Petruška Šustrová: Divadelní dokument

JevištěFoto: Tomáš Adamec

Nechala jsem se nedávno nalákat do divadla Archa a nelitovala jsem. Sice jsem z představení měla – a vlastně ještě mám – těžkou hlavu, ale takový byl záměr tvůrců, jako tomu ostatně je u každého dobrého divadla.

V Arše toho večera hráli hru ruského souboru teatr.doc, kterou napsala Jelena Gremina a která se jmenuje Dva v tvém domě. Název je to výstižný, herci na scéně totiž předvádějí, jak to vypadá, když se někomu do nevelkého bytu nastěhují dva kágébáci. 

Ano, kágébáci, děj se totiž odehrává v dnešním Bělorusku, jehož prezident Alexandr Lukašenko neměl dost vkusu, aby svou politickou policii aspoň nějak přejmenoval. Ten někdo, komu do bytu přibyli naprosto nežádaní hosté, byl neúspěšný prezidentský kandidát Vladimir Něklajev a jeho manželka. 

Hra by byla působivá i sama o sobě – pro neznalého působí její téma i obsah poněkud kafkovsky, ovšem ten, kdo ví, že se takový příběh skutečně stal, a nejen Něklajevovým, pomyslí spíš na Orwella. Ve skutečnosti tohle nevymyslel ani Orwell: je to osobní přínos Alexandra Lukašenka k dějinám mučení. 

Hlediště se často směje, nechtěné soužití samozřejmě vyvolává bezpočet komických situací, ale je to smích, který mrzne na rtech. Divák se těžko vyhne úvaze, kam by asi tak takové vnucené hosty umístil ve u sebe doma: do kuchyně? Do ložnice? Do pracovny? 

A neodbytně mu musí dojít, jak nesmírně intimní je naše každodenní nejběžnější činnost, jak bychom nechtěli, aby někdo cizí přihlížel, jak krájíme cibuli, ukládáme se k spánku, zavíráme se do koupelny a vůbec děláme cokoli z toho, co doma obvykle děláme. 

Taky jsem se pak doma poohlížela, kam bych takové kágébáky usadila, protože i oni jistě mají svoje požadavky. 

Vězeň v domácím vězení nesmí k oknu ani ke dveřím, samozřejmě nesmí opouštět byt a nesmí telefonovat, je prostě ve vězení, jen se to odehrává v jeho vlastním bytě. Manželka či případně celá rodina sice telefonovat a chodit ven může, ale ono k psychickému týrání úplně stačí mít v bytě neustále dva cizí lidi, ani to nemusejí být tajní policisté. 

S hlubokým studem jsem si uvědomovala, že jsem vlastně věděla, že se takové věci v Bělorusku dějí, ale buď jsem na to pozapomněla, nebo jsem se neúmyslně zachovala tak, jak se obvykle lidé chovají, když se dozvědí o hrůze, která přesahuje jejich představivost – někam jsem to odsunula a radši se tím nezabývala. Člověk se podvědomě brání věcem, které nedokáže zpracovat a strávit. 

Představení se netvářilo jako pouhý dokumentární záznam, ale ať byli herci sebelepší, stejně se nedalo zapomenout na to, že je to variace na skutečné události. A divák se nemohl ubránit srovnávání: byla bych v takové situaci klidná a trpná jako Vladimir, nebo bych se bouřila a křičela na kágébáky jako Olga? 

Po cestě domů jsem v duchu naléhavě prosila norský Nobelův výbor, aby letos udělil cenu běloruskému obhájci lidských práv Aljoši Bjaljackému, který je na ni navržen. Aby Lukašenkovu ničemnost viděl celý svět, aby se nezapomínalo, co je možné v jedenadvacátém století. 

Autorka je novinářka