Jaroslav Formánek: Bílá Sparta…

Fanoušci Sparty slaví mistrovský titulFoto: Jan Kaliba

„Když mi bylo patnáct, Sparta byla bílá a všem se líbila. Teď klesla na úroveň francouzské reprezentace, plné nedotknutelnejch barevnejch.“ Těmito slovy se na portálu iDnes.cz zapojil do diskuze jeden ze čtenářů článku o nedávné aféře ve španělském Jerezu.

Během zápasu mezi Spartou Praha a švýcarskou Bellinzonou tam totiž Pražané předčasně odešli ze hřiště. Český hráč Bellinzony, Pavel Pergla, údajně rasistickými nadávkami napadl sparťanského útočníka kamerunského původu Leonarda Kweukeho. 

Nechme ale stranou, co a jak se ve Španělsku stalo. U soudu ani disciplinární komise aféra stejně neskončila a dnes je uzavřená. Daleko zajímavější je onen nostalgický povzdech po rasově čisté, tedy stoprocentně bílé fotbalové Spartě. Co na ní bylo tak krásné, že se všem fanouškům líbila? 

Odpověď je jednoduchá. Všichni byli stejní. Svým způsobem šlo o reprezentativní árijský mančaft. Přesněji řečeno ryze slovanský, tuzemský, tedy naprosto čitelný. 

Když se nedařilo, fanoušci svým oblíbencům sice taky nadávali. Někdy sprostě, jak bývá zvykem i v jiných sférách života. Většinou to ale byli „saláti“. A tím to haslo. Diváky by nikdy nenapadlo, zesměšňovat jejich původ či barvu kůže. 

Ostatně nemá to logiku, aby Čech řval z tribuny na Čecha „ty bílý slovanský zmetku“. Anebo na něj kvůli oblíbenému „knedlovepřo“ chrochtal či házel knedlíky. To se změnilo až s příchodem barevných fotbalistů. Kdo chodí na fotbal, ví, jaké vášně probouzejí. 

Od verbálního zesměšňování typu „kupte mu mýdlo“ či nadávek „ten přičmoudlej“, až po opičí skřeky či házení banánů. A to ve srovnání se zahraničím běhá po českých hřištích Afričanů jako šafránu. Být jich tolik jako ve zmiňované Francii, z banánů by se stalo nedostatkové zboží. 

Francie však ukazuje ještě jednu věc. První černý hráč nastoupil za její národní mužstvo 15. února 1931. Jmenoval se Raoul Diagné, pocházel ze Senegalu, a novou kapitolu tamní fotbalové historie otevřel zrovna proti Československu. Když po letech už coby stařec na svou kariéru vzpomínal, prohlásil: 

„Ani jednou se mně nikdo neposmíval či nedělal narážky na můj původ, barvu kůže. Na stadiony tenkrát asi ještě nechodili rasisti, fašisti a hlupáci.“ 

Proměna však začala, jakmile počty barevných hráčů koncem minulého století narůstaly. Tenkrát už bílý fanoušek znervózněl, neboť složení nároďáku i ligových mužstev náhle ukázalo, že jeho rasa je v menšině. 

Čím si to vysvětlit? Strachem z neznámé odlišnosti? Ale tu Francouzi díky přistěhovalcům z bývalých kolonií vidí ve svých městech na každém kroku. Anebo pocitem ohrožení vlastní identity? 

Tamní bělošská většina je a ještě dlouho bude převažující. Možná hrála svoji roli pouhá frustrace. Neboli že černí či snědí chlapíci mají od přírody větší fotbalové nadání. Každopádně si Francouzi zvykli. Což představuje určitý mentální vývoj, pochopení nové doby, přijetí nezvratnosti. 

Samozřejmě výjimky úzkoprsých nacionalistů i hulvátů existují. Oproti Česku jsou však rasisticky motivované nadávky a gesta na tamních stadionech velmi řídké. Mimochodem poslední takovou aféru, kterou řešila média celé země, má ve Francii na svědomí fotbalista Milan Baroš. 

Naopak před námi je v tomto směru ještě dlouhá cesta, když si uvědomíme, že první černý hráč v českém národním mužstvu, Theodor Gebre Selassie, se objevil loni. Na druhou stranu jich tu nikdy nebude hrát tolik, jako ve Francii. Ale co místní Romové? 

Ruku na srdce, ječeli by fanoušci nadšením, „kdo neskočí není Čech“, kdyby finále nějakého šampionátu vyhrála česká jedenáctka složená třeba z osmi romských hráčů? 

Autor je spisovatel.