Petruška Šustrová: Případ Kundera

14. říjen 2008

V pondělním čísle časopisu Respekt vylíčil Adam Hradilek příběh o tom, jak Milan Kundera udal Miroslava Dvořáčka, který kvůli tomu byl odsouzen na čtrnáct let do vězení. Je to příběh mimořádně hnusný a zároveň jaksi lepkavý, leze člověku pod kůži jako protivná ranní pražská mlha, a ulpívá na prstech. Těžko se ho zbavit, pořád se vrací na mysl.

Bylo by laciné se rozčilovat nad Kunderovým chováním, zajisté spisovatel sám také dávno dobře ví, že to dělat neměl, a jistě to nemá se svým svědomím snadné. Představa, že by se jeho provinění nějak umenšilo, kdyby se byl o celou záležitost podělil s veřejností, mi připadá dost absurdní: snad každý z nás má na svědomí něco, o čem nechce moc mluvit a co by byl nejradši, kdyby se bylo nikdy nestalo.

Důležitější je něco jiného, a to doba, ve které jsme žili, a která podobně ohavné činy vyžadovala. Ne, nemyslím si, že pana Dvořáčka udala doba, ta takové věci neumí. Odpovědnost za těch čtrnáct let vězení nese samozřejmě Milan Kundera, jakož i soudci a všichni ostatní, kdo se na odsouzení pana Dvořáčka podíleli, ale ty teď ponechme jejich svědomí a soudu vyššímu. Jde, opakuji, o dobu, ve které jsme žili.

Dodnes se totiž setkáváme s lidmi, kteří jsou upřímně přesvědčeni, že hrůzy padesátých let a hnus normalizace byly výstřelky, ale že v podstatě šlo o dobrou a spravedlivou myšlenku, která se zvrhla v horor. Není tomu tak. Myšlenka, která vyžaduje - nebo jejíž nositelé vyžadují - aby byli stoupenci jiných názorů potlačeni, není dobrá ani spravedlivá, nýbrž zrůdná. A systém, který se komunisté snažili nastolit po skončení druhé světové války ve střední a východní Evropě, a který předtím sovětští bolševici nastolili v Rusku a okolních republikách, byl rovněž zrůdný.

Státní úřady záměrně a cílevědomě vnášely do života občanů strach, nutily je, aby skrývali své názory a naopak udávali názory svých kolegů a známých, aby oznamovali politické nebo pořádkové policii jejich slova a činy, které odporovaly veřejně hlásané doktríně. Každý není schopen se strachu vzepřít, a lidé mohou mít i všelijaké osobní důvody, aby udělali něco hanebného, například někoho udali.

Režim, který nutí lidi k podobným věcem, příčícím se slušnosti a běžným lidským vztahům, je zločinný. Není na místě si namlouvat, že se to dělo v zájmu nastolení sociální spravedlnosti: západoevropské státy za několik desítek poválečných let nastolily podstatně vyšší životní úroveň a větší míru sociální spravedlnosti, než dokázal kterýkoli ze států sovětského tábora. Systém, který zavedli bolševici v Sovětském svazu a po nich komunisté například v naší zemi, byl založen na něčem jiném: na tom, aby sami zůstali u moci.

Příběh, který přinesl Respekt, samozřejmě není jediný svého druhu - udávání totiž nebylo nic výjimečného - a bude jen dobře, když se o nich budeme dozvídat. Není to jen poučení historické, ale i ryze praktické. Pokušení moci je veliké, s komunismem ani nepřišlo na svět, ani neskončilo, a podléhají mu mnohdy i lidé, u nichž bychom to byli nečekali.

Autorka je novinářka

Spustit audio