Stanislav Škoda: Příliš fádní politická vražda

KubaFoto:  NASA/Visible Earth

Před dvěma týdny, 8. května, zemřel po napadení politickou policií kubánský disident Juan Wilfredo Soto. Šestačtyřicetiletý aktivista ze Santa Clary je po hladovkáři Orlandovi Zapatovi v poslední době už druhou obětí režimu bratrů Castrových. Česká média o tom ale taktně mlčí.

Na první pohled se není čemu divit. Američané zastřelili Usámu bin Ládina, byl při tom (jak referuje český tisk) i pes v neprůstřelné vestě, a Taliban postřílel krátce na to na východě Afghánistánu třicet pět stavebních dělníků a jejich strážců. 

V Sýrii minulou sobotu povraždila armáda jedenáct lidí, kteří přišli na pohřeb svých přátel a příbuzných, kteří byli zabiti během protirežimních demonstrací den předtím. Těch bylo podle odhadů mezi třiceti a pětačtyřiceti. 

O víkendu došlo v Iráku k sérii bombových atentátů, při kterých zemřelo šest lidí, a dvacítka dalších byla vážně zraněna. Na kmenovém území v Pákistánu zaútočili v sobotu teroristé bombami na cisternu Severoatlantické aliance a patnáct lidí z jejího doprovodu na místě uhořelo… 

Proč tedy psát o Juanovi Wilfredovi Sotovi, druhé oběti komunistické zvůle na Kubě, když se to všude jinde mydlí ve velkém? A to ani není potřeba zmiňovat Libyi. 

Případ Juana Wilfreda Sota je poněkud fádní. Představuji si ho, jak jde v ušmudlaném čínském nátělníku s nápisem nějakého amerického basebalového klubu ve čtvrtek pátého května po ulici v ospalé Santa Claře. 

Svítí sluníčko a ve městě se nic podstatného neděje. Na lavičce Vidalova parku potká kamaráda a ten mu dá loknout z lahve třtinového rumu. 

Na služebně Státní bezpečnosti mají už od dubna pokyn, že v souvislosti s právě probíhajícím sjezdem Komunistické strany Kuby mají být příslušníci v ostražitosti a preventivně eliminovat všechny podezřelé živly, zaprodance imperialismu a zrádce. 

Chvíli nato Juana Wilfreda obklopí parta tajných a odváží ho na služebnu, kde od nich dostane pořádnou nakládačku, jak tomu o klidných odpolednách v Santa Claře obvykle bývá. Druhý den jde do nemocnice Armanda Milána Castra a tam po třech dnech umírá. Z pohledu zvenčí docela obyčejný příběh. 

Režim okamžitě vydal zprávu, že Soto zemřel ve svých šestačtyřiceti letech z přirozených příčin na selhání slinivky. Tuto verzi podpořili i někteří jeho příbuzní, kteří tvrdili, že se v rozhovoru s nimi o výprasku od tajných se nezmiňoval. 

Hned poté Kubánský tisk zároveň neváhal upozornit, že Juan Wilfredo žil nezřízeným způsobem života, pil, nebral předepsané léky a vůbec se choval dosti nezodpovědně. 

Juana Juana Wilfreda jsem osobně neznal, ale znám jsem jeho blízkého přítele ze Santa Clary Guillerma Fariňase, držitele ceny Andreje Sacharova, vězně, hladovkáře a neuvěřitelně statečného člověka, kterému přátelé přezdívají Kokos, protože mu po hladovkách slezly vlasy a jeho hlava vypadá trochu jako tento typický kubánský plod. 

Fariňas za Juanem Wilfredem v nemocnici, kde on sám mnohokrát ležel, byl. Pak napsal, že nemá důvod mu nevěřit, když mu Soto řekl, že ho tajní den předtím pořádně seřezali. I nemocnici Milána Castra v Santa Claře znám, jednou jsem tam hledal Fariňase, a je to dost neutěšené místo. 

Proč by se měla česká média jeho případem důkladně zabývat? Už jen proto, že máme s Kubánci společný kus historie, proto, že máme na jejich neblahém osudu určitý podíl – nejen Sověti, ale i my jsme tam „vyváželi socialismus“. 

Castrův režim dnes nikoho v zahraničí na rozdíl od islamistů neohrožuje, takže je vlastně z bezpečnostního i mediálního hlediska nezajímavý. Když se ale koukáme přes oceán, je to tak trochu pohled do zrcadla s dvacetiletým zpožděním. 

Aspoň minimum zájmu a solidarity by si lidé na Kubě s podobným osudem jako náš Pavel Wonka nebo profesor Patočka přeci jenom zasloužili. 

Autor je novinář a redaktor nakladatelství Paseka