Jiří Stránský: Únor

Ostravští bezdomovciFoto:  Město Ostrava

Psal jsem tenhle fejeton, když venku ještě mrzlo, až praskaly koleje a umírali ptáci - a nejenom oni. Vnucovalo se mi přitom snad až nepřístojné pomyšlení, že s těmi únorovým mrazy se skoro všechno kolem mě dostává do normálu.

Nejenom, že takhle v únoru má mrznout a že při těch mrazech farmáři (dříve sedláci) vždycky mají nadávat buď na holomráz, nebo na příliš mnoho sněhu a tudíž očekávané povodně, které všechno spláchnou a oni spláčou nad výsledkem. 

Ale taky se pár moravských vinařů konečně raduje, že mohli – ku svému spokojenému očekávání - sklidit hrozny ledového vína. A díky mrazům se lidi víc drží doma a mimo domov jsou – alespoň se mi to zdá – k sobě lidštější. Vlídnější by už asi bylo moc. 

Řekl mi jeden řidič tramvaje, který se vedle mě posadil v metru, že nejlíp se lidi poznají podle toho, co si myslí a jak se chovají k bezdomovcům, co se v tramvajích schovávají před mrazem a páchnou. A že to je letos mnohem lepší. Zdá se taky, že i vztah úřadů k bezdomovcům se změnil. 

Dřív asi byl ovlivňován hlášeními městských policistů, pro které – alespoň v Praze – bylo měřítkem vztahu k bezdomovcům drogové chování některých z nich ve Vrchlického sadech před Wilsonovým (dříve Hlavním nádražím). 

Těm se podle příběhu o Robinu Hoodovi říká Sherwood, i když tenhle název mi jako milovníkovi spravedlivého a za všech okolností čisťoučkého Robina a jeho nádherného lesa k bezdomovcům moc nepasuje. 

Možná dnes už řada radnic pražských čtvrtí, které na svých územích odmítly postavit bezdomovecké ubytovací haly s výmluvou, že na to nemají stavební povolení, dokonce lituje, že tak učinily. Nejspíš si tam přečetli, kolik lidí umrzlo na Ukrajině či v Rumunsku či jinde. Včetně Itálie. 

Je v tom jakási naděje i pro Romy – když už lidé začínají vnímat, že bezdomovců, co se ke svému bezdomovectví propili, je hodně nízké procento. Když mají radost, že se „naše“ bezdomovecké národní mužstvo probojovalo na bezdomovecké mistrovství světa v Brazílii či kde. 

Lidi říkávají, že si bezdomovci drží psy proto, aby žebráním na jejich živobytí získali peníze na chlast. Ať tak či onak, nikdy jsem neviděl, že by ti psi byli zanedbaní, neřkuli podvyživení. Možná i proto, že v mrazech psi hřejí mnohem víc než lidé. 

A když už jsem použil hřání, je možná načase, abych si přihřál i svou polívčičku, pokud jde o trucovitost pana premiéra a pana prezidenta vůči Evropské unii. Jako že kromě Velké Británie se i malé Česko může vzpouzet. Protože jsme fakt dobří – samé plusy. 

Mrzí mě to – začínal jsem si o premiérovi myslet, že už je na nejlepší cestě své vládnutí ukočírovat a že mu opravdu jde především o to, aby se naše česká lodička v tom zdivočelém moři nepřevrátila. A hlavně mě těšilo, že se už vymanil z poslušnosti ke svému bývalému stranickému šéfovi. 

Když umřel Václav Havel, skoro jsem současného prezidenta litoval: že mu nezbývá, než zcela potlačit svou nenávist k mrtvému (jíž jsem byl několikrát svědkem) a chovat se jak moudrá hlava státu. Představoval jsem si, jaké má problémy s vymýšlením svých dvou projevů nad rakví člověka, který mu kazil trávení už jen tím, že existoval, a teď tu najednou nebyl a nepřipadlo v úvahu se ani náznakem, ani slovíčkem zaradovat. 

Zvládl to a byl jsem mu za to dokonce vděčný, přestože jsem si byl jistý, že ani v jednom písmenu nebyla jediná emoce. Při jeho novoročním projevu mnou na kratičkou chvíli dokonce proletěla naděje, že ten pohřební průvod a tolik mladých tváří a všechno kolem, co se tak spontánně dělo na počest Václava Havla, pohnulo i tímhle zkamenělým myšlením… 

Ó jak jsem se mýlil! Tenhle vysokoškolsky vzdělaný člověk je schopen státu, jehož je prezidentem, už jenom ubližovat a cokoliv, co by opravdu mohlo prospět, jen kazit. O co víc jsou upřímnější takoví bezdomovci. Kterých by jejich prezident mohl ze svého platu ohřát a nakrmit dost. Dost. 

Přeju vám hezký den a brzký příchod jara. 

Autor je spisovatel