27. listopadu  2012 v 14:00  rubrika: Nepřehlédněte

Místo těžařů zlata se na Mokrsku usadili vědci. Zkoušejí tam, jak bezpečně uložit jaderný odpad

Úložiště radioaktivních odpadů v Dukovanech - Foto:  ČEZ

Úložiště radioaktivních odpadů v DukovanechFoto:  ČEZ

České země už mají svou zlatou horečku dávno za sebou. Přesto ale existují ložiska, kde se všechno zlato ještě zdaleka nevytěžilo. Jedním z nejbohatších je oblast Mokrsko u Slapské přehrady.

Tam se nachází štola Josef. Má dvoukilometrovou páteřní chodbu, ze které vybíhají další boční.  

„Páteřní chodba slouží pouze k propojení dvou ložisek čelinského ložiska, to je ložisko, které bylo známé a těžené už ve středověku, a mokrské ložisko, které bylo objeveno až při rozsáhlém geologickém průzkumu koncem minulého století. Boční rozrážky při geologickém průzkumu měly za úkol sledovat mocnost křemenných žil,“ řekla pro magazín Klik-a Dana Nádherná, která odpovídá za jeho bezpečnost. 

Co se ve stěnách blýská, je pyrit, chalkopyrit nebo oxid železa. Zlato se váže na křemenné žíly, které jsou bílé, světlé. „Zlato je velice jemnozrnné, takže pouhým okem v těch křemenných žilách není vůbec vidět,“ upřesnila Nádherná. 

Aby se zlato dalo vytěžit, musely by mu za oběť padnout oba kopce. „Jsou tady průměrně 2 gramy zlata na tunu horniny a odhad zlata je tady 136 tun. Pronásobením bychom určitě zjistili, jaká masa se musí odtěžit,“ dodala Dana Nádherná. 

Při ukládání jaderného paliva pomůže bentonit 

Na tento poklad, na který by padly nejen kopce, ale i kilogramy prudce jedovatého kyanidu, si brousila zuby nejedna těžařská firma. Ministerstvo životního prostředí se ale žádnou z nich nenechalo umluvit a důlní dílo poskytlo k daleko méně komerčním účelům. Konkrétně fakultě stavební pražského ČVUT, která zde vybudovala Centrum experimentální geotechniky. 

„Pro výuku, ale i pro experimenty je důležité, abychom si mohli vybrat různou geologii, ne být pořád třeba v žulách, ale pro tento experiment, pro tuto výuku potřebujeme tufity, méně porušené, více porušené,“ vysvětlil pro Rádio Česko vedoucí a iniciátor centra Jaroslav Pacovský. 

Experimentů, které se v takto proměnném geologickém podloží dají provádět, se nabízí spousta. Žula například zajímá techniky, kteří navrhují úložiště jaderného odpadu.  

„Celý ten systém musí zabránit úniku radionuklidů do biosféry po dobu statisíců až miliónů let. Přičemž každá z těch bariér, proto se to jmenuje mulatibariérový systém, musí zabránit proniknutí radionuklidu po dobu statisíců let,“ doplnil Pacovský. 

První bariéra, kterou se ale výzkumníci nezabývají, je kontejner. Zajímá je ale další vrstva, která obklopuje kontejner s vyhořeným palivem. Ta je založena na bentonitu:  

„Bentonit je speciální jíl, který se vyznačuje vysokou schopností bobtnat a je nepropustný, což jsou vlastnosti, které zabrání pohybu radionuklidů. My ovšem ten bentonit jsme schopni slisovat, a tím se jeho vlastnosti ještě znásobí. Jestliže přírodní bentonit má nějakou vysokou nepropustnost, tak ten slisovaný je ještě 100x nepropustnější,“ upozornil Jaroslav Pacovský s tím, že pokusy neprovádějí se žádným radioaktivním materiálem. 

Podle něj se právě také řeší geotermální energie nebo ukládání CO2 do podzemí: „Dost odvážně se teď uvažuje o tom, že by se CO2 natlačovala do vytěžených uhelných prostor nebo do naftových vrtů, čili zabavit se CO2 tím, že ho nacpou do podzemí. Mně to přijde dost nerozumné,“ myslí si vedoucího Centra experimentální geotechniky ve štole Josef. 

Superkritický stav superktitické tekutiny  

Naopak mezi zastánce ukládání oxidu uhličitého pod zem, pro které se vžila anglická zkratka CCS, patří Vít Hladík z České geologické služby. 

„Oxid uhličitý se neukládá v plynném stavu tak, jak ho známe v atmosféře, ale ukládá se ve stavu tzv. superkritické tekutiny s vysokou hustotou. Abychom docílili tohoto stavu, tak se musí docílit vysokého tlaku,“ popsal geolog proces, kterému předchází zbavení CO2 vody. 

Vysoký tlak je nutný z důvodu objemu, aby se tam CO2 dostalo co možná nejvíce. Ve větších hloubkách je tlak i teplota tak vysoký, že vytváří superkritický stav. CO2 se pak ukládá do porézních sedimentárních hornin, nejčastěji do pískovce. Póry musí být navzájem propojené:  

„Z hlediska bezpečnosti ukládání je naprosto zásadní podmínkou, aby ta struktura byla shora utěsněná, aby měla nějaké nepropustné nadloží, které zamezí pronikání oxidu uhličitého zpátky k povrchu.“ 

„Časové horizonty, s kterými se počítá, se pohybují v řádů tisíců až desetitisíců let,“ uzavřel Hladík.  

Nejasná budoucnost  

Zajištění přístupu k hlubinným úložištím je jednou z klíčových podmínek při ukládání vyhořelého jaderného paliva. To totiž po vyjmutí z reaktoru obsahuje stále ještě 95 % nespotřebovaného uranu. 

Vědci nepřestávají doufat, že se jim jednou podaří nalézt technologie, jak i toto použité jaderné palivo recyklovat tak, aby žádná podzemní úložiště nebyla potřeba. 

 

Dnes se s Terezou Burianovou vypravíme do podzemí, které může skrývat jak tuny zlata, tak i pořádně nebezpečnou skládku.

Vložit na svůj web


Zvětšit mapu
Autor:  Tereza Burianová, Marián Vojtek  (mvo)
Pořad: Klik-a  |  Stanice: ČRo Rádio Česko (archivováno)
Čas vysílání: vysíláno do 26. 2. 2013  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2018 Český rozhlas

Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace