18. prosince  2012 v 15:33  rubrika: Analýzy

Martin Ehl: Kdo by prospěl Evropě?

přístav - Foto: Martin Ježek

přístavFoto: Martin Ježek

Pokud nepřijde nějaká katastrofa zásadního rozsahu, stane se v roce 2013 dvacátým osmým členem Evropské unie Chorvatsko. Tato balkánská země ušla hodně dlouhý kus cesty od počátku devadesátých let, kdy se ocitla ve válečném víru nacionalistického běsnění, k němuž její tehdejší vedení značnou měrou také přispělo.

Nyní má tedy na rozdíl od jiných post jugoslávských republik – s výjimkou Slovinska, které je nejen v Evropské unii, ale i v eurozóně – Chorvatsko historickou šanci přeskočit z jednoho civilizačního patra do druhého. 

Nechci se tu ale zabývat pohledem Chorvatů, ani tím, jak Evropská unie přes všechny potíže stále funguje jako magnet pro mnoho lidí i států za jejími hranicemi. Spíš se chci podívat opačně: koho by Evropská unie měla chtít za člena, aby posílila svoji roli v budoucnu? 

Ano, vzhledem k tomu, co se nyní odehrává uvnitř sjednocené Evropy, zní taková otázka divně. Ale Evropané, pokud chtějí o společné budoucí prosperitě uvažovat, by si ji měli položit. Mně k tomu inspirovala poznámka z nedávného uzavřeného setkání s jedním vysoce postaveným bruselským úředníkem, který kromě mnoha jiných věcí řekl, že pokud jde o Evropu, tak na velikosti už zase záleží… 

Měl na mysli globální postavení Evropy, jejíž půlmiliarda obyvatel má před sebou - vzhledem k vývoji porodnosti a zdravotní péče – především stárnutí. Čtyři a půl miliónu Chorvatů unii v tomto směru moc nepomohou. Ačkoli to dnes může znít šíleně, ve střednědobém horizontu proto bude Brusel zvažovat, zda unii nerozšíří o Turecko a Ukrajinu, dva lidnaté státy s relativně mladou populací. 

Když zůstaneme u Chorvatska, jde o sto dvacátý třetí nejlidnatější stát světa. Průměrný věk jeho obyvatel je 42 let s očekávanou délkou dožití 76 let. Ukrajina má však 45 miliónů obyvatel, tedy zhruba desetkrát víc. Průměrný věk je 40 let, očekávaná délka života jen 69 let. Turecko má téměř osmdesát miliónů obyvatel, průměrný věk 29 let a očekávaná délka života je tam 73 let. Pokud jde o počet obyvatel, je to sedmnáctý největší stát světa. 

Evropská unie trpí sklerózou, stárnutím, pohodlností. Nebudeme-li brát v úvahu nic jiného, například kulturní či náboženskou odlišnost, tak by zejména přistoupení Turecka znamenalo pro unii radikální příliv nové krve nebo dramatické rozšíření společného trhu. Ten, jak ukazují příklady postkomunistických států, není zdaleka nasycen a může poskytovat prostor k hospodářskému růstu. Polsko v krizi roku 2009 bylo jedinou rostoucí ekonomikou v Evropě především díky neuspokojenému a relativně velkému domácímu trhu. 

Další důležitá otázka: jak by taková dramaticky větší a lidnatější sjednocená Evropa působila navenek vůči největším hráčům světové ekonomiky, což jsou Spojené státy americké, Čína a Japonsko? Evropa a Japonsko jsou nyní právě kvůli stárnutí populace brány jako nemocné velmoci, které postupně chřadnou, jsou méně dravé, mají stále víc vlastních potíží, které je oslabují zevnitř. Ztrácejí konkurenceschopnost. 

Tohle hnusné a dlouhé slovo se už vlastně stalo jakýmsi zaklínadlem, které politici i úředníci používají, často jen proto, aby zamaskovali vlastní neschopnost a bezobsažnost. Ale pravda je, že Evropané se často a rádi utápějí v dlouhých diskusích, berou obrovské množství ohledů na všechny a všechno možné a ve své sebestřednosti si tak nějak nevšímají, že jim ujíždí vlak globálního rozvoje. 

Tak například Američané v tichosti třicet let pracovali na rozvoji těžby břidličného plynu. Ten spolu s nekonvenčně těženou ropou způsobil radikální energetický obrat, snížil cenu plynu i ropy. V konečném důsledku vrací do Ameriky průmyslovou výrobu, která v uplynulých desetiletích emigrovala za levnou pracovní silou do Asie. 

Evropané se zatím ještě nerozhodli, jestli se vůbec chtějí břidličným plynem zabývat. Ale mnohé evropské průmyslové podniky už začínají vnímat, že v globální konkurenci kvůli vysoké ceně energií nebudou moci konkurovat nejen extrémně levné Asii, ale ani pružné a inovativní Americe. 

V této situaci Evropané potřebují ne pošťouchnout, ale spíš pořádně nakopnout. A proč by se o to nakopnutí nemohli postarat třeba Turci, kteří z hospodářského i sociálního hlediska prožívají asi nejlepší období za posledních tři sta let? 

Autor je redaktor Hospodářských novin 

 

Martin Ehl: Kdo by prospěl Evropě?

Vložit na svůj web

Autor:  Martin Ehl
Pořad: Zamyšlení Rádia Česko  |  Stanice: ČRo Rádio Česko (archivováno)
Čas vysílání: už nevysíláme  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace