6. listopadu  2012 v 14:10  rubrika: Nepřehlédněte

Zvuky vnímáme podle jejich frekvencí a svých zkušeností. Nejoblíbenější jsou potlesk, dětský smích a tekoucí voda

Vědci z univerzity v britském Newcastlu seřadili 74 různých zvuků, které někdy slýcháme, podle toho, jak jsou příjemné, nebo nepříjemné lidskému uchu. Žebříček nelibých sluchových vjemů vedlo přejíždění nožem po láhvi.

Pak následovalo škrabání vidličky o sklenici. Účastníci výzkumu také špatně nesli vrzání křídy při psaní na tabuli a čtvrté místo v žebříčku nelibých zvuků získalo přejíždění po tabuli nehty. Na dalších místech žebříčku nepříjemných zvuků se ocitl ženský křik anebo bruska. 

Profesor Josef Syka z Ústavu experimentální medicíny pro magazín Klik-a řekl, že o příjemnosti sluchového vjemu rozhoduje i dávná zkušenost lidstva: 

„Některé zvuky, které jsou spojeny s určitým nebezpečím, jsou logicky nepříjemné. Jiné, které naopak jsou spojené s potěšením, radostí, jsou příjemné. Ale problém, který řešili v této práci kolegové, patří do oblasti moderního výzkumu kognitivních věd." 

Vědci z Newcastlu už těžko mohli ověřit, zda máme s nelibými zvuky špatnou zkušenost z pravěku. 

Funkční magnetická rezonance  

Aktivní oblast mozku spotřebuje víc kyslíku. Ve větší míře se okysličuje krevní barvivo hemoglobin. A to je dobře patrné v silném magnetickém poli. Říká se tomu funkční magnetická rezonance. 

Právě tak britští neurovědci zjišťovali, co se děje při poslechu nepříjemných zvuků ve dvou konkrétních oblastech mozku: ve sluchové kůře a v amygdale. 

„Sluchová kůra je nejdůležitější součást našeho sluchového systému, část mozkové kůry, která se nachází v závitu a temporální části mozku ve spánkovém laloku a tam směřují prakticky všechny zvuky, které slyšíme, a ta má hlavní úkol v jejich rozeznání. Amygdala, jakési mandlovité těleso, které se nachází v podkoří, to je struktura, o které dobře víme, že je důležitá pro vnímání emočních charakterů podnětu," dodal Syka. 

Nepříjemné zvuky měly frekvenci mezi dvěma až 5 000 Hertzů. Lidská řeč spadá do rozpětí 100 až 8 000 Hertzů. A vejde se do něj i dětský pláč: 

„Základní nosný tón lidské řeči je 100 Hertzů u mužů a o oktávu výš, to znamená 200 Hertzů u žen. Dětský křik je tomu velmi podobný,“ upřesnil profesor. 

Mateřské chování je navíc vrozené a matka si na dětský pláč zvykne. Pozná, co se právě dítěti děje, nebo co potřebuje. 

Josef Syka také připomněl rozdíl mezi funkcí levé a pravé sluchové kůry:  

„Levá kůra je mnohem důležitější než pravá pro vnímání časových parametrů zvuků, kdežto ta pravá je mnohem důležitější pro vnímání tzv. frekvenční modulace, pomalých změn frekvence,“ popsal Syka s tím, že levá sluchová kůra je dominantní pro řeč, pravou vnímáme hudbu.  

Hudba klasiků přináší uklidnění. A je vůbec záhadou, jak a proč na nás tak intenzívně působí. V každém případě ale moderní neurovědec dokáže pohledem do mozku poznat aktivního hudebníka: 

„Dlouholetá hudební výuka může výrazným způsobem ovlivnit a zkvalitnit naše vnímání hudby, o tom není sporu. Dnes je známa celá řada studií právě funkční magnetickou rezonancí a tomografií, které ukazují, že mozek výkonných umělců, výkonných muzikantů má určitá specifika, která se dají poznat v aktivaci některých oblastí," doplnil profesor Josef Syka.  

Oblíbenost zvuků záleží také na zkušenostech  

Nejlibějšími zvuky z pokusu vědců z Newcastlu byly potlesk, dětský smích, tekoucí voda, ale kupodivu i hřmění. 

„Velkou roli v libosti zvuku hraje také to, zda máme my nějaký osobní kontakt a zkušenost s nějakým zvukem. Lidé, kteří třeba zažili povodně, nebudou pozitivně vnímat vodu. Je to velmi individuální,“ zdůraznila Markéta Gerlichová, která v oboru muzikoterapeut, speciální pedagog a fyzioterapeut působí na 1. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze, konkrétně na klinice rehabilitačního lékařství. 

Muzikoterapie využívá celé řady hudebních nástrojů. Volí spíše ty jednoduché, aby na ně lidé mohli hrát. Záleží při tom na cíli, kterého je potřeba u jednotlivých pacientů dosáhnout. Při emocích, jako je vztek, se využívá buben, na soustředění má blahodárný vlil například lyra.  

Amygdala hraje v našem životě důležitou roli: „Pokud se snažíme o nějaký terapeutický proces, většinou potřebujeme zapojit emoce a emoce jsou přes amygdalu i přes celý limbický systém.“ 

Vědci z vídeňské univerzity v odborném časopise PNAS nedávno potvrdili, že jazyk a hudba mají společné kořeny a že mozek zpracovává hudbu a emoce podobným způsobem. To je jeden z důvodů, proč terapie hudbou tolik pomáhá:  

„Důležité je si uvědomit, že mají určité společné kořeny, ale zároveň řadu rozdílných kořenů. A to je právě důvod, proč lidé po mrtvicích a po poškozeních mozku často nemohou mluvit, ale mohou vyslovovat při hudbě, při zpěvu. To je velký terapeutický prvek a cesta, jak se opět naučit mluvit,“ prozradila Gerlichová.  

Vědci z Kalifornie už v roce 1995 objevili tzv. Mozartův efekt. Studenti, kteří poslouchali Mozartovu hudbu, si lépe vedli při testech inteligence. Jindy se účastníci výzkumu zlepšovali v manuální zručnosti. Tance, audioknihy, relaxační pokyny, ani minimalistická hudba nezabíraly. 

Má muzikoterapeutka také dobré zkušenosti s Mozartem? Nebo by stačil Vivaldi? 

„Mozart i Vivaldi jsou úžasní, ale na kognitivní práci má Mozart lepší výsledky,“ usmívá se Markéta Gerlichová. 

 

Proč některé zvuky z běžného života vnímáme jako příjemné, a jiné ne? Jak se to pozná v mozku? Odpovědi hledala Martina Mašková.

Vložit na svůj web

Autor:  Martina Mašková  (mam), Marián Vojtek  (mvo)
Pořad: Klik-a  |  Stanice: ČRo Rádio Česko (archivováno)
Čas vysílání: vysíláno do 26. 2. 2013  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas