně izolovaná nudistická osada, jejíž sláva se doma i v zahraničí rychle šířila a na milost ji celkem rychle vzalo i místní, do té doby stále silně tradicionalistické a patriarchální prostředí. 

Rozpad Jugoslávie zlatou éru naturistického ráje sice ukončil, nudisté z celé Evropy si sem však nacházeli cestu i v těch nejhorších letech bratrovražedných válek a mezinárodních sankcí. 

Ada Bojana je už sice trochu ošuntělejší, dodnes však zůstala tím, čím byla vždycky: ostrovem, letním rájem pro zasvěcené, kde se společně nadále vesele sluní, koupou a relaxují naháči ze srbského Bělehradu i z kosovské Prištiny, ze Slovenska i ze Slovinska, z Nizozemí i z Černé Hory. 

Když jsem letos v létě Adu Bojanu znovu navštívil, nejprve jsem měl pocit, že jsem si ji v mezidobí stihl značně přikrášlit. Písečná plocha mezi posledními křovinami a mořem se oproti mým vzpomínkám jevila jako podstatně kratší. 

Jakoby se moře do pláže na řadě míst s chutí zakusovalo. Na mělčině se tam pohupovaly vyvrácené keříky i celý strom, s obnaženými kořeny obalenými zachycenými odpadky. 

„To se vám nezdá,“ potvrdil mé obavy číšník z místní kavárny. „Když jsem odtud dřív koukal směrem k moři, bylo tak daleko, že jsem lidi, kteří se šli koupat, neměl šanci rozpoznat. Teď už nám začíná šplouchat na hosty. Stavíme zátarasy, ale nepomáhá to.“ 

Místní novinář Mustafa Canka mi později detailně vysvětlil, co se děje. „Sousední Albánie jde ekonomicky nahoru a potřebuje čím dál víc elektřiny,“ vykládal mi nad improvizovanou mapou, kterou klacíkem črtal do mokrého písku. 

„Na řece Drim postavili už tři přehrady. Teď se má stavět i čtvrtá. Přehrady zadržují sedimenty z hor. A navíc ještě začali zbylý písek z koryta řeky těžit. Bojana už zkrátka nepřináší písku dost a moře vítězí. Ostrov doslova mizí před očima.“ 

Zdejší ekologové sice už pár let bijí na poplach, nikdo však nic nedělá. Neexistuje zatím ani pořádná studie, která by přesně zmapovala situaci a doporučila, co se vůbec dělat dá. 

Na Adě Bojaně je pořád celkem krásně. Na písku a v mělkém moři se povalují a pohupují nahá těla ze všech koutů Evropy. Čas ale neúprosně běží a živly si dovolenou nevybírají. 

Optimisté tvrdí, že všemocná a neviditelná ruka přírody zase zjedná takový pořádek, který nám bude vyhovovat. Nějaká pořádná bouře třeba připlaví všechen písek zpátky a bude to. 

Realisté si možnost zániku celého ostrova připouštějí, dodávají však, že my už se toho stejně nedožijeme, tak proč si dělat zbytečné starosti. Pesimisté čekají, že se po ekologické katastrofě, která vedle samotné Ady Bojany může znehodnotit i sousední Velkou pláž, zhroutí turistický ruch v oblasti, přijde bída a ruku v ruce s ní také etnické konflikty. 

Bylo nebylo, byl jednou jeden ostrov. Vznikl díky člověku, díky lidské chybě a ze stejných důvodů nejspíš zase zmizí. Pravda, zatím by bylo předčasné psát Adě Bojaně epitaf. 

Naděje umírá poslední. Třeba skutečně přijde zázrak, nové zemětřesení, nové ztroskotání, konec světa nebo něco podobného. 

 

František Šístek: Ada Bojana aneb Byl jednou jeden ostrov

Vložit na svůj web

Autor je historik a balkanista 

Autor:  František Šístek
Pořad: Zamyšlení Rádia Česko  |  Stanice: ČRo Rádio Česko (archivováno)
Čas vysílání: už nevysíláme  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas