Když se před dvěma lety v Polsku propíralo, proč je polský státní rozpočet na tom tak špatně, proč je v zemi příliš mnoho lidí pobírajících různé dávky a proč dva miliony lidí odešly pracovat do zahraničí, narazil jsem na jedno zajímavé vysvětlení. Poláci v moderní době nikdy vlastně nebrali polský stát za svůj. Kromě meziválečného období měl stát pro Poláky vždy tvář nepřítele: ruského, rakouského a pruského po celé devatenácté století, německého a ruského během druhé světové války a komunistického do roku 1989.
Poláci si na svůj stát a jeho svobodu zvykají v podstatě jen dvacet let. Je tu ale další země, kterou podobný postoj občanů dohnal až na pokraj státního bankrotu. A protože je to země eurozóny, způsobuje tak problémy celé Evropě. Hádáte správně, je to v posledních týdnech tolik propírané Řecko.
Šedá ekonomika, neplacení daní a různé podvůdky nejsou pro Řeky vedlejší disciplínou, ale sportem číslo jedna. Dvojkou je potom snaha nechat se zaměstnat ve státních službách a sehnat místo i pro všechny příbuzné, protože stát - až dosud - prostě nepropouštěl. Tato pro státní rozpočet smrtící kombinace je podle mého názoru výsledkem podobného postoje, jaký jsem zaznamenal v Polsku. Stačí nahlédnout do řecké moderní historie.
Po staletí patřilo Řecko k Osmanské říši, bojovat proti odvěkému nepříteli (a jeho státním strukturám) patřilo a patří tedy k základní genetické výbavě Řeků. Dosazení německého prince jako hlavy nově vzniklého státu v první třetině devatenáctého století rozhodně nepřispělo k tomu, aby si obyčejní Řekové vytvořili ke svému státu nějaký hlubší vztah než je jen čistý nacionalismus.
Různé diktatury, nacistická okupace a občanská válka jsou sice dějinné kapitoly plné hrdinských i méně hrdinských činů jednotlivců, ale rozdělení společnosti po prohře komunistů v občanské válce ve čtyřicátých letech více než co jiného zakořenilo jistou nedůvěru ke státu a všemu, co stát představoval. To se u velké části společnosti prohloubilo ještě v sedmdesátých letech minulého století, v době vlády černých plukovníků.
Řecko je na tom tak podobně jako postkomunistické státy: svoji demokracii buduje velmi krátce, od roku 1975. Socialistické hnutí PASOK po svém prvním volebním vítězství v roce 1981 - aby si bylo jisto převzetím moci - udělalo čistku ve státním aparátu a dosadilo všude své lidi a ti své příbuzné. Tato situace se pak od té doby opakuje pokaždé, když jakákoli opozice vyhraje volby. Čili se v Řecku vytvořila kultura zbytnělé státní byrokracie, která má vyšší platy než soukromá sféra.
A k tomu prostě v krvi koluje historická nechuť podporovat stát víc, než je opravdu nezbytné - čili vyhýbat se placení daní.
Výsledek je viditelný nyní: střední a starší generace okupuje většinu míst ve státní správě, není propustitelná, mladí vidí jako jedinou šanci přes strýčky získat místa ve státní správě, jinak frustrovaní bez budoucnosti násilně demonstrují v ulicích, protože zkorumpovaná a šedá ekonomika nepřitahuje téměř žádné investice a soukromý sektor vytváří jen málo pracovních míst. Všichni se diví, když najednou státu docházejí peníze.
Jeden řecký bankéř mi nedávno řekl, že ho poprvé za dvacet let navštívila daňová inspekce, takže se asi opravdu něco začne dít. Ale těžko říct. Mám vážnou obavu, že dokud se nezmění základní postoj Řeků k vlastnímu státu, tak zůstane vše při starém. Eurozóna sice nenechá Řecko zbankrotovat, ale řecká společnost by mohla na dlouhá desetiletí ustrnout v pasti vlastní nemohoucnosti a frustrací. A to se vlastně může stát nejen Řekům, ale i nám všem, pokud se oddáme slastnému pocitu, že stát bez naší účasti vše zařídí a hlavně zaplatí
Autor je redaktor Hospodářských novin
[