Minulý týden měl v Praze premiéru film Ondřeje Štindla Pouta. Je vlastně hodně nespravedlivé říkat film Ondřeje Štindla, protože hraný film, který trvá dvě a půl hodiny, samozřejmě není a nemůže být dílem jednoho člověka, a obvykle se film spojuje se jménem režiséra a nikoli scénáristy, ale pro mne je to stejně film Ondřeje Štindla.
Věděla jsem totiž už celá léta, že tenhle film chystá a držela jsem mu palce. Velmi jsem si totiž přála, aby vznikl film, který by normalizaci neviděl jako úsměvnou idylickou dobu, protože jsem to období vůbec nezažila jako úsměvnou a idylickou dobu.
Film se mi opravdu líbil, režisér Radim Špaček a kameraman Jaromír Kačer odvedli skvělou práci. Děj se na plátně odehrává takřka bez barev, ty jsou potemnělé a přitlumené, prakticky všechna prostředí, v nichž se hrdinové Pout pohybují, jsou beznadějně ošklivá. Přesně tak si sedmdesátá a osmdesátá léta pamatuji, obraz odpovídá tomu, v čem jsme žili a co už dneska skoro není k vidění.
I příběh je temný - je to příběh šílenství, jehož hlavním hrdinou je estébák. I on vypadá tak, jak si některé estébáky pamatuji: podivně posedlý, nevypočitatelný člověk, jehož pohnutkou rozhodně není ideologie, který se v podstatě nudí a z nudy je schopen strašných věcí. Filmu by se daly určitě vytknout některé historické nepřesnosti, třeba vyšetřovací místnost vypadá jinak, než takové místnosti vypadaly, a některé pasáže děje se prostě nemohly odehrát tak, jak se ve filmu odehrávají. To jsou ale podle mého názoru podružné věci: tvůrci si nevybrali skutečný příběh, podle kterého by natočili jakýsi hraný dokument, není to do detailů přesná ilustrace někdejších situací. Pokřivenou normalizační dobu a podivné posedlosti lidské povahy však znázorňuje výborně.
Stejně je to zvláštní, že trvalo tak dlouho, než někdo ukázal normalizační minulost v jiné barvě, než jakou mají idylické vzpomínky na dětství - když jsem se dívala na oblíbené filmy o šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech v Československu, vždycky jsem byla ukrutně zklamaná a říkala jsem si, že jejich tvůrci snad žili v nějaké jiné zemi než já. Ale možná je to přirozené, možná prostě musí uplynout nějaký čas, než se najde někdo, kdo je schopen jiné než barvotiskové a selankovité reflexe minulosti.
Scénárista Ondřej Štindl nepochybně zažil na vlastní kůži, že film není pouhá ilustrace nějaké teze, že příběh, který se rozhodne ve scénáři a posléze na plátně vyprávět, nabývá vlastního života, že postavy, jsou-li životaschopné, začnou v jisté chvíli žít vlastním životem a dokážou svému tvůrci vnutit jiný směr děje, než jaký původně zamýšlel napsat. Bude to možná znít poněkud nadneseně, ale Pouta mi ze všeho nejvíc připomněla Dostojevského romány, kde má také každá situace a každý čin některého z hrdinů několik možných vysvětlení, nic není dokonale logické a jednoznačné. A tak to má být: i po několika dnech si lámu hlavu, jestli ten nebo onen nemohl jednat jinak, film mě pořád ne a ne pustit. Přívětivá podívaná to tedy rozhodně není.
Autorka je novinářka
[