Robert Břešťan: Jaká je budoucnost kapitalismu?

Muhammad JúnusFoto: Ondřej Besperát

Dělení kapitalismu na dobrý a špatný je vlastně docela triviální. Dobrý je ten kapitalismus, v němž se nám daří, kde platí lidská práva a svobody, kde máme práci a pokud možno i slušný plat. Kde stát funguje, jak má a plní funkce, které od něj daňový poplatník oprávněně čeká.

Špatný je ten, kde jsou lidé bez práce, či kde se o práci bojí tak, že se nechají dřít jako koně. A kde instituce nedělají, co mají, kde bují korupce a bezhlavě rostou daně, aby se utopily v děravém rozpočtu. 

Člověk zkrátka vidí svět kolem sebe vždy prizmatem sebe sama. Je totiž docela jedno, že jsou všichni zdraví a bohatí, když já jsem nemocný a chudý. 

Finanční krize však dostala západní svět do nové situace. Celé státy a lidé v nich pociťují na vlastní kůži, že je něco špatně, že bylo líp a už není. A dost dlouho ani nebude – jak správně tuší zejména lidé v Řecku, Portugalsku či Španělsku. 

Osobní zkušenost je náhle zkušeností kolektivní, celonárodní a skrze společnou měnu i celoevropská, v globalizovaném světě i celosvětová. 

Otázka, jak kapitalismus změnit, se ze salónních debat přenesla už o řadu pater níž, místy i do čtvrté cenové. Je proto si dobré připomenout, co to ten kapitalismus z definice vůbec je: ekonomický systém, v němž jsou výrobní prostředky v soukromém vlastnictví a jsou provozovány za účelem dosažení zisku. Ekonomické parametry (například ceny) jsou určovány prostřednictvím nabídky a poptávky, tedy trhem, stejně jako cena práce. 

Na tomhle základu se asi nic moc nezmění. Jenže základ je dost široký na to, aby se pod něj schovaly mnohá pozitiva i negativa. Na jedné straně kapitalistické demokratické společnosti nezpochybnitelně bohatnou, mohou si dovolit nákladnější a modernější léčbu, očekávaná délka dožití roste, novorozenecká úmrtnost klesá a tak dále. 

Ale zároveň je celosvětově evidentní a statisticky prokazatelný ohromný nárůst rozdílů v distribuci bohatství stále do větší šíře se rozvírající nůžky mezi světem bohatých a chudých. 

Jak tedy kapitalismus změnit, zachovat pozitiva a omezit negativa? Promyšlených odpovědí se navzdory aktuální popularitě tohoto tématu příliš nedostává. (Pokud tedy pomineme blouznivce věřící v to, že by měl komunismus dostat svoji další šanci.) 

Zajímavý, skutečně dotažený a dokonce i částečně vyzkoušený recept (jakkoli skeptickému uchu zatím stále ještě zavání utopií) představil v Praze v uplynulých dnech ekonom a nositel Nobelovy ceny míru z roku 2006, Bangladéšan Muhammad Junus. Ideu sociálního podnikání. Prosím nezaměňovat se socialismem. 

Zatímco kapitalismus je podle Junuse vnímán jen jako způsob, jak vydělávat peníze, maximalizovat svůj zisk, z čehož se stává až posedlost, sociální podnikání má být novým rozměrem kapitalismu. 

A co že to má být? 

Vedle běžných podniků zaměřených na byznys, zisk a dividendy pro své akcionáře, by firmy podle Junuse měly zakládat i vlastní neziskový byznys zaměřený na pomoc při řešení konkrétních problémů. Ovšem pozor, nejde o charitu, ale stále o byznys a de facto jen změkčený kapitalismus. 

Dovolím si citaci: „V takovém podnikání jde o to získat zpět svoji původní investici a zisk znovu vložit do inovací či dalšího růstu dané firmy. Přitom se jedná o to řídit firmu skutečně jako firmu, protože cílem rozhodně není prodělávat. Jde o sociální byznys, ne o charitu.“ 

I taková firma potřebuje své dodavatele, zaměstnává lidi a zároveň pomáhá lokální komunitě. 

A, světe, div se, najdeme už konkrétní světové a dokonce i české firmy, které se touto cestou skutečně vydaly. A které například třicet procent svého zisku investují právě na sociální podnikání tam, kde je to potřeba. Třeba v africké Keni, nebo v Bangladéši. Jednou možná budou zapotřebí i v Řecku, nebo v problémových lokalitách v Česku. 

Pro někoho utopie, pro jiné onen nový rozměr kapitalismu. Komu věřit? Cynikům a skeptikům, nebo chlapíkovi, kterého jako prvního na světě napadlo začít půjčovat peníze těm nejchudším, muži, který rozjel celosvětový fenomén mikroúvěrů, aby pak i zavedené světové banky zjistily – a hele, ono to funguje. 

Slovy Muhammada Junuse: „Každá krize s sebou nese i příležitost. A byla by škoda toho nevyužít. Je možné něco změnit a jít novými cestami.“ 

My dodejme, že hned tak to rozhodně nebude. Ale i tak se můžeme nechat překvapit. 

Autor je komentátor týdeníku Ekonom