5. prosince  2012 v 08:40  rubrika: Analýzy

František Šístek: O našem národním korýši

Trilobit rodu Conocoryphe - Foto: Petr Budil, Oldřich Fatka

Trilobit rodu ConocorypheFoto: Petr Budil, Oldřich Fatka

V první půlce 90. let byla Praha plná mladých Američanů, kteří se vydávali za oceán, aby prozkoumali naši lacinou, šedivou a omšelou, zároveň ale bohémskou zemičku.

Mezi místními domorodci, k nimž jsem patřil také já, bylo v módě se s nimi kamarádit a zlepšovat si tak angličtinu. K veselé a místy poněkud divoké symbióze Čechů s Američany v posametových pražských kulisách neoddělitelně patřily prožitky kulturního šoku, kterými pravidelně trpěli příslušníci obou komunit.  

Na jeden z těch mých kulturních šoků si dodnes dobře vzpomínám. 

Seděl jsem s několika Američany v kavárně. Plánovali jsme výlet někam do přírody v okolí města. Zmínil jsem se o oblíbené pražské kratochvíli: hledání trilobitů. Hned jsem měl ale dojem, že si nerozumíme.  

„Trilobit,“ řekl jsem důrazně. Žádná reakce. Že by se to vyslovovalo jinak?  

„Trilobajt,“ zkusil jsem, ale marně. Nezabral dokonce ani „trajlobajt“.  

Vysvětlil jsem, že jde o zkamenělinu, o dávno vyhynulého živočicha a zkusil jsem ho i nakreslit. Moji Američané se však nechytali. Trilobita zkrátka a dobře neznali.  

Časem jsem zjistil, že trilobit skutečně není v cizině příliš známý, i když se jeho fosílie vyskytují po celém světě. Když už, tak mamut nebo tyranosaurus, ale trilobit?  

Dnes jsem přesvědčen o tom, že popularita tohoto vyhynulého členovce, obyvatele dávno zaniklých prvohorních moří, je v celoplanetárním měřítku nejvyšší právě v naší vnitrozemské vlasti.  

Jistě k tomu přispívá skutečnost, že trilobity lze snadno najít přímo na území hlavního města a v jeho nejbližším okolí. Koneckonců, kdo z nás se aspoň jednou v životě nevydal s kladívkem někam do skal nebo do lomu, aby tam zkusil najít toho svého?  

Trilobit je už dávno pevnou součástí naší národní kultury a kolektivní představivosti. Každý opravdový Čech má trilobita v hlavě, dalo by se říci.  

Po roce 1989 se to čím dál častěji projevuje i navenek. Je neuvěřitelné, v jakých souvislostech a podobách se dnes trilobit objevuje ve veřejném prostoru i v biznisu. Trilobiti se nám po revoluci bez nadsázky přímo přemnožili.  

Na charakteristický emblém naší nejoblíbenější fosílie narazíme na každém rohu. A co všechno teprv nese jméno tohoto korýše! 

Jmenují se po něm turistické a skautské oddíly i sportovní týmy, restaurace, hotely, motely, penziony, ranče a letní tábory. Trilobit je titul vědeckého časopisu v oboru, který vůbec nesouvisí s paleonotologií, je to také obecně prospěšná společnost, jež řeší bytové potřeby seniorů i firma, prodávající satelitní techniku.  

Máme tu filmovou a televizní cenu Trilobit, hardrockovou kapelu Trilobit, kontroverzní developerský projekt Trilobit, reklamní agenturu Trilobit, benzínovou pumpu Trilobit, mycí linku Trilobit i stejnojmennou rubriku jednoho spisovatele v jednom z místních deníků. 

Pod značkou Trilobit se prodávají závodní pláště na horská kola, softwarový program nebo vozítka pro tělesně postižené. Případně si můžete pořídit chyt ve tvaru trilobita pro horolezce a navrch si ještě objednat palačinku Trilobit s malinami a vanilkovou zmrzlinou.  

Milovníkům poesie se pro změnu nabízí sbírka básní s názvem „Lidský trilobit“, kterou sám autor inzeruje jako – cituji: „reflexi života, který pulzuje v odpadkovém koši, barvách podzimu anebo v čirém zoufalství.“ 

Ani výtvarné umění nezůstává stranou: přiznávám, že tohle zamyšlení se původně zrodilo v hospodě, kde visí olejomalba dvou trilobitů, vesele poletujících po modré obloze. Snad jen do politiky se u nás trilobiti zatím příliš nehrnou.  

Role trilobita v české kolektivní imaginaci bude možná jednou tématem seriózních vědeckých výzkumů. Co o nás vlastně vypovídá?  

Nejsem rozhodně první, koho napadlo, zda nejde svým způsobem o podvědomý národní symbol. Naše země je v mnoha ohledech spíše jakýmsi muzeem slavné minulosti a skvělou budoucnost jí nikdo soudný dávno neprorokuje. To nejlepší už máme asi za sebou a sympatická fosílie proto představuje docela výstižný symbol. 

Vyhynulý živočich je navíc dávno zkamenělý a tudíž docela neškodný: nekouše, nesmrdí, nekvičí a neznečišťuje svým trusem chodníky. Ideálně se proto hodí do dnešní sterilní a hygienou posedlé doby.  

Pravda, ve znaku máme jaksi z piety stále ještě tradičního dvouocasého lva. Idea přímé demokracie však evidentně nabývá na síle. Bude-li jednou zavedena přímá volba státního znaku, trilobit bude určitě patřit k těm nejžhavějším kandidátům.  

Jsem si jistý, že do druhého kola by v tom případě spolu s krtkem postoupil právě on. 

 

František Šístek: O našem národním korýši

Vložit na svůj web

Autor je historik  

Autor:  František Šístek
Pořad: Zamyšlení Rádia Česko  |  Stanice: ČRo Rádio Česko (archivováno)
Čas vysílání: už nevysíláme  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace