1. října  200 v 8:34  rubrika: Ranní zamyšlení

Jan Šícha: K čemu jsme měli a máme Památník národního písemnictví

Ve Strahovském klášteře sídlí Památník národního písemnictví - Foto: Strahovský klášter

Ve Strahovském klášteře sídlí Památník národního písemnictvíFoto: Strahovský klášter

Mluví se o tom, že kvůli úsporám bude uzavřen Památník národního písemnictví. Jistě se pak objeví nějaká petice jako v případě Divadelního ústavu. Jistě se najde někdo, kdo rozhořčeně řekne, jaká je to hrůza, a že tím už přestává všechno. Určitě nic nepřestane a všechno bude pokračovat. Podobné instituce se musí bránit buď silně nebo hezky. Politické ani finanční síly se mi nedostává, a tak se pokusím hezky.

Josef Jungmann ve své slavné knížce Slovesnost v roce 1836 vysvětloval českým mladíkům, že chtějí-li jednotlivě či ve skupině něco znamenat, musí se naučit básnit a sepisovat. Po krátké předmluvě přešel k věci. K různým slovesným útvarům uvedl příklad. Třeba v oddíle mravoučném: Vlk navštívil osla v nemoci a dotýkaje se těla jeho, tázal se, kde by ho bolelo? Odpověděl mu osel: Kdekoli se mě dotkneš, tu mne nejvíce bolí. 

Mladík s ambicí a talentem se mohl do Jungmannovy příručky podívat, jak se to dělá, a pak se sám rozlétnout po výšinách tvorby nebo alespoň pořádně psát dopisy. Když byl pilný a talentovaný, mohl to o pár desítek let později dotáhnout až na Slavín, což je ono prestižní místo posledního odpočinku na Vyšehradě. 

O podílu literatury na vzniku novodobého českého národa bylo napsáno dost. Jsme národem, kterého do nového času do značné míry dovedli spisovatelé a čtenáři. Dnešní fakt, že se přestává číst neznamená, že zmizela soutěž, o kterou šlo i Josefu Jungmannovi. Je to soutěž v pronikavosti a ušlechtilosti ducha. Ve schopnosti zachytit, co sám cítím a co cítí jiní. 

Snaha trefit se do ducha doby. Nedávno jsem četl u jednoho francouzského intelektuála povídání o tom, jak je těžké být svým současníkem. Tvrdil, že většina lidí se svou dobou pohybuje jako náměsíčníci. Myslí a prožívají buď tak, jak se myslelo a prožívalo někdy kdysi nebo rovnou stojí bokem, mimo vlastní čas. Asi jako když jsme si mysleli, že se Viktor Kožený bude chovat jako odpovědný vlastník, kterému leží na srdci rozkvět našich podnikatelů a používá k tomu jen poněkud modernizovaných postupů. Literatura mimo jiné učí, jak odhadnout typ a jak se vcítit do logiky postavy. Všichni jsme také postavami, každý chce držet pohromadě, někteří dokonce držet se zpříma. 

Jungmann se snažil české mladíky přivést do víru jejich času. Podařilo se to. Národní muzeum pak začalo sbírat rukopisy, dokumenty a korespondenci velkých duchů. Aby se vědělo, co jim šlo hlavou. Aby se lépe odlišila doba tehdejší od doby dnešní. 

Památník národního písemnictví vznikl v padesátých letech, kdy se z Národního vydělila sbírka rukopisů. Stal se v Evropě jedinečnou institucí, kde se národní literatura nachází až na pár výjimek pod jednou střechou. Jádrem Památku národního písemnictví je Literární archiv, kde je otisk toho, jak šel v Čechách čas těch, kdo se zmohli na tvorbu. Pak jsou tam rozsáhlé umělecké sbírky a knihovna. Jsou to tři navzájem propojené části téhož, které si spolu kulturně povídají. 

Státní zájem by měl být ne ušetřit za Památník pár miliónů korun, ale zesílit na co nejvíce slyšitelnou úroveň obsah toho, co říkají nepublikované rukopisy, dopisy a dokumenty. Státní zájem by měl být podtrhnout a více předvést souvislosti rukopisů, dobových uměleckých děl a knih. Vzniká pak vodítko pro současníky. 

I třeba pro zamilované mladíky, kteří když chtějí napsat své milé, měli by najít svou formu. Ne zplodit něco, co už tu bylo stokrát lépe. Mladík pak vypadá jako plagiátor či rovnou jako blb a to u nás z důvodu hrdosti a národního zdraví nechceme. 

Po celou dobu komunismu Památník národního písemnictví nakupoval i rukopisy zakázaných autorů. Hnusný režim byl alespoň v tichu archivu ochoten připustit, že se jednou může hledat a nacházet projev českého ducha, který se bude potomkům hodit k jejich úvahám o tom, proč žijí a jak žít po svém, tedy zvláštně. Na veřejnost autory nepustili, ale do skryté paměti ano. 

Zrušení institucí jako je Divadelní ústav či Památník národního písemnictví není jen projevem vůle uspořit. Je to projev nevyslovené vůle všeobecně zblbnout a vystavit se zapomnění. Když nám bude chybět vlastní paměť, budeme muset převzít nějakou cizí. Nebo se pohybovat jako náměsíčníci, kteří za hlavní četbu mají noviny zadarmo a letáčky o posledních slevách v blízkém obchodním domě. 

 

Jan Šícha: K čemu jsme měli a máme Památník národního písemnictví

Vložit na svůj web

Autor je novinář 

Pořad: Ranní zamyšlení  |  Stanice: ČRo Rádio Česko (archivováno)
Čas vysílání: vysíláno do ledna 2011  
 

Mobilní verze | Podmínky užití | English
© 1997-2019 Český rozhlas