Villacèqueová: Internet je podivný. Potkáváte tam lidi, které byste jinak nepotkali

Anne VillacèqueováFoto: Eva Kořínková, FFF

"Hledám kultivovaného a zvídavého muže. Ženaté, svůdce na jednu noc a alergiky na tabák - děkuji, ale nechci." Takový inzerát si do internetové seznamky podá 50letá profesorka, kterou zničehonic opustí manžel.

Jaký svět tam najde? O tom je snímek E-love, který se promítá na právě probíhajícím Festivalu francouzského filmu. 

Rádio Česko se režisérky snímku Anne Villacèqueové zeptalo, jak ji vůbec napadlo natočit film o seznamování online. 

„Ten nápad mi přišel bizarní. Já žádnou zkušenost s internetovými seznamkami nemám. Fikce je pro mě způsob, jak zažít věci, které neznám. Se spoluscénáristkou vycházíme z jedné knihy, z takového deníku ženy, která se takhle způsobem seznamovala. Film jsme vymyslely aniž bychom já ani spoluautorka prostředí online seznamky detailně znaly. Ty situace jsme si vymyslely a dost jsme se bavily, když jsme si v nich představily samy sebe.“ 

Ale zdá se, že tohle prostředí tak dobře znáte...  

„...vůbec ne. Všechno jsme si vymyslely!“ 

Hlavní hrdinka Paule je profesorkou filozofie, je jí 50 let. Poté, co jí opustil manžel, hledá nové známosti na internetu. A svět, který tam najde je velmi zvláštní, musí se učit jeho pravidla...  

„Nemyslím si, je to velmi všední svět. Ale ta banalita je různorodá. Bavilo mě vyjít ze situací, které zažívá každý, ale ve filmu jsem je pojala neobyčejně. Řadu žen kolem padesátky opustí manžel a vrhnou se na internet, na tom není nic zvláštního. Já jsem chtěla dokázat, že i z toho lze udělat zvláštní historku.“ 

Jak jste vytvářela postavy? Ve filmu je řada mužů, kteří jsou dost rozdílní, někdy trochu divní. Jsou reální?  

„Oni nejsou divní. To ta banalita je divná. Na internetu je podivné, že tam potkáváte lidi, které byste jinak nepotkali. Profesorka filozofie - namísto aby si vyšla se svým kolegou z filozofické fakulty - potká muže, které by nikdy nepotkala, kdyby na seznamce nebyla. I sama hrdinka to na začátku říká: Pravé setkání je setkání náhodné. Jenže i ona pozná, že setkání náhodná nemusí být nutně zajímavější než setkání na internetu.“ 

A co přesně podle vás lidé v internetových seznamkách hledají?  

„Hledají všechno možné. Hledají nové možnosti. Nechtějí být zavření v jedné krabičce. Chtějí vyjít ze samoty. Je to různé a problematické téma. Samota je o dost těžší, když je vám 50 let. A Paule, i když vypadá mladší, je 50.“ 

Hlavní postavu Paule obdivuhodně interpretuje herečka Anne Consignyová. Člověk by skoro řekl, že jste psala roli přímo pro ni... Je to pravda?  

„Ano, je to pravda. Napsala jsem roli přímo pro ni.“ 

Proč jste si jí vybrala?  

„Vymyslela jsem si ten příběh a bylo mi jasné, že před tím, než začnu psát, musím najít komediální herečku. Věděla jsem, že to je těžká role, která bude vyžadovat hodně sebeobětování. Ne každá herečka toho věku by byla ochotná jít tak daleko, jak bych já chtěla. Nakonec jsem si vybrala jen jednu kandidátku a to byla právě Anne Consignyová, protože jsem cítila, že to je prostě ona. Líbila se mi její trochu křehká a zároveň velmi energická poloha. Ale i její silueta - vypadá tak trochu jako malý křehký ptáček, který je ale plný života. Když jsme psala scénář, Anne z něj byla nadšená. Takže jsme ho skutečně psala pro ni. Lépe jsme se ale poznaly až během natáčení, předtím jsme se moc neznaly.“ 

A točila byste s ní znovu? 

„Ano (nadšeně). Úplně jsme se našly. Nejen že máme stejné křestní jméno, ale jsme i stejně staré. Mezi námi vznikla taková miméza. Byla pro mě trochu jako sestra. Příběh nebyl vůbec biografický, ale právě díky ní je mi ta postava velmi blízká.“ 

Jak režírujete své herce - železnou rukou?  

„Železnou rukou - nemyslím si. Mám ráda, když mě herci překvapí. O režírování herců hodně napoví už casting. Ve výběru byste se proto neměli splést. Ráda cítím, že jsme si s herci podobní i lidsky. Musí tam být vzájemná důvěra. Pokud není reciproční, herci vás neberou. Takže když herec cokoli navrhne ke své roli, jsem moc ráda. Ale jestli je to ono nebo není, poznám já.“ 

Jak snímek přijalo pánské publikum? Mužské postavy v něm působí někdy trochu až jako karikatury…  

„To si nemyslím. Když jde o milostné záležitosti, můžou být muži karikaturami i ve skutečnosti. Ten film moc nespočívá na klišé, ale když se poprvé někomu přestavujeme, máme v podstatě klišé rádi. Člověk karikuje sám sebe, protože je těžké být na prvním rande pravdivý. Navíc jsem chtěla, aby snímek pobavil, je to svým způsobem komedie. A v komedii je důležité umět klišé použít, umět jím překvapit. Takže jsem z něj v určitých situacích sice vyšla, ale chtěla jsem aby byl divák nakonec překvapen,. Aby si neřekl, s tímhle chlapíkem to bude probíhat takhle a s tímhle takhle… Bylo děsně těžké, aby si diváci řekli „Jé, to je takové klišé, to je fakt karikatura!" a hned poté obrátili: „ Tak to jsme vůbec nečekali!"“