30. listopadu  2011 v 15:19  rubrika: Nepřehlédněte

Casting je jako velká kytice. Musíte ji poskládat tak, aby byla harmonická, říká Bonello

Bertrand Bonello - Foto: Eva Kořínková, FFF

Bertrand BonelloFoto: Eva Kořínková, FFF

Prostředí veřejných domů vždycky lákalo filmaře. Jak to ale v domech lásky vypadalo před více než sto lety?

To ve svém snímku Nevěstinec, který by klidně mohl být sociologickou studií duše tehdejších prostitutek, ukazuje režisér Bertrand Bonello. 

Film, který se odehrává na sklonku 19. století, uvede na Festivalu francouzského filmu. V jedné scéně je vidět padající plátek bílé růže. Člověk má úplně dojem, jako by se díval na konec něčeho, co už se nikdy nevrátí. 

Rádio Česko se režiséra zeptalo, jaké změny přinesl nevěstincům rozbřesk 20. století. 

„Veřejné domy byly ve Francii zavřeny v roce 1946 - zákonem, který prosadila jedna bývalá prostitutka. Ale už mezi léty 1900 a 1946 se trochu změnil statut veřejných domů. Jedna z postav to ve filmu popisuje slovy: „Teď jde láska do ulic." Prostitutky se přesunuly do kaváren, restaurací a začaly své klienty trochu víc verbovat. Veřejné domy začaly sloužit téměř výhradně sexu. Jenže předtím, v době, kdy se film odehrává, byly navíc i místem sociálním. Je třeba upřesnit, že mluvím o chic nevěstincích. Ty jsem ve filmu koncipoval na základě svých rešerší jako místo, kde se scházela aristokracie, buržoazie a umělecká elita, aby si trošku podiskutovali - podobně jako třeba v anglických klubech.“ 

Mluvil jste o svých rešerších. Narazil jste na historické prameny, které by popisovaly, jak takový nevěstinec v 19. století fungoval? 

„Ano, ano. Film je velmi založen na pramenech. Zejména v detailech to pro mě bylo hodně důležité. Existují pozapomenuté knihy a články, rešeršoval jsem i v policejním archivu a našel jsem dopisy - dva tři z nich se dokonce objevují ve filmu. Nalezl jsem jeden intimní deník a taky antropometrická kniha, která ve filmu popisuje, jak mají prostitutky malou hlavu, skutečně existuje. A pak je tu samozřejmě vizuální rešerše - tedy obrazy. Ty mě zajímaly proto, abych vypozoroval detaily: jaké věci prostitutky měly, jak se myly, jak se česaly, co jedly a v kolik hodin a co dělaly přes den.“ 

Ve filmu byly dívky solidární. To nebyla v nevěstincích rivalita? 

„Moje první pohnutka byla psát o rivalitě, o žárlivosti. Ale jen když jsem psal scénář. Jak jsem pokračoval v práci, všechno jsem hodil do koše, protože se mi to zdálo falešné, umělé… Ale jak jsem se víc a víc nořil do rešerší, zjistil jsem, že ukazovaly spíš ženy solidární. Přišlo mi proto zajímavější zpracovat spíše tu solidaritu než rivalitu.“ 

Do vašeho snímku je výborně včleněna hudba a zvuk vůbec. Dívky třeba v několika scénách namáčí prsty do šampaňského a pak jimi kloužou po křišťálových sklenkách, což vytváří takový zvláštní zvuk. Jak vás napadl ten motiv? 

„Pokusil jsem se zvuk postupně víc a víc začlenit do scénáře. Film se odehrává na uzavřeném místě. A protože tam chybí prostor, je tak trochu dusivý. Proto jsem se pokusil vytvořit jiný prostor - a to zvukový.“ 

Ve snímku Nevěstinec (Apollonide) používáte i současnou hudbu. Proč jste ji zvolil? 

„Současnou… je to spíš hudba 60. let. Bylo to proto, že je emotivní. Nemyslím, že je třeba použít hudbu roku 1900, i když se film v roce 1900 odehrává. V každé scéně by měla být taková hudba, která se tam nejvíc hodí. Já muziku Bonello 60. let hodně poslouchám a poslouchal jsem jí, i když jsem psal scénář. Navíc jsme byl přesvědčen, že soul je prostě zvuk těch dívek. Je velmi suchý, zároveň dojemný, trochu syrový a srdcelomný. Soulová hudba má taky spojitost s otroctvím, což se hodilo. Anachronie slouží zpravidla k tomu, aby něco rozbila. Já jsem spíše sbíral všechno, co mnou pohnulo.“ 

Velkou péči jste věnoval castingu - trval osm měsíců, ve srovnání s natáčením, které trvalo jen 7,5 týdne. Bylo těžké najít vhodné herečky? 

„Ano, bylo to dlouhé. Já jsem věděl, že se nesmím splést. Je to jako před válkou. Musel jsem najít herečky, které mi vyhovovaly, které byly dobré. Ale hlavně zformovat skupinu. Byla to tak trochu má obsese. Film musí být jako jedno tělo. Až jak se vyvíjel, objevovaly se postupně individuální vlastnosti toho těla. Vytvořit skupinu znamená najít lidí, kteří nejsou stejní, ale kteří spolu fungují. Najít první herečku bylo snadné, ale najít druhou, která s ní ladí bylo těžší, najít třetí která ladí s oběma ještě těžší a tak dál… Proto to trvalo tak dlouho. Bylo to jako vít jednu velkou kytici z různých květin tak, aby byla harmonická.“ 

Sex je ve vašem filmu téměř všudypřítomný. Bylo obtížné natočit film o veřejném domě decentně? 

„Jedna z mých obav byla, že když se řekne veřejný dům, musí to nutně znamenat sex. Je to tak očekávané, až to nudí. Proto jsem chtěl pojmout sexuální scény trochu jinak. Zajímavěji, tak aby vyprávěly něco o těch ženách. V tom luxusním a elegantním nevěstinci si může člověk dovolit být při sexu trochu teatrální, trochu fetišista. V jedné sekvenci se třeba dívka koupe v šampaňském…“ 

 

Rozhovor s režisérem snímku Nevěstinec Bertrandem Bonellem na Festivalu francouzského filmu natočila Markéta Bartošová.

Vložit na svůj web

Autor:  Markéta  Bartošová  (mba), Marián Vojtek  (mvo)
Pořad: Kultura (Rádio Česko)  |  Stanice: ČRo Rádio Česko (archivováno)
Čas vysílání: už nevysíláme  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas