13. prosince  2012 v 08:40  rubrika: Analýzy

Petruška Šustrová: Tanky pod oknem

Tank. Ilustrační foto - Foto: Karel Chlumec

Tank. Ilustrační fotoFoto: Karel Chlumec

Třináctý prosinec, který letos připadl na čtvrtek, je pro většinu z nás docela obyčejné datum jako každé jiné. Ne tak ale pro Poláky.

Pro ně znamená asi tolik, co pro nás dvacátý první srpen. Podobně jako v Americe každý – tedy každý, kdo na to má věk - ví, jak, kde a od koho se dozvěděl, že byl zastřelen prezident Kennedy, pamatuje si u nás každý, kdo v té době už nebyl malé dítě, jak, kdy a od koho se dozvěděl, že Československo okupují armády pěti zemí Varšavské smlouvy. A v Polsku zase každý ví, jak se dozvěděl, že třináctého prosince bylo vyhlášeno stanné právo. 

Myslím, že bychom si neměli připomínat jen tragická výročí vlastní, ale i ta, na něž vzpomínají naši sousedé. Už pro porovnání: jaký je asi rozdíl, zda mi pod okny jezdí tanky cizí armády, nebo ty, které mě měly chránit před útokem zvenčí? Je morálně a citově snesitelnější jedno nebo druhé? Na takové otázky se těžko odpovídá, už proto, že na naší i polské straně hranic každý zažil jen jedno. 

Protože však od dvacátého prvního srpna 1968 i od 13. prosince 1981 už uplynuly desítky let a situace v obou našich zemích prošla zásadní změnou, můžeme aspoň srovnávat. Koneckonců měly obě ty události hodně společného. 

Tenkrát v roce 1968 bylo v Československu většině lidí jasné, že sovětskému vedení, které o přepadení Československa rozhodlo, nešlo o potlačení kontrarevoluce, ale prostě o to, aby se Československo nevydalo nějakou vlastní a odlišnou cestou, aby zůstalo, jak se nehezky říkalo, pevným článkem tábora socialismu a míru. 

Velmi podobně bylo i v prosinci 1981 naprosté většině Poláků jasné, že generál Jaruzelski poslal do ulic tanky a vyhlásil stanné právo proto, aby potlačil mohutné lidové hnutí, kterému se obvykle a trochu zkratkovitě říká Solidarita. 

V tomto ohledu je samozřejmě skoro jedno, zda nám pod okny jezdí tanky vlastní nebo cizí provenience, nejde přece tolik o to, zda ten, kdo se rozhodl společenský pohyb zastavit a spontánní aktivitu veliké části společnosti potlačit, mluví česky, slovensky, rusky či polsky. Ostatně, ať ti vojáci mluvili jakkoli, šlo v československém i polském případě jednoznačně o zájem Kremlu. 


Před lety jsem byla při jednom výročí srpna 1968 v polské televizi a byl tam se mnou vysoký polský důstojník, který při okupaci Československa velel jednotce spojařů. Povídali jsme, viděli jsme propagandistický film, který mohl polské vojáky přesvědčit, že u nás hrozí velké nebezpečí, a ten důstojník najednou vstal a řekl mi, že by se mi chtěl za tehdejší okupaci veřejně omluvit. Zaskočilo mě to a dojalo, vůbec jsem nevěděla, co mám odpovědět. 

A to je taky zajímavý moment: co prožívali polští vojáci 13. prosince 1981? Nemyslím teď vojáky základní služby, ti neměli na vybranou, myslím ty, kteří veleli. Byli všichni tak pevně rozhodnuti hájit zájmy Kremlu? I oni přece žili v polské společnosti a muselo jim být úplně jasné, že potlačují to, co si většina společnosti přeje. 

Jakpak se na to asi dívali tenkrát – a jak se na to dívají dnes? 

 

Petruška Šustrová: Tanky pod oknem

Vložit na svůj web

Autorka je novinářka 

Autor:  Petruška Šustrová
Pořad: Zamyšlení Rádia Česko  |  Stanice: ČRo Rádio Česko (archivováno)
Čas vysílání: už nevysíláme  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2017 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace