23. ledna  2012 v 08:40  rubrika: Analýzy

Leo Pavlát: Minuta ticha

Terezínské ghetto - Bohušovická brána - Foto: Ivan Štern

Terezínské ghetto - Bohušovická bránaFoto: Ivan Štern

Na konci týdne, kdy právníci i veřejnost do detailu probírali údajné židovství jednoho soudního znalce ve vztahu k hodnověrnosti jeho posudku, se na nádraží v Bohušovicích nad Ohří sešlo pár desítek lidí. V České republice je více než 2800 železničních stanic a zastávek. Každá z nich má svou historii, svůj příběh. Ten bohušovický je však mezi všemi ostatními výjimečný. Tragicky výjimečný.

Na místním nádražíčku od listopadu 1941 zastavovaly nejen běžné osobní a nákladní vlaky, ale bylo také cílem a současně výchozím místem i vlaků jiných. Do konce května 1943 sem jako do cílové stanice přijížděly soupravy s českými, moravskými i dalšími evropskými Židy. 

Přivážely lidi, kteří byli již dříve připraveni o práci, majetek, domov i důstojnost. V blízkém terezínském ghettu jich později na 35 000 našlo smrt, nemálo se jich však ještě z Terezína do Bohušovic vrátilo. Soupravy, které odtud vyjížděly na východ, tentokrát směřovaly do vyhlazovacích táborů. 

V neděli 15. ledna se na bohušovickém nádraží odhalovala pamětní deska: Česky, hebrejsky, anglicky a německy připomíná drama, o němž nejspíš většina těch, kdo tudy jezdí, nemá ponětí. Během pietního aktu projížděly stanicí nákladní vlaky, zastavil i jeden osobní. 

Dunění kol, skřípění brzd a hlášení nádražního rozhlasu občas přehlušovaly vzpomínky přeživších, mísily se se zpěvem mladých lidí. Odhalení pamětní desky bylo především jejich dílo. To oni, studenti a pedagogové Přírodního gymnázia v Praze, se takto rozhodli uctít památku těch, kdo přes bohušovické nádraží šli vstříc utrpení i smrti. 

V jednom okamžiku pietního aktu byli přítomní požádáni o minutu ticha. Myšlenky a představy jsou rychlejší než slova, a když jsem zavřel oči, viděl jsem v duchu zubožené lidi, kteří pod dozorem SS a českých četníků vystupují z vlaků s číslem, zavěšeným na kartičce pověšené na provázku kolem krku. Řadí se do čtyřstupů a pochodují do Terezína. 

Vybavil se mi i obraz jiný: Tentokrát stály na kolejích dobytčáky přistavené k cestě do Osvětimi. Úzký pruh mezi kolejemi byl pro desetitisíce českých a moravských Židů posledním kouskem země, na němž doma stanuli. 

A potom – ne že bych si to přál – mi všechno v mysli přehlušily události předchozího týdne: Téměř 70 let po válce se v České republice úředně zkoumá, zda někdo je, nebo není Žid. Židovství se určuje rozborem jeho jména. Židovským původem se zpochybňuje kompetence pro určité profesní úkony. 

Nařčený odborník pro jistotu uvádí, že Žid není, zatímco poradce českého prezidenta od něho požaduje jasné prohlášení: Jestliže není Žid, má se bránit! Jinými slovy: V tomto nesmí být pochyb! 

Nevím, co prožívali ostatní během minuty ticha na bohušovickém nádraží, když se zde odhalovala pamětní deska obětem židovských transportů. 

Já cítil smutek, a to nejen kvůli zavražděným. 

 

Leo Pavlát: Minuta ticha

Vložit na svůj web

Autor je ředitel Židovského muzea v Praze 

Autor:  Leo Pavlát
Pořad: Zamyšlení Rádia Česko  |  Stanice: ČRo Rádio Česko (archivováno)
Čas vysílání: už nevysíláme  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas