Petruška Šustrová: Vzpomínka na Budapešť

Budapešť - Královský palác (levý břeh Dunaje, Budín)Foto:  europa.eu

Byla jsem minulý týden na cestách a začala jsem v Maďarsku v Budapešti. Pozvali mě tam na konferenci, kterou v krásné budově italského institutu pořádala organizace ICDT, což je zkratka pro Mezinárodní centrum pro demokratické přechodné období, společně s devíti zastupitelských úřady, které v Budapešti sídlí. Konference se jmenovala 1989 - rok změny, a notně mě překvapil, ba skoro zaskočil hned první příspěvek.

Mluvil ministr obrany Imre Szerekes: začal tím, že byl ministrem i před rokem 1989, a pak řekl zhruba tolik, že tehdejší maďarská vláda připravovala demokratické změny ruku v ruce s opozicí. 

Byla to samozřejmě pravda, stačí si připomenout davy Východních Němců, které se od léta 1989 valily přes otevřené maďarské hranice do Rakouska, a já jsem to dokonce věděla, byla jsem přece v červnu 1989 v Budapešti na koncertě českých exilových písničkářů, kteří do Československa nemohli, a nejspíš by se neodvážili, ani kdyby mohli. 

Jen jsem to na to už trochu pozapomněla, a samozřejmě mi přišlo hned přišlo na mysl srovnání: představa, že by dnes v české vládě zasedal někdo, kdo byl před rokem 1989 členem československé vlády, je totiž skutečně zarážející. Ale v Maďarsku taky bylo těžko myslitelné, že by policie na podzim 1989 zavírala disidenty, jako by se nechumelilo. Jiný kraj, jiný mrav. 

Vrátím se ale ještě k té návštěvě Budapešti v roce 1989. Město mě tehdy oslnilo - bylo nádherné počasí, sluníčko zářilo a Budapešť mi připadala jako nejhezčí město na světě. Dokonce jsem dětem přivezla meloun, které tam v červnu prodávali - no představte si, v červnu - a přesvědčila jsem je tím, že je to v Maďarsku lepší než u nás. To bylo před dvaceti lety. Teď bych na to tolik nepřísahala, v Budapešti by se daly točit filmy z osmdesátých let. 

Omítka na spoustě domů opadává, město zešedlo a působí smutně. Mnoho domů je samozřejmě opravených a září čistotou, ale celkový dojem jsem stejně měla rozpačitý. Když jsem se poptala, dozvěděla jsem se, že v Budapešti restituce - jako ve většině postkomunistických zemí jim tam říkají reprivatizace - neproběhla. A tak se opravují jen ty domy, které koupí někdo bohatý. Většinou jsou to samozřejmě firmy. 

Stejně se mi ale v Budapešti líbilo. Ani ne tak kvůli konferenci, i když mi pořadatelé obstarali překladatele. Vystupovali na ní, jak se sluší na podnik, který spolupořádají velvyslanectví, bývalí diplomaté. A znáte to: být diplomatem znamená mluvit diplomaticky a neprozradit nic, co prozrazeno být nemá. A protože nejspíš ještě není tak docela jisté, co prozrazeno být nemá, neřekli toho o moc víc, než se lze dočíst v běžné knize o dějinách. Ne že bychom jich v češtině tolik měli, ale v jiných jazycích je jich jak máku. 

Konference mě tedy, jak říkám, příliš neoslnila, ale zato skvělá maďarská kuchyně si na rozdíl od vzhledu města zachovala úžasnou úroveň. Možná je to přízemní, ale mám to město ráda a chtěla jsem si odvézt příjemnou vzpomínku - a to se mi po večeru v hezké restauraci také podařilo. 

Autorka je novinářka