Leo Pavlát: Za Milošem Pojarem

Zemřel Miloš Pojar, spisovatel, historik a první porevoluční velvyslanec v IzraeliFoto:  ČTK

Poslední měsíce, poznamenané smutkem nad úmrtím Ivana Jirouse, Václava Havla, Jiřího Gruši a Josefa Škvoreckého, přinesly také odchod dvou význačných představitelů pražské židovské komunity. Nejprve koncem prosince zemřel profesor Koloman Gajan, „nestor české historiografie“, jak zaznívalo v komentářích k jeho úmrtí. Minulý týden pak byl pochován dr. Miloš Pojar. Rovněž historik, ale i diplomat a spisovatel zemřel nenadále v 71 letech.

Vyučen typografem, vzdělán na pražské Filosofické fakultě i na Kolumbijské univerzitě ve Spojených státech, sdílel po srpnu 1968 osud mnohých, nejen své generace: Život v ústraní, vyloučení z plnohodnotného profesního života. Změnu přinesl až listopad 1989, kdy se Miloš Pojar stal po 23 letech prvním československým a následně českým velvyslancem v Izraeli. 

Působil poté sedm let jako ředitel Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea v Praze a naposled v rámci českého předsednictví Evropské unie zajišťoval v roce 2009 konferenci o majetkových újmách obětí holokaustu. 

Dr. Pojar krátce před smrtí dopsal poslední z řady svých knih – studii věnovanou vztahu Tomáše Garriguea Masaryka k Židům. Bylo to pro něj příznačné téma; on sám totiž v pravdě zosobňoval všechny ctnosti českého židovství Masarykovy Československé republiky: židovství, které naplnilo tužby asimilačního česko-židovského hnutí z doby Rakousko-Uherska. 

Židovští teoretici tohoto proudu od druhé poloviny 19. století uvažovali o svém vztahu k češství a podle míry asimilace rozlišovali nakonec mezi židovskými Čechy a českými Židy. Dr. Miloš Pojar, narozený v rodině s židovským otcem a českou matkou, zosobňoval jak češství, tak židovství a bylo by zbytečné mezi nimi poměřovat. Jeho židovské směřování nebylo okázalé, o to však působivější. 

Jako aktivní účastník kulturního a společenského dění dr. Pojar ztělesňoval židovství rozumu i srdce: s láskou k této zemi, židovství nebigotní a vzdělané, přemýšlivé, s kritickým odstupem, tolerantní a se smyslem pro humor. Žil je jako rodinný odkaz, osobní poznání a postoj ke světu. 

I když Miloš Pojar po většinu svého života nebyl formálně spjat s židovským společenstvím, přece žil jeho osud. Nakonec se i oficiálně stal členem Židovské obce v Praze a co je již nyní zřejmé: jejím jedinečným představitelem. 

Nemám teď na mysli jen funkce, kterým se věnoval z pověření či s podporou pražské židovské komunity. Byl jejím skvělým představitelem jako člověk: V očích kolegů, přátel i veřejnosti ztělesňoval židovskou tradici, jejímž dědictvím je pracovitost, moudrost, lidské porozumění a laskavost. 

Dr. Miloš Pojar zanechal nejen českým Židům poselství člověka, který životem neprocházel, ale pevně šel. A není pochyb: Zvolil při tom cestu, kterou talmudský traktát Pirkej avot vyzdvihuje slovy: „Je okrasou toho, kdo po ní kráčí, a která ho krášlí před lidmi." 

Autor je ředitel Židovského muzea v Praze